Návrhy k doplňujícímu čtení na třetí týden

Jak lépe porozumět Bibli: Doplňková literatura k sobotní škole 2. čtvrtletí 2020

Autor: Frank M. Hasel, Michael G. Hasel
Vydavatel: Pacific Press Publishing Association
Přeloženo z: How to interpret scripture, ISBN 9780816365869
Pokud není uvedeno jinak, biblické verše jsou citované z ČSP

Obsah

Úvod
Kapitola 1 – Jedinečnost Bible
Kapitola 2 – Původ a podstata Bible
Kapitola 3 – Pohled Ježíše a apoštolů na Bibli
Kapitola 4 – Bible jako základ naší teologie
Kapitola 5 – Pouze Písmo
Kapitola 6 – Proč potřebujeme vykládat Písmo?
Kapitola 7 – Jazyk, text a kontext
Kapitola 8 – Stvoření
Kapitola 9 – Genesis a některé sporné pojmy
Kapitola 10 – Bible jako kniha dějin
Kapitola 11 – Bible a proroctví
Kapitola 12 – Jak přistupovat k obtížným textům?
Kapitola 13 – Život podle Božího slova
Přílohy
Celá kniha ke stažení ve formátu pdf

Úvod

Jako adventisté sedmého den věříme, že Bible je důležitá.[1] Ve skutečnosti se adventisté už od počátku považují za lid Knihy, spoléhají se na její vedení v otázkách víry a praktického života. V průběhu let byla Bible vždy základem naší víry a v konečném důsledku určuje čemu adventisté sedmého dne věří. Přesto se zdá, že navzdory jejímu ústřednímu postavení v naší víře se vytrácí znalost Bible. Narůstá počet lidí, kteří netouží po četbě a studiu Bible. Navíc jiní lidé šíří podivná učení, a dokonce neuvážené myšlenky, ale přesto formálně tvrdí, že své učení myšlenky odvozují z Písma.

Takže potřebujeme více než pouhé vyznání, že Bible je základem naší teologie a normativním měřítkem naší víry. Potřebujeme se více zaměřit na otázku výkladu. Jak adekvátně a správně vykládat Bibli? Jak se můžeme vyhnout nesprávnému používání a překrucování Písma? Jak jednáme s labilními lidmi, kteří překrucují význam Božího Slova? Petr si v průběhu své služby všiml této výzvy a tento směr zjevně pokračuje i dnes (2Pt 3,16). Vzhledem k tomu, že Písmo nám říká, že lidé mohou zneužívat Boží Slovo a ohýbat jej k vlastní zkáze, musíme dávat velký pozor a naučit se správně vykládat Bibli.

V sázce je hodně. Pokud budeme k Bibli přistupovat se špatnými předpoklady a chybnou metodologií, potom dojdeme k překrouceným závěrům. Naše metody výkladu mají přímý vliv na naši víru a praktický život. Ovlivňují naše poselství a poslání.

Naše biblické výklady mají také vliv na naši spiritualitu, ovlivňují náš způsob života a jak reagujeme na požadavky Písma. V určitém smyslu je otázka biblického výkladu jako teologický předěl. Jako ilustrace nám k tomu poslouží známá německá dálnice. Když pojedete jihozápadně od Mnichova směrem k Lindau na Bodamském jezeře, přejedete do nádherné oblasti zvlněné krajiny v jižním Bavorsku. Nedaleko od města Wangen (což je město původu Haselových) uvidíte nápis u silnice, který říká „Evropský předěl“. To znamená, že nejbližší oblast určuje směr toku všech potoků a řek ve střední Evropě. Zde se přítoky rozdělují do dvou hlavních řek. Buď voda poteče do řeky Dunaj a z ní do Černého moře, nebo do Rýnu, a nakonec vteče do Severního moře v Atlantickém oceánu. Je poutavé, že tato oblast nepatří do vysokých Alp. Spíše je plná malých zvlněných kopců. Ale zde se rozhoduje, kam potečou vody ze střední Evropy. Bez ohledu na to, kolik hor stojí v cestě voda stále teče dvěma různými směry: do Černého moře na východě, nebo do Severního moře.

Podobným způsobem otázka biblického výkladu ohraničuje závěr naší teologie, poselství a poslání. Pro moderní biblickou kritiku je běžné studovat Bibli jako jakoukoli jinou knihu bez ohledu na její božský rozměr. Používání tohoto přístupu vede k nesmírně odlišným závěrům, oproti těm, ke kterým můžeme dojít, když připustíme božsko-lidskou skutečnost, kterou potvrzuje Písmo. Pokud si skutečně vážíme toho, co Písmo prohlašuje na mnoha místech – Bůh mluví skrze biblické pisatele – musíme umožnit Bibli, aby nám zjevila metodu na její zkoumání.[2] To znamená, že nebudeme používat metody, které jsou cizí božskému rozměru Písma. Místo toho principy našeho studia Bible musí být v souladu s principy, které řídí celý náš vztah s Bohem. Takže naše studium Písma při hledání pravého významu by mělo zahrnovat důkladné přemýšlení a zamyšlení (devotional reflection), které zahrnuje mysl a srdce. Božská skutečnost Písma povolává vykladače k tomu, aby se podřídil autoritě Božího psaného Slova. Nemáme kritizovat Boží Slovo, ale spíše se máme ochotně podřídit jeho autoritě, být přeměněni a souzeni jeho poselstvím.

V této knize chceme načrtnout základní myšlenky, které formují naše chápání přirozenosti Písma. Budeme studovat, jaký měl Ježíš a apoštolové pohled na Písmo. Budeme přemýšlet nad důsledky toho, co znamená pro Bibli být autoritativním zdrojem naší teologie. Zvážíme význam toho, co znamená, když řekneme, že se řídíme principem sola scriptura – „jedině Písmem“. Přirozeně četba Písma zahrnuje výklad a správné metody studia Bible, které jsou nezbytné ke správnému pochopení Písma. Na biblickém příběhu o stvoření si ukážeme důsledky rozdílných přístupů. Také se podíváme, proč jsou pro biblickou víru klíčové dějiny a proroctví. Nakonec se pustíme do výzvy, jak vykládat náročné části Písma, a přitom si udržet věrnost vůči Božímu Slovu.

Tato kniha odhaluje přístup k biblickému výkladu, který je v souladu s důležitým, oficiálně vydaným dokumentem v Církvi adventistů sedmého dne: „STUDIUM BIBLE: předpoklady, zásady a metody“[3] Je zdrojem pro všechny, kteří touží horlivěji studovat Bibli a věrně následovat její učení. Doplňuje a poskytuje dodatečné informace k průvodci studia Bible na druhé čtvrtletí 2020 s názvem Jak lépe porozumět Bibli.

Samozřejmě lze tuto knihu číst a studovat nezávisle a modlíme se, aby byla požehnáním pro všechny, kteří ji čtou a vedla je k hlubšímu porozumění a k větší lásce k Božímu Slovu.

„Ne nás, Hospodine, ne nás,
ale své jméno učiň slavným
pro své milosrdenství,
pro svou věrnost“
(Ž 115,1).


[1] Úplně první věroučný článek Církve adventistů sedmého dne vytváří základ pro vše ostatní, čemu věříme. Vyjadřuje: „Písmo svaté, Starý i Nový zákon, je psané Boží slovo, které bylo dáno Boží inspirací. Inspirovaní autoři mluvili a psali pod vlivem Ducha svatého. V tomto slově Bůh svěřil lidstvu poznání nezbytné ke spasení. Písmo svaté je nejvyšším, autoritativním a neomylným zjevením Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zkušebním kamenem zkušeností, autoritativním základem učení a spolehlivým záznamem Božích činů v dějinách.“ (Základní věroučné výroky Církve adventistů sedmého dne [online]. [cit. 2020-04-07]. Dostupné z: https://​www.casd.cz/​informace-o-cirkvi/​veroucne-vyroky/)

[2] Znovu a znovu bibličtí pisatelé směrují zrak čtenářů od sebe k Bohu jako autoru jejich poselství, proto musíme vážně přijímat božskou skutečnost, když chceme pracovat s Božím Slovem. Na to výstižně poukazuje Gerhard Maier ve své knize Biblical Hermeneutics (Wheaton, IL: Crossway Books, 1994), 20–26.

[3] Dokument „STUDIUM BIBLE: předpoklady, zásady a metody“ byl schválen a odhlasován na výročním zasedáním výboru Generální konference 12. října 1986 v Rio de Janeiru a je přílohou k průvodci studia Bible na druhé čtvrtletí 2020 s názvem Jak lépe porozumět Bibli.

Kapitola 1 – Jedinečnost Bible

21. října 2017 se v kontinentální oblasti spojených států očekávalo úplné zatmění slunce. Astronomové s velkou vědeckou přesností předpověděli dráhu zatmění. Kvůli zvětšení míry zážitku bylo nutné zajistit několik důležitých opatření:

  1. Bylo nutné naplánovat být ve správný čas na správném místě. Když předpověděli dráhu zatmění, bylo nutné vynaložit zvláštní úsilí k cestování na dráhu a postavit se do místa úplného stínu.
  2. Byly potřebné speciální bezpečnostní brýle, které zabránili poškození sítnice oka. Pohled na slunce způsobuje trvalé poškození oka a lidé byli upozorněni, aby se dívali na zatmění se speciálními brýlemi.

Stovky tisíc lidí jezdilo po státech a prožívali sílu zatmění ohniskového bodu, když temná umbra pokryla zemi úplným stínem. Ti, kteří to zažili byli udiveni předvídatelností přírody a strženi tajuplností této události.

Dnes se prohlubuje zatmění v oblasti Božího Slova. Více než kdy jindy máme přístup k Bibli skrze výtisky, aplikace a překlady do 3350 jazyků.[1] Přesto navzdory tomuto nebývalému přístupu zůstávají obrovské výzvy.

Neznalost, pověrčivost a pronásledování

Když se podíváme zpět do doby temna, shledáváme, že lidé nevlastnili Bible. Lidé nechápali ospravedlnění z víry a církev toho využila k ovlivnění lidu. Například byl zaveden prodej odpustků, ty slibovali, že zakoupení certifikátu nabízí zkrácení času pobytu v očistci. Ve většině světa tato temnota setrvává až do dnešního dne. Jedna třetina světové populace žije a zemře bez setkání s křesťanem nebo dokonce neslyší jméno Ježíš.[2] Miliardy lidí žijí v zemích, kde je pověry a pohanská náboženství udržují ve strachu a bez naděje. Všude kde má Bible dopad na lidi a kde se pokusilo vstoupit křesťanství se objevilo masivní pronásledování. To nastalo v době reformace a stále to zůstává pravdou. V roce 2018 bylo na celém světě pronásledováno více než 215 milionů jednotlivců za jejich víru.[3] V Číně vzrůstá počet uzavřených církví a uvězněných kazatelů.

Tyto skutečnosti představují, že před návratem Ježíše je nutné vykonat mnohem více práce v nezasažených oblastech světa. Máme vyvinout úsilí pro vstup do temných oblastí, které zatemnili Bibli chybami a máme vést lidi k proměňující moci Božího Slova.

Moderna, postmoderna a důležitost

Po reformaci poskytla Amerika útočiště mnoha pronásledovaným křesťanům Starého světa. Bylo zavedené oddělení církve od státu, což zajistilo náboženskou svobodu, takže všichni mohli jednat podle vlastního svědomí. Byly založené velké univerzity Ivy League, aby na základě Písma vzdělávali novou generaci pastorů, teologů, soudců a vůdců. Harvardská „pravidla a zásady“ z roku 1646 zavazovala studenty Harvardské univerzity aby „každý dvakrát denně četli Písmo, aby byli schopni vydávat odborné znalosti (…), vidíme, že vstup slova dává světlo.“[4] Když se o více než 50 let později, v roce 1701, posunul Harvard dál od svých biblických základů, založili kongregační protestanté Yaelovu univerzitu v Connecticutu. Uprostřed pečeti této univerzity je Bible se slovy Urim a Tumim, a okolo jsou latinská slova Lux et Veritas, která znamenají „světlo a pravda“. Princetnská univerzita byla založena v roce 1746 v době prvního velkého probuzení, její oficiální pečeť obsahuje Bibli s latinskými slovy Starý a Nový zákon a moto se překládá „prosperuje pod Boží mocí“. James Tunstead dokumentuje ve své knize The Dying of the Light (Umírání světla) postupné odstupování vyššího vzdělávání v Americe od jejich zakládajících církví. Stejné odstupování lze dokumentovat v protestantských univerzitách v celé zemi.[5]

K tomuto oddělení došlo převážně kvůli přijetí moderních a postmoderních filozofií, které přinesly prvek kritiky a vyvýšili nezávislý lidský rozum na Bibli. Postmoderní agenda ve 20. století měla vše, ale vymazala jakýkoliv koncept absolutní pravdy.[6] Slovy Williama F. Buckley ml. „Yaele se jistě neoddělila od ničeho, co je neposkvrněné absolutnem, takže neexistují žádná absolutna, přirozená práva, ani konečné pravdy.“[7] Nahrazení biblických předpokladů sekulárními metodami vedlo k zániku většiny křesťanských institucí. Je smutné, že církev i společnost zajdou tak daleko jako vzdělávací systémy.

Rozptýlení, nezájem a lhostejnost

Opouštěni biblické pravdy přispívá podle Barna Group, že 49 % „starších“ a pouze 24 % mileniálů čte Bibli jednou za týden.[8] Ve stejné době skupina průzkumu trhu Nielsen uvedla, že dospělí v roce 2018 průměrně stráví 11 hodin za den, to se zvýšilo oproti pouze o čtyři roky starším číslům 9 h a 32 min.[9] Rozsah pozornosti klesl alarmujícím tempem, když se převinul mozek, vedlo to k poruše pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), k poruše pozornosti (ADD) a k nárůstu deprese.[10] Dnešní sociálně mediální úzkostná porucha byla uznaná jako vzrůstající problém, protože ohromné bombardování sociálních medií ve dne i v noci snižuje touhu po trávení času s rodinou a přáteli, nemluvě o studiu Bible.

Přivedly nás technologie a média naší moderní společnosti blíže ke štěstí, pokoji a harmonickému životu? Exponenciálně vzrostlo množství střelby ve školách. V roce 2018 se pouze ve Spojených státech střílelo v 97 školách, to je nejvyšší číslo v dějinách.[11] Kriminalita se mnohonásobně zvyšuje. Všude kam se podíváme čelíme nevídaným výzvám, v politice, ekonomice, kultuře, vzdělávání, zajištění práce, přírodní a globální udržitelnosti, energetických zdrojích a ve výrobě potravin. Sekulární i náboženští myslitelé si všímají, že naše přežití je v sázce. Modernismus selhal a stejně tak jeho víra v pokrok a příchod konečné pravdy pouze skrze lidský rozum a vědu.

Podobně jako zatmění slunce v roce 2017 bylo současné zatmění Bible předpovězené s nepochybnou přesností. Ježíš předpověděl, že přijde čas velké temnoty, kdy „vás budou vydávat do soužení a budou vás zabíjet; a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno“ (Mt 24,9). Pavel řekl: „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím (2Tm 4,3-4). Jan ve Zjevení předpověděl, že mocnost v době konce zničí Boží Slovo: „Drak se na tu ženu [církev] rozzuřil a odešel, aby rozpoutal válku proti ostatním z jejího potomstva [ostatku], kteří zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví“ (Zj 12,17).

Jak se můžeme připravit na tento vystupňovaný čas zmatku a temnoty?

  1. Odvraťme mysl od rozptýlení světa, hleďme na Ježíše a v Božím Slově studujme znamení časů.
  2. Dále jděme na nejtemnější místa světa a čiňme „učedníky ze všech národů“ křtěme je a učme „je zachovávat všechno“, co Ježíš přikázal (Mt 28,19.20)
  3. Nakonec si musíme nasadit ochranné brýle, když hledíme k nebi a máme zrak upřený na Syna Spravedlnosti, abychom mohli mít správný výklad jeho Slova. Brýle, kterými se díváme na svět jsou naše předpoklady a domněnky. Když přicházíme k Písmu, chceme jej vykládat podle metod Krista a jeho apoštolů, jak zjevuje Bible, ne metodami moderních a postmoderních myslitelů. Ježíš zaslibuje: „Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!“ (J 7,38).

Jak důležité je studium Bible? Když byl Ježíš na zemi, poukázal na své blízké spojení se svým Slovem. Logos neboli „Slovo“ přišlo a „v něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“ (J 1,4.5). Abychom správně pochopili jeho poslání a poselství, naším prvním úkolem je správně pochopit Písmo. Sděluje nám vše o Ježíši, který je Světlem světa.

Síla Bible

Bible je nejjedinečnější a silně proměňující kniha v lidské historii. Skládá se z 66 knih, které během více než 1500 let napsalo na třech kontinentech více než 40 autorů. Žádná jiná kniha není srovnatelná s Biblí, od Genesis až po Zjevení udržuje mnoho jednotných vláken, když mluví o stovkách rozdílných témat a záležitostí.

Mezi jedinečná témata, která se nachází pouze v Bibli patří Boží transcendence od stvoření. Jeho ustanovení sedmého dne soboty, Boží svatost, jedinost Boha ve třech (Trojice), Boží spravedlnost, jeho osobní chesed=láska k celému lidstvu, jeho plán vykoupení skrze Mesiáše i jeho přímluvná služba ve svatyni, jeho věčný zákon jako základ jeho vlády, jeho spravedlnost a jeho dílo skrze prorocký ostatek.[12] Tyto témata jsou společně s dalšími představena pouze v lineárním pohledu Bible od stvoření až po druhý příchod.

Když se podíváme na doložené rukopisy historických knih, žádná kniha se v tom Bibli nevyrovná. Existují tisíce novozákonních rukopisů, které se dochovaly z prvních čtyř století po Kristu.[13] Platón má sedm kopií, Herodotus pouze osm a z Homérovy Illiady se dochovalo pouze 650 kopií.[14] Žádná starověká literatura se Bibli nepřibližuje v počtu kopií a krátkém časovém úseku mezi vznikem originálu a kopií.

Svitky od mrtvého moře byly náhodou objeveny v roce 1947 a dosvědčují, že přesnost Starého zákona se dochovala více než tisíciletí. Přepisovatelé pečlivě pracovali v poušti, aby velmi přesně opsali rukopisy, které předcházeli více než tisíc let starým, středověkým rukopisům, na kterých se zakládají naše překlady. Můžeme číst celou knihu proroka Izajáše a vidět pozoruhodný způsob, kterým Bůh po staletí opisovatelské práce uchoval její přesnost, takže dnes se můžeme spolehnout na Bible, které držíme ve svých rukou.[15]

Bible byla první rozsáhlou knihou, která kdy byla přeložena, na překladu pracovali židovští pisatelé z Alexandrie. V letech 1454-1455 ji vytiskl Johannes Gutenberg, jednalo se o první publikovanou knihu vyrobenou ve velkém množství na lisu s pohyblivým písmem. Je rozsáhle distribuovaná v mnoha jazycích a udržuje si své místo mezi trvalými bestsellery. Dnes ji může číst velká většina populace.

Navíc Bible přežila silné snahy o eliminaci nebo zrušení jejího obsahu, bylo to například během křesťanského pronásledování za římského císaře Diokleciána, francouzské revoluce, nebo dnešním postmoderním sekularismem. Nejen že přežila, ale také rozšířila a inspirovala největší hudební, umělecká i literární díla, která kdy byla vytvořená.

Bible je také jedinečná svým obsahem a poselstvím. Zaměřuje se na plán spasení a Boží vykupitelské činy v dějinách. Na rozdíl od jiných náboženských knih utvářela dějiny, a proto ji můžeme potvrdit prostřednictvím archeologického a historického výzkumu. Bible a dějiny jsou vzájemně propojeny prorockými předpověďmi budoucích Božích plánů a jeho věčným královstvím. Bible rovnoprávně promlouvá k mužům i ženám a k lidem v různých společenských a ekonomických postaveních. Inspiruje, zušlechťuje a vytváří obrovské změny. Je žijícím Božím Slovem, protože stejného Božího Ducha, skrze které bylo inspirované Písmo (2Tm 3,16.17) zaslibuje dnešním věřícím, aby je vedl při studiu Slova do veškeré pravdy (J 14,17; 15,26; 16,13).

Převzácný dar

Bibli, nedocenitelný dar a dědictví nemůžeme považovat za samozřejmost, protože byla koupena za velkou cenu. Nedávno jsem měl přednost držet vzácnou Bibli. Dochovali se pouze dvě úplné kopie. Jedna je ve francouzské knihovně v Nice a druhá spočívala v mých bílých rukavicích. Jednalo se o překlad do francouzštiny od Jacquese Lefèvre d’Étaplese z dob reformace okolo roku 1524. To byla první tištěná Bible ve Francii a první tištěný Nový zákon, který se dostal do Valdenských údolí. (Někteří Valdenští zachovávali sedmý den sobotu, proto byli označováni pojmy insabbatati nebo sabbatati.[16])

„Navzdory krvavým pronásledováním a masakrům, které je téměř vyhladily, bylo jejich posláním reformovat církev a volat křesťany zpět k věrnosti v Bibli. Ve velké míře cestovali po Evropě a zasévali semínka, která přispívala k příchodu protestantské reformace. Jejich dílo ovlivnilo Viklefa a jeho následovníky i Husa s Jeronýmem a jejich následovníky. Jejich vliv přinesl nejvíce ovoce v době Anabaptistů, Luthera, Zwingliho a Kalvína. Protestantům předali inspirativní příklad věrnosti Božímu Slovu v dobách velkého odpadnutí a tvrdého pronásledování“[17]

To, co činí tuto knihu tak vzácnou není nouze, ale důvod, který stojí za ní.

Valdenští byli nazváni heretiky a byli pronásledování téměř k vyhubení.[18] Bible byli shromažďované a pálené. Dříve než Luther přeložil Bibli do němčiny, tento Nová zákon existoval mezi francouzsky mluvícími věrnými lidmi v údolích severní Itálie a Švýcarska, odtud se šířil do ostatních částí Evropy. Mladí valdenští studenti nosili úryvky Bible na univerzity v nížinách, aby svědčili o moci Slova.[19] Dnes tato odhodlanost zůstává svědectvím o věrnosti a odhodlání uprostřed nejkrutějších zkoušek.

Cílové místo a naděje Písma

Slova záleží na cestě, ne na cílovém místě: se stala mantrou naší dnešní postmoderní kultury. Smutnou skutečností je, že se náš zrak přesunul na cestu, protože mnozí už netouží vědět, kam jdou. Ztratili veškerý orientační smysl a ženou se za jakýmkoliv cílovým místem. Mohlo se stát, že lidstvo v touze o osvobození z veškerého absolutna se stalo prázdné ztracené a bez naděje?

Zde musíme znovu připomenout Bibli. Bůh, který ji inspiroval poskytuje lidskému srdci nejhlubší touhy, dává mu smysl a nasměrování. Štěstí se netočí kolem existenční cesty, která se zaměřuje na sebe; spíše se štěstí točí kolem zachraňující milosti Ježíše Krista. Bůh poskytuje každému člověku skrze svou aktivní činnost v dějinách a skrze Boží prorocké slovo smysl života naději a budoucnost. Z tohoto důvodu, když se Mojžíš na hoře Nebó přiblížil ke své vlastní smrti, mohl pronést tato slova: „Upněte své srdce ke všem slovům, která vám dnes dosvědčuji. Přikážete svým synům, aby bedlivě dodržovali všechna slova tohoto zákona. Pro vás není to slovo prázdné, ono je váš život. Pro toto slovo budete dlouho žít v zemi, do níž přejdete přes Jordán, abyste ji obsadili.“ (Dt 32,46.47, zdůraznění doplněno).

Porozumění Božímu Slovu přináší život. Obsahuje pokyny na cestu do zaslíbené země, kterou dává samotný Ježíš. Zaslíbil: „neboť vám jdu připravit místo“ a ujišťuje nás: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (J 14,2.6). Podle Ježíše na této cestě záleží, protože je celá o cílovém místě. Naším cílem v této knize bude prozkoumat roli Písma a naučit se, jak správně studovat jeho svaté stránky. Hledání nás odmění pochopením Božího smluvního plánu vykoupení ztracené planety. Když pochopíme jeho poselství, porozumíme radosti, naději a pokoji, které činí jeho zjevení mnohem důležitější pro dnešní dobu než kdy jindy v dějinách země.


[1] Statistika pro rok 2018 zahrnuje celou Bibli v 683 jazycích, Nový zákon v 1534 jazycích a části Bible v 1133 jazycích, celkově je alespoň nějaká část Písma přeložena do 3350 jazyků. Viz „Scripture and Language Statistics 2018,“ Wycliffe Global Alliance, accessed April 30, 2019, http://www.wycliffe.net/statistics. [Česká verze novější statistiky z roku 2019 je dostupná na http://www.wycliffe.cz/statistika-prekladu-2019/, pozn. překladatel]

[2] Paul Strand, “ ‘More Than One-Third of Humanity Will Never Hear About Jesus’: Day to Reach the Unreached Set for May 20,” CBN, April 28, 2018, https://www1.cbn.com/cbnnews/cwn/2018/april/more-than-one-third-of-humanity-will-never-hear-about-jesus-day-to-reach-the-unreached-set-for-may-20

[3] Lindy Lowry, “215 Million Believers Face Persecution for Their Faith in Christ,” Open Doors, January 10, 2018, https://www.opendoorsusa.org/christian-persecution/stories/215-million-believers-persecution-for-their-faith-in-christ/

[4] Samuel Eliot Morison, The Founding of Harvard College (Cambridge, MA: Harvard University Press, 1963), 333.

[5] James Tunstead Burtchaell, The Dying of the Light: The Disengagement of Colleges and Universities From Their Christian Churches (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1998); cf. George M. Marsden, The Soul of the American University: From Protestant Establishment to Established Unbelief (New York: Oxford University Press, 1994).

[6] Viz the insightful critique of this trend in higher education by Allan Bloom, The Closing of the American Mind (New York: Simon and Schuster, 1987)

[7] William F. Buckley Jr., God and Man at Yale, 50th anniversary ed. (Washington, DC: Regnery, 1986), 23.

[8] “The Bible in America: 6-Year Trends,” Barna, June 15, 2016, https://www.barna.com/research/the-bible-in-america-6-year-trends/

[9] Quentin Fottrell, “People Spend Most of Their Waking Hours Staring at Screens,” MarketWatch, August 4, 2018, https://www.marketwatch.com/story/people-are-spending-most-of-their-waking-hours-staring-at-screens-2018-08-01.

[10] On media in general, see Richard Restak, The New Brain: How the Modern Age Is Rewiring Your Mind (New York: Rodale, 2003); more recently on social media, see Melissa G. Hunt et al., “No More FOMO: Limiting Social Media Decreases Loneliness and Depression,” Journal of Social and Clinical Psychology37, no. 10 (November 2018): 751–768; Liu yi Lin et al., “Association Between Social Media Use and Depression Among U.S. Young Adults,” Depression and Anxiety33, no. 4 (January 2016): 323–331.

[11] “The School Shootings of 2018: What’s Behind the Numbers,” Education Week, December 19, 2018, https://www.edweek.org/ew/section/multimedia/the-school-shootings-of-2018-whats-behind.html.

[12] Norman H. Snaith, The Distinctive Ideas of the Old Testament (New York: Schocken, 1964); see articles in Raoul Dederen, ed., Handbook of Seventh-day Adventist Theology (Hagerstown, MD: Review and Herald®, 2000).

[13] On New Testament manuscript support, see Bruce M. Metzger, The Text of the New Testament: Its Transmission, Corruption, and Restoration, 3rd ed. (New York: Oxford University Press, 1992), 33–35.

[14] Lee Strobel, The Case for Christ (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1998), 75–82. [Český překlad: STROBEL, Lee. Kauza Kristus. Praha: Návrat domů, 2002, 2009, 2016. 276 s. ISBN 80-7255-059-4.]

[15] Gleason L. Archer, A Survey of Old Testament Introduction, rev. ed. (Chicago: Moody, 1994), 29.

[16] P. Gerard Damsteegt, “Decoding Ancient Waldensian Names: New Discoveries,” Andrews University Seminary Studies 54, no. 2 (Autumn 2016): 237–258.

[17] P. Gerard Damsteegt, “The Ancient Waldenses: Did the Reformation Predate Luther?” Ministry, October 2017, 24, 25.

[18] Gabriel Audisio, The Waldensian Dissent: Persecution and Survival, c. 1170–c. 1570 (New York: Cambridge University Press, 1999), 15–17; Earle E. Cairns, Christianity Through the Centuries: A History of the Christian Church, 3rd ed. (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1996), 221; Peter Biller, The Waldenses, 1170–1530: Between a Religious Order and a Church (Burlington, VT: Ashgate, 2002), 191; King Alfonso II of Aragon, “Edictum contra haereticos,” quoted in Giovanni Gonnet, Enchiridion fontium Valdensium: Recueil critique de sources concernant les Vaudois au moyenâge du IIIe concile de Latran au Synode de Chanforan, 1179–1532 (Torre Pellice, Italy: Claudiana, 1958), 92.

[19] Ellen G. White, The Great Controversy (Nampa, ID: Pacific Press®, 2002), 69, 70. [Český překlad: White, Ellen Gould Harmon. Velké drama věků. Praha: Advent-Orion, ISBN 80-7172-505-6.]

Kapitola 2 – Původ a podstata Bible

Po staletí měla Bible v křesťanské teologii autoritativní roli. Bylo výstižně řečeno: „křesťanská komunita, která opouští autoritu biblického svědectví se stává mluvčím všeho, co vyžadují současné kulturní normy.“[1] Nicméně autoritativní roli Písma významně určuje naše vnímání původu Božího psaného Slova. Naše poznání původu Písma utváří naším pochopením podstaty, kterou nazýváme proces zjevení a inspirace.

V průběhu historie existovaly různé výklady podstaty a funkce inspirace. Tyto odlišné pohledy na inspiraci podstatně ovlivňují naše chápání povahy Bible, její důvěryhodnosti, spolehlivosti, konečné autority a vykladačských pravidel, které používáme k jejímu pochopení. Žel, nedostatek jednoznačné a sjednocené terminologie zkomplikoval celou diskuzi, proto není jednoduché vést smysluplný rozhovor na toto téma. Nicméně existuje pár základních pohledů, které se týkají inspirace a autority Písma a měli bychom jim rozumět dokonce i v Církvi adventistů sedmého dne.

Žádná nadpřirozená inspirace

Současné pohledy na inspiraci zahrnují přístup, který se rozvinul v souvislosti s osvícenstvím. V této myšlenkové škole popírá klasická liberální teologie jakoukoliv nadpřirozenou inspiraci. Písmo nevzniká shora, ale zdola–to znamená z uzavřeného proudu lidské historie. Protože naturalistické pojetí světa nemá žádný prostor pro nadpřirozené působení, odmítají božskou inspiraci. V důsledku toho „inspiraci“ považují za čistě přírodní a lidský jev, který je pravděpodobně srovnatelný s inspirací géniů jako byli Shakespeare, Luther, nebo Mozart.

Z tohoto pohledu se má Písmo studovat a vykládat jako jakákoliv jiná kniha; přistupují k němu, jako kdyby Bůh neexistoval. A bez božské inspirace Bible pouze odráží historické a kulturní okolnosti, které ji vytvořili. Nepřítomnost božské inspirace předem nastavuje studium Božího Slova na kulturní a společenskoekonomické vlivy, které utvořili biblický text.

Tento přístup–víra, že Bible je výhradně produktem své doby–přirozeně zbavuje Písmo jeho božské autority. Tento přístup k Písmu od vykladače vyžaduje pouze zdůraznění vnitřních faktorů a principů analogie, když používá současné znalosti k výkladu událostí ve vzdálené minulosti.

Navíc tato škola učí, že se má Bible studovat historicko-kriticky, to znamená, že dle její metodologické kritiky nelze Písmo považovat za důvěryhodné. Takové kritické studium nikdy nevede k žádné jistotě ve víře, ale každou událost považuje za nejistou.[2] Vytváří pouze pravděpodobné možnosti, ze kterých vycházejí pochybnosti ohledně víry.[3] Křesťanství a Bible ztrácí svou jedinečnost, protože jim lze porozumět pouze v souvislosti s celými dějinami.[4] Bibli charakterizuje jako čistě lidskou knihu, která je příznačná teologickou rozličností, rozpory a omyly. V Písmu není žádná teologická jednota, ale pouze pluralita rozporuplných, a dokonce vzájemně se vylučujících hlasů, které odráží rozmanitost jejího prostředí vzniku a biblických pisatelů. V tomto scénáři je Písmo stejné jako jakákoliv jiná kniha; je plné omylů, a dokonce nedostatečná etická stanoviska. Zde je konečným měřítkem pro to, co se má a nemá přijímat spíše lidský rozum a ne Písmo.

Verbální inspirace

Na opačné straně vykladačského spektra je přístup zvaný verbální inspirace. Uznává Boha, jako toho, kdo je jako jediný schopný použít lidský jazyk ke sdělování jeho vůle lidským bytostem. Písmo pochází shora od Boha, a ne zdola od lidí. Tento pohled klade důraz na texty jako je 2Tm 3,16, kde apoštol Pavel uvádí, že Písmo je „vdechnuté Bohem“, nebo inspirované Bohem (SNC). Tento pohled vnímá převážně centrum inspirace v inspirovaném produktu, v psaných slovech Písma, spíše než v myslích biblických pisatelů. Proto klade důraz na slova, verbum Písma, což je obsaženo v názvu tohoto pohledu, verbální inspirace.

I když tento pohled na inspiraci přijímá vážně některé texty Písma je často ovlivněn silným kalvinistickým pohledem na božskou predestinaci, která vede její zastánce k víře, že Bůh ve své svrchovanosti předem určil každé slovo tvořící Bibli. Takže slova Písma mají jeho božskou dokonalost a jsou neomylná a bezchybná v každém detailu. Takový pohled na inspiraci se často obzvláště jeho liberální kritici spojují se striktním mechanickým pohledem na inspiraci, která hraničí s božským diktátem; myšlenkou, že Bůh přímo vyjádřil slova použitá biblickými pisateli.

V době protestantské ortodoxie pár představitelů verbální inspirace dokonce prohlásilo, že Bůh diktoval každé písmeno, a dokonce samohláskové značky hebrejského textu starého zákona, tím efektivně eliminovali jakékoli skutečné lidské zapojení do vzniku Písma. Moderní zastánci verbální inspirace prosazují takové neměnné vnímání, slova Písma stále spojují s pojetím neomylnosti a dokonalosti. Na výsledném obrazu je Písmo napsané Boží rukou a bibličtí pisatelé fungovali jako jeho pero. Takový přístup může vést k opomíjení historického kontextu a následnému překroucení biblických pasáží.

Zastánci tohoto pohledu na Písmo vnímají, že má božskou autoritu a sdílí božskou dokonalost. Kvůli jeho božské inspirovanosti zdůrazňují jeho teologickou jednotu a vyučují biblickou pravdu s vysokou úrovní jistoty. Spíše, než aby uznali vnitřní rozpory a omyly v rámci Bible budou chtít zastánci verbální inspirace harmonizovat její tvrzení. Věří, že vnitřní jednota Písma je dílem Ducha svatého v procesu inspirace a vzhledem k tomu, že působí Duch svatý, Bible se nemůže a neměla by se studovat jako jakákoli jiná kniha; je nutné brát vážně božský prvek. Také studují dějiny, ale přisuzují jim minimální roli pro výklad. Potom inspirace znamená, že Bůh pracoval skrze jednotlivého biblického autora takovým způsobem, že všechna použitá slova mohou dokonale předávat božskou pravdu a sdělovat Boží poselství bez chyb a omylů.

Myšlenková inspirace

V dalším přístupu někteří studenti Bible přesunuli své zaměření od specifického slovního uspořádání. Tento pohled primárně vkládá inspiraci do myšlenek biblických pisatelů, a ne do slov, která použili. V jistém smyslu tento pohled reaguje na mechanickou, verbální inspiraci, která se snaží hledat a vyvyšovat božský faktor. Myšlenková inspirace prosazuje myšlenku nadpřirozené inspirace shora, ale nechává proces zpracování výsledků této inspirace zcela na prorokovi; bibličtí pisatelé si svobodně mohli zvolit vlastní slova.

I když je pravda, že bibličtí pisatelé měli skutečnou svobodu, jsou zastánci myšlenkové inspirace často spojovaní s jinou problematickou myšlenkou. Tato myšlenka zahrnuje víru, že každý člověk je automaticky omylný a má sklony k chybám. Proto jazyk použitý ke sdělení inspirovaných myšlenek je přinejlepším nedokonalý a snadno se do něj dostali nesrovnalosti a chyby. Tento předpoklad vede vykladače, aby sám ve své hlavě rozhodl, co je důvěryhodné a co je omylné, tím se stává konečným rozhodčím pravdy namísto Písma. I když je pravdou, že Bůh poskytl biblickým pisatelům velkou svobodu, aby se vyjádřili svým jedinečným stylem, přesto jejich lidství nedělá Bibli automaticky omylnou. Dokonce ve své hříšnosti jsou lidské bytosti plně schopné sdělovat pravdu. Neměl by Bůh být schopen efektivně komunikovat se stvořeními, které vytvořil? Nicméně on je Původcem jazyku a pravdivost je jedním z jeho charakteristických rysů (Ex 20:16). Navíc myšlenky poznáváme pouze skrze lidská slova! Bez vyjádření našich myšlenek prostřednictvím adekvátních slov bychom nemohli poznat žádné Bohem inspirované myšlenky.

Takže i když inspirace funguje na myšlenkové úrovni, musí také něco působit na výsledek, který vyjadřuje tyto myšlenky. Jinak by byl koncept inspirace naprosto k ničemu. Tím, že přístup myšlenkové inspirace k biblickému textu snižuje autoritu psané stránky nemůže správně rozdělovat slovo pravdy (2Tm 2,15). Tento nedostatek vedl studenty Bible k vytvoření jiného pojetí inspirace, které vyřeší tuto otázku.

Plenární neboli celková inspirace

Místo toho, aby se pečliví studenti Bible zaměřovali na předurčená slova a tím eliminovali skutečnou lidskou svobodu, nebo místo toho, aby omezili proces inspirace na myšlenkovou inspirace, rozhodli se pro pohled, který se nazývá plenární inspirace. Podle slovníku Merriam-Webster, slovo plenární poukazuje na „úplnost v každém ohledu“ nebo „plně doprovázené, nebo utvářené všemi, kteří jsou právem přítomni.“[5] Takže místo eliminace svobody lidského prvku, nebo popření božského dohledu v procesu inspirace má plenární pohled na inspiraci vyvážené oba biblicky potvrzené faktory. Jeden moderní biblický teolog to nazval: „celková inspirace.“[6] Tato formulace a pojetí je odvozené přímo z Bible, vyplývá z 2Tm 3,16, kde čteme: „veškeré Písmo je vdechnuté Bohem“ (zdůraznění doplněno). Slovy „veškeré Písmo“ Pavel myslí buď celé Písmo jeho doby, nebo „každou pasáž Písma“ včetně různých částí Bible.[7]

Plenární neboli celková inspirace se vyhýbá nevyváženosti verbální a myšlenkové inspirace. Adventističtí autoři na toto téma uvedli: „Zda inspiraci přisoudíme inspirovaným pisatelům, nebo Písmům, která napsali je do značné míry zbytečné rozhodování.“[8] Ve skutečnosti Bible uvádí, že bibličtí pisatelé byli unášeni Duchem svatým (2Pt 1,19.21; 1Te 2,13). Je zjevné, že primární centrum inspirace působí na myšlenky biblických pisatelů. Nicméně z toho vyplývá, že jejich tvorba byla inspirovaná a stala se inspirovaným Božím Slovem. Adventisté uznávají: „není pochyb, že do tohoto procesu patří jak myšlenky, tak i slova“.[9] Inspirovaní lidé dostávali od Boha vidění sny a dojmy vizuální nebo verbální formou, předali je věrně a pravdivě, tak jak je dostali.

I když jejich slova jsou zřetelně lidská, bibličtí pisatelé zdůrazňují, že jejich slova jsou i přesto Božím Slovem. Plenární vnímání Písma uchovává božský charakter Bible, zatímco také přemýšlí o jejím historickém kontextu.

Verbální, myšlenková, nebo plenární (celková) inspirace je proces inspirace, který je založen na individuální nebo verbální úrovni. Nedávno se objevil další koncept inspirace.

Inspirace komunity

Paul Achtemeier uvádí, že proces inspirace nefunguje až tak moc na úrovni jednotlivce, ale na úrovni komunity. Prohlášení komunity víry a jejího svědectví o žijícím Hospodinu je vyvýšeno do bodu, kde se stává „Božím Slovem ve všech jeho aktuálních významech pro historický okamžik, kde žijeme.“[10] Spíše, než aby Bůh sděloval svou vůli vybraným jednotlivcům, poskytuje inspiraci celé komunitě.

Tím Achtemeier myslí, že už dále nemůžeme Bibli považovat za Boží Slovo.[11] Ve skutečnosti se pro Achtemeiera se jediná spojitost s Božím Slovem nachází v Novém zákoně, v osobě Ježíše z Nazareta. Takže Bible obsahuje Slovo Boží (Ježíše) v mnoha lidských slovech jejích pisatelů, to připomíná slavné rozlišování Kala Bartha, pro něj je Bible pouze svědkem na to, aby dosvědčila Slovo Boží, Ježíše.[12] Bible už není normativním psaným Božím Slovem; pouze obsahuje svědectví o Božím Slově a v kázání se může stát Božím slovem.

Nicméně v Bibli nenalézáme žádný náznak o inspirování celé komunity, jak tomu patrně věří Achtemeier. Kdybychom vyvýšili zvěst komunity víry na úroveň, kde by se stala Božím Slovem nezohlednili bychom dostatečně zkreslení jeho zvěsti a svědectví církve. Bez božsky inspirovaného Písma jako vedoucího normativního měřítka se zvěstování církve a její učení stává snadno manipulovatelné a jeho skutečný tvar může každý libovolným způsobem překroutit, to pouze záleží na jeho teologické kreativitě. V tomto ohledu má Písmo v životě církve přinejlepším funkční autoritu[13], ale postrádá svou jednotu a božsky inspirovanou autoritu.

Božsko-lidská povaha Písma

Když budeme brát vážně božsko-lidskou povahu Písma, vyhneme se nebezpečným pohledům na Bibli, které ji vnímají jako pouhý lidský produkt, nad kterým stojí lidé a soudí jej. Motivuje nás to, abychom s biblickým textem zacházeli s respektem a láskou. Podporuje nás to v pokorném a upřímném hledání a umožníme tím Bibli, aby formovala naše životy a světonázory. Naše láska k Božímu Slovu vytvoří touhu, abychom jej věrně následovali. Když přijmeme Bibli jako inspirované Boží Slovo, vypěstujeme si hlubokou víru v Boha, víru v jeho Slovo a důvěru, že Bible je spolehlivým vodítkem pro praktický křesťanský život. Respektujeme slova Písma, protože sdělují pravdu o Bohu, jak je zjevená v myslích biblických pisatelů. Toto vnímání vede k výkladu Písma, který oceňuje vše psané ke konkrétnímu tématu a umožňuje Písmu být svým hlavním vykladačem.


[1] Paul J. Achtemeier, Inspiration and Authority: Nature and Function of Christian Scripture (Peabody, MA: Hendrickson, 1999), 148.

[2] Edgar Krenz, The Historical-Critical Method (Philadelphia: Fortress Press, 1989), 55.

[3] Krenz, The Historical-Critical Method, 57.

[4] Krenz, 56.

[5] Merriam-Webster.com Dictionary, s.v. “plenary,” accessed April 30, 2019, https://www.merriam-webster.com/dictionary/plenary.

[6] Gerhard Maier, Biblical Hermeneutics (Wheaton, IL: Crossway Books, 1994), 120–124.

[7] Srov. Gerhard F. Hasel, Understanding the Living Word of God (Mountain View, CA: Pacific Press®, 1980), 69.

[8] Peter M. van Bemmelen, “Revelation and Inspiration,” in Handbook of Seventh-­day Adventist Theology, ed. Raoul Dederen (Hagerstown, MD: Review and Herald®, 2000), 39. Podobně vyvážený pohled Ellen Whiteové na proces zjevení a inspirace viz Frank M. Hasel, “Revelation and Inspiration,” [Zjevení a inspirace] in The Ellen G. White Encyclopedia [Encyklopedie Ellen Whiteové], ed. Denis Fortin and Jerry Moon (Hagerstown, MD: Review and Herald®, 2014), 1087–1101. [český překlad článku viz příloha]

[9] Van Bemmelen, “Revelation and Inspiration,” 40.

[10] Achtemeier, Inspiration and Authority, 159.

[11] Achtemeier, 158.

[12] Srov. Karl Barth, Church Dogmatics: The Doctrine of God, vol. 2, pt. 2 (London: T & T Clark, 2004), 457ff. Viz také Frank M. Hasel, “The Christological Analogy of Scripture in Karl Barth,” Theologische Zeitschrift 50, no. 1 (1994): 41–49.

[13] Achtemeier, Inspiration and Authority, 146.

Kapitola 3 – Pohled Ježíše a apoštolů na Bibli

Reformace volala po ad fontes, to znamená „zpět ke zdrojům“. To znamená, že se reformátoři rozhodli navrátit se zpět ke zdroji Písma, aby opravdově pochopili podstatu křesťanství a nespoléhali se na tradice středověké církve. Toto klíčové nasměrování k původním zdrojům přineslo nový pohled na Písmo a změnilo pohled lidí na svět.

Otázka autority

Přesto se i dnes stále používají tradice, a metody středověké akademické filozofie, která se používala před reformací. Písmo je často vnímané pouze skrze brýle filozofie nebo přírody. Osvícenská filozofie zpochybnila základní biblickou inspiraci a autoritu, snížila Boží slova na slova člověka, která byla napsaná v konkrétní době a prostředí. Bývalý děkan teologické školy na Harvardu (Harvard University’s Divinity School) Krister Stendahl píše, tyto nové předpoklady znamenají, že moderní vykladač musí rozlišovat mezi „tím, jak byla [biblická pasáž] myšlená a co znamená.“ Jinými slovy, existuje napětí „mezi myšlením v semitské minulosti a myšlením moderních lidí.“[1]

Například význam, jaký mohla mít biblická pasáž pro starověké rabínské teology jako Pavel, který se zabývá místní situací v Efezu nebo Korintu nemusí vůbec být tím, co Bible znamená dnes. Podle tohoto pohledu nemůže mít stejný význam, protože ve starověku bylo zcela neznámé moderní světové vědecké poznání a myšlení. Říkají, že bibličtí pisatelé přemýšleli o místní kulturní situaci a my moderní čtenáři musíme vykládat Bibli podle dnešních standardů. V době elektřiny, počítačů a chytrých technologií působí biblická víra velmi bezvýznamně.

Luterský teolog Rudolf Bultmann se snaží zachránit křesťanství od účinků moderního historicko-kritického myšlení tím, že se zabývá „demytologizací“ Nového zákona. Přehodnocuje význam zázraků a dalších nadpřirozených jevů jako je vzkříšení a božská přirozenost Krista a činí je přijatelné pro moderní myšlení. Pro Bultmanna „už není přijatelný mytologický koncept nebe a pekla, protože pro moderního člověka s vědeckým myšlením ztratilo všechen smysl mluvit o věcech, které jsou ve vesmíru ‚výš‘ a ‚níž.‘“[2] Podle Bultmanna „je pouze přáním myšlenky domnívat se, že lze obnovit starověký biblický pohled na svět.“[3]

Ale takové přijetí předpokladů materialismu a modernismu také vytváří závažné otázky o podstatě Bible, učení Ježíše a apoštolů. Existoval rozdíl v myšlení Ježíše i apoštolů mezi tím, co Bible znamenala a co znamená? Přijímali Ježíš i apoštolové skutečnost zázraků ve Starém zákoně a učili, že se zázraky stále odehrávají v jejich době? Jakou měli souvislost s popsanými lidmi, místy a událostmi? Jaké byly jejich předpoklady a následné metody výkladu? Jak Ježíš a jeho učedníci reagovali na otázky skeptických a cynických učitelů zákona? Potřebujeme se vrátit ke zdrojům, abychom mohli jako reformátoři pochopit, jak bibličtí pisatelé a Ježíš vykládali Bibli.

Ježíšův pohled na Písmo

Ježíš různými způsoby potvrzuje autoritu Písma. Zaprvé, přijímá zázraky ze Starého zákona za autentické. V Mt 12,40 říká: „Vždyť jako ‚byl Jonáš v břiše velké ryby tři dny a tři noci‘, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země.“ Nejenže Ježíš potvrzuje Jonášovu zkušenost v břiše ryby, ale také předpovídá svou vlastní zkušenost po ukřižování a předznamenává své tři dny v hrobě. Dále pokračuje: „Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání — a hle, zde je někdo větší než Jonáš“ (v. 41). Považuje události okolo Jonášova kázání v Ninive za historické a důvěryhodné.

V dalším příkladu Ježíš říká: „Krásně odmítáte přikázání Boží, abyste zachovali svou tradici. Vždyť Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce a svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať zemře!‘“ (Mk 7,9.10). Nejenže potvrzuje platnost Božího přikázání, když se odkazuje na páté přikázání, ale také poukazuje na to, že jej dostali od Mojžíše. Podobně Ježíš potvrzuje učení Mojžíše, když nařizuje uzdravenému malomocnému „Odejdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, jak nařídil Mojžíš, jim na svědectví“ (Lk 5,14). Záznam ukazuje že Ježíš přijímal historickou skutečnost mnoha biblických postav, mezi nimi je kromě jiných Ábel (Mt 23,35), David (Mt 12,3), Zacharjáš (Mt 23,35).

Ježíš také dodržoval přikázání a vybízel ostatní, aby jednali podobně: „Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání“ (J 14,15). Radí bohatému, mladému vládci: „Chceš-li vstoupit do života, zachovej přikázání!“ Mladík se zeptal: „která?“ Ježíš odpovídá: „Nezavraždíš, nezcizoložíš, neukradneš, nevydáš křivé svědectví, cti otce a matku, budeš milovat svého bližního jako sebe.“ (Mt 19,17-19). Navíc k tomuto potvrzení přikázání z Exodu Ježíš také důkladně v dodržuje sedmý den sobotu (Lk 4) a klade důraz na její původní smysl. „Sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27) a „Syn člověka je také pánem soboty“ (Lk 6,5).

V kázání na hoře Ježíš zdůraznil trvalou povahu zákona: „nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. (…) nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane“ (Mt 5,17.18). „Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo“ (Ř 10,17). Saduceům říká: „Bloudíte, protože neznáte Písma ani Boží moc“ (Mt 22,29). Tyto texty ukazují, že Ježíš vnímal písmo jako základ našich životů a zkušeností.

Jak Ježíš používal Písmo

Kristův život znázorňoval autoritativní postavení Písma v Jeho zkušenosti a službě. Jan Křtitel pokřtil Krista a viditelný projev Ducha svatého v podobě holubice potvrdil jeho službu. Ve stejné chvíli mu Otec požehnal: „Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení“ (Mt 3,17). Duch ihned vedl Ježíše do judské pouště, kde byl v oslabeném stavu pokoušen satanem. Toto působivé setkání bylo rozhodujícím momentem v Kristově službě. Uspěje ve zkoušce?

První setkání bylo zaměřené na chuť a působilo na lidský sklon sebezáchovy. Ježíš odpověděl citátem z Deuteronomia: „Je napsáno: ‚Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst‘“ (Mt 4,4). Při své obraně šel k živému Slovu a k jeho božskému zdroji, proto zdůraznil autoritu Písma. Dále satan Ježíše pokoušel ukázáním lásky a troufalosti. Ježíš odpověděl: „Je také napsáno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha‘“ (v. 7; srov. Lk 4,12). Nakonec byl Ježíš pokoušen, aby podlehl pýše a převzal vládu nad královstvími světa. Jeho odpověď byla rychlá a jistá „Je napsáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit‘“ (Lk 4,8). Na konci byla pro Ježíše pravá bohoslužba zaměřená na Boha. Podřízení se jeho Slovu bylo pravou bohoslužbou.

Na všechna tři pokušení Ježíš odpověděl slovy „je napsáno“. Všimněte si, že neříká „bylo napsáno“ nebo „bude napsáno“. Místo toho používá přítomný čas „je napsáno“. Dělá to tak, protože Slovo Boží není zařazené do minulé kultury, ani není zamýšlené pouze pro budoucí generace. Ne, je to živé Boží Slovo, které vždy platí pro všechny lidi a všechny národy. Slovo bylo přítomnou pravdou pro Mojžíše a Krista a je stále přítomnou pravdou pro nás i dnes.

Setkání v poušti je důkazem, že Ježíš při obraně proti útokům nepřítele používal jednotnou metodu, Bibli a pouze Bibli. I když byl Bohem, jeho obrana spočívala v úplném podvolení se Božímu Slovu. Neopíral se o názory, spletité argumenty, ani o jízlivý odpor. Důrazně citoval Písmo. Pro Krista mělo Písmo nejvyšší autoritu a největší moc. Tímto způsobem zahájil svou službu na bezpečném základě, postavil ji na důvěryhodnosti Bible.

Ježíšova závěrečná slova na kříži také dosvědčují autoritu Písma. Ve dvou výrocích z kříže cituje starozákonní prorocká slova. V prvním případě „zvolal Ježíš silným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ To jest: ‚Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?‘“ (Mt 27,46). Zde cituje Žalm 22,2. O pár veršů později stejná kapitola uvádí:

Rozlévám se jak voda
a všechny mé kosti se uvolňují.
Mé srdce je jako vosk, (…)
určils mi místo v prachu smrti. (…)
spoutali mi ruce a nohy.
Počítám všechny své kosti.
Oni civí, sledují mě,
dělí si mé roucho,
vrhají los o můj oděv
.“ (Ž 22,15-19)

Ve druhém případě Ježíš znovu cituje stejný Žalm: „Dokonáno jest“ (J 19,30). Walter Kaiser ml. píše: „nejde o náhodu. (…) To naznačuje, že mysl našeho Pána na kříži znala obsah tohoto Žalmu a byla jím povzbuzená.“[4] Ale je tu toho více, Ježíš poukazuje na každé období, aby vyjasnil starozákonní proroctví ohledně přirozenosti jeho smrti, proto potvrzuje autoritu a přesnost Písma v předpovědi jeho utrpení. Charles Briggs píše: „tato utrpení [v Žalmu 22] přesahují jakékoliv historické utrpení s jedinou výjimkou Ježíše Krista. Mají svůj přesný protějšek v utrpení na kříži.“[5]

Učedníci pod křížem stěží porozuměli těmto prohlášením. Byli zmatení a skleslí. Jak se to mohlo stát? Ježíšova pokořující smrt nebyla vysvobozením, které očekávali od svého Mesiáše. Ale v následujících dnech jejich duše posilovaly konverzace o Ježíši. Při setkání po ukřižování znovu Ježíš potvrdil metodu, kterou by měli studovat Písmo.

Lukáš 24 kap. zaznamenává dvě z těchto setkání. Zaprvé, Ježíš se připojuje ke dvěma věřícím na cestě do Emaus a vysvětluje, jak naplnil starozákonní mesiášská proroctví. „A začal od Mojžíše a od všech proroků a vysvětlil jim ve všech Písmech to, co o něm bylo napsáno“ (Lk 24,27).

Po neuvěřitelném zážitku na cestě do Emaus běželi dva učedníci, aby sdíleli dobrou zprávu s ostatními učedníky. Když jim sdělili svůj příběh, zjevil se Ježíš celé skupině a připomněl jim, že jeho život byl naplněním Písma: „To jsou ta má slova, (…) že se musí naplnit všechno, co je o mně napsáno v Mojžíšově zákoně, v prorocích a Žalmech.“ Potom „otevřel jejich mysl, aby rozuměli Písmu“ (v. 44.45).

V prvním případě na cestě do Emaus si všimněte specifické zmínky „ve všech Písmech“ (v. 27, zdůraznění doplněno). Důraz na Písmo je znovu vyzdvižen ve druhé události s učedníky slovy „v Mojžíšově zákoně, v prorocích a Žalmech“ to poukazuje na všechny tři oddíly Bible, které Židé používali v jeho době. Tóra je zákon, nebo pokyn a skládá se z prvních pěti knih Bible. Nevi’im jsou proroci a Ketuvim jsou spisy a zahrnují knihu Žalmů.

To potvrzuje, že Ježíš, Slovo se stal tělem (J 1,1-3), spoléhal se na autoritu Písma, aby vysvětlil, jak byli jeho život a služba předpovězeny o stovky let dříve. Když Ježíš poukazoval na celistvost Písma, učil své učedníky prostřednictvím příkladů. Když vyšli šířit poselství evangelia také vysvětlovali celé Písmo a novým konvertitům přinášeli sílu a porozumění. Písmo vykládali Písmem, metodou, kterou protestanté později nazvali Sola scriptura.

V Mt 28,18-20 pověřuje Ježíš učedníky k hlásání evangelia, „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi.“ Tato autorita pochází z jeho Otce a celého Božství. „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého“. Následuje strhující pověření, dává jim ještě jeden poslední pokyn: mají učit všechny národy „zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“. Co Ježíš učil a přikázal? Učil všechna Písma. Přišel na základě prorocké autority Slova a naplněním proroctví Písma bylo, že se podřídil svému Otci. Ellen Whiteová píše: „[Kristus] poukazoval na Písmo jako na nepochybnou autoritu. My bychom měli činit totéž. Bibli máme představovat jako slovo věčného Boha, jako konečné vyjádření ke všem sporným otázkám a jako základ veškeré víry.“[6]

Pohled apoštolů na Písmo

Jak někteří lidé mohou očekávat, apoštolové také přijímali historicitu a přesnost Starého zákona. O zkušenosti Exodu píše Lukáš: „Ten je vyvedl a činil divy a znamení v egyptské zemi, při Rudém moři i v pustině po čtyřicet let“ (Sk 7,36). Pavel píše v listu Židům „Vírou prošli Rudé moře jako po suché zemi, když se však o to pokusili Egypťané, moře je pohltilo“ (Žd 11,29). Ohledně Exodu teolog z Princetonské univerzity, Otto Piper spočítal, že z 2688 citací Starého zákona v Novém zákoně „je Exodus na třetím místě s počtem cca 220 citací.“[7] Tyto časté zmínky znamenají, že události, motivy a teologie Exodu sloužili jako základ pro Ježíšovo myšlení, jeho pohledy a pro novozákonní pisatele.[8] Exodus a cesta do zaslíbené země sloužily jako předobraz Božího zázračného vysvobození z pout hříchu a znázorňuje naši cestu do nebeského domova, který nám Ježíš připravuje. Ale to nelze omezit na Exodus, celý Nový zákon konzistentně odkazuje ke Starému zákonu jako k autoritativnímu zdroji.

V listu Římanům 1,2 Pavel nazývá Starý zákon svatým Písmem a v Ř 3,2 jej označuje slovy „Boží výroky“ neboli „Boží slova“ (ČEP). Petr důrazně řekl: „žádné proroctví Písma není záležitostí vlastního výkladu. Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha“ (2Pt 1,20.21). Stejným způsobem Písmo vyvyšuje Nový zákon na tuto úroveň. Ježíš svým učedníkům řekl: „kdo slyší vás, slyší mne“ (Lk 10,16).

Mnoho novozákonních knih si nárokuje inspiraci. Petr píše o Pavlových spisech, jako o části ostatních Písem (2Pt 3,16). Pavel tvrdí, že Duch svatý je zdrojem k napsání jeho epištol (1K 7,40; 14,37; 2K 3,5.6; 4,13). Jan začíná Apokalypsu slovy: „Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby svým otrokům ukázal, co se má brzy stát“ (Zj 1,1). A na konci knihy čteme:

„Tato slova jsou věrná a pravá (…)
Blahoslavený, kdo zachovává slova proroctví tohoto svitku“ (Zj 22,6.7)

Na základě tvrzení Ježíše a apoštolů nemůžeme Bibli vykládat stejným způsobem jako knihu jiných lidských autorů. „Jediný pravý, a přijatelný způsob výkladu Bible jako Božího Slova v lidské podobě musí být hermeneutika Písma, hermeneutika Písmem a hermeneutika pro Písmo, v krátkosti biblická hermeneutika.“[9] Ellen Whiteová také vnímala jedinečnou povahu Božího Slova a připomínala svým čtenářům, že „Bible vykládá sama sebe.“[10]


[1] Krister Stendahl, “Biblical Theology, Contemporary,” in The Interpreter’s Dictionary of the Bible, vol. 1, ed. George A. Buttrick (New York: Abingdon, 1962), 419, 420.

[2] Rudolf Bultmann, Jesus Christ and Mythology (New York: Scribner’s Sons, 1958), 15, 20.

[3] Bultmann, Jesus Christ and Mythology, 38.

[4] Walter C. Kaiser Jr., The Messiah in the Old Testament (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1995), 117.

[5] Charles A. Briggs, Messianic Prophecy (New York: Scribner’s Sons, 1889), 326.

[6] Ellen G. White, Christ’s Object Lessons (Washington, DC: Review and Herald®, 1941), 39, 40. [Český překlad knihy: White, Ellen Gould Harmon. Perly moudrosti. Praha: Advent-Orion., ISBN 80-7172-902-7.]

[7] Otto Piper, “Unchanging Promises: Exodus in the New Testament,” Interpretation 11, no. 1 (January 1, 1957): 3.

[8] Viz úvod v knize Michael G. Hasel, “The Book of Exodus,” in The Andrews Bible Commentary, ed. Ángel M. Rodríguez (Berrien Springs, MI: Andrews University Press, forthcoming).

[9] Gerhard F. Hasel, “The Crisis of the Authority of the Bible as the Word of God,” Journal of the Adventist Theological Society 1, no. 1 (1990): 33; emphasis in the original.

[10] Ellen G. White, Fundamentals of Christian Education (Mountain View, CA: Pacific Press®, 1894), 187.

Kapitola 4 – Bible jako základ naší teologie

Otázka autority je pravděpodobně nejzásadnější otázkou, které čelí dnešní církev. V jistém smyslu to je otázka, která stojí v pozadí všech ostatních teologických otázek. Nicméně pro moderního člověka není pohled na autoritu atraktivní, obzvláště když přijde řeč na náboženské přesvědčení. Současná společnost je nepřátelsky naladěná vůči myšlenkám o náboženské autoritě a poslušnosti. U mnoha lidí převládá dojem, že pravá a legitimní zbožnost spočívá pouze ve vnitřním, osobním přesvědčení, v přesvědčení, které není podřízené žádným vnějším autoritám. Tato silná nedůvěra vůči autoritě přetrvává i dnes a je základním problémem člověka od pádu Adama a Evy.

Je axiomatické (bez důkazů považované za pravdivé, pozn. překladatel), že sociologická skupina (pro účely naší diskuze církev) potřebuje autoritativní prvek, aby si udržela svou identitu a integritu. Jinak je těžké, pokud ne nemožné, vyřešit vnitřní konflikt. Navíc bez přijetí autority je těžké dosáhnout teologické jednoty při řešení otázek ohledně pravdy a hereze. Dilema autority je jádrem moderní teologické krize, všechny ostatní otázky, kterým čelí křesťanství jsou výrazně menší.

Odpověď na otázku autority ovlivňuje každý aspekt spirituální existence a nelze přecenit její důležitost. Ovlivňuje naši bohoslužbu, kázání, misii, teologii a etiku. V krátkosti, dotýká se základních bodů, jak žijeme jako Kristovi učedníci. Naše vnímání autority má vliv na otázky zabývající se dalekosáhlými tématy jako je potrat, stvoření a evoluce, homosexualita, role rozumu, vztah mezi vírou a vědou i otázka poslušnosti.

Význam autority

Anglické (i české pozn. překladatel) slovo autorita je odvozené z latinského slova auctoritas a poukazuje na reputaci osoby a její schopnost uplatnit vliv.[1] Autorita pramení z toho, když si uvědomíme něčí nadřazenou silnou stránku v dané oblasti. Takže když mluvíme o autoritě Písma, vyjadřujeme tím myšlenku, že Bible má nadřazenost v tom, aby nám přikazovala, co přesně máme dělat, poslouchat, jak se rozhodovat, posuzovat právoplatnost, a správnost naší víry i životní praxe.[2]

Otázka autority je komplexní.[3] Zahrnuje mnoho faktorů, které je nutné vzít do úvahy. Mezi různé prvky patří místo a postavení Boha, Bible, tradice, lidský rozum, zkušenost, kultura a světonázory. Každý teologický postoj vědomě či nevědomě přiděluje každé z těchto rolí autoritativní měřítka. Přiřazení priority ke každému aspektu vytváří rozdíly. V moderní společnosti, obzvláště na západě žijeme v sekularizovaném, humanistickém světě, kde je člověk středem pozornosti, což vytváří otázku, existuje vyšší autorita než samotný člověk?

Biblická autorita

V biblickém učení není zdrojem veškeré autority člověk, ale samotný Bůh (Ř 13,1; Da 4,31; J 19,11). Autorita Bible je spojená s Boží autoritou a svou autoritu odvozuje od Boha a jeho božského zjevení Bibličtí studenti v průběhu staletí přijímali Svatá Písma jako pravdivé psané Boží Slovo. Kritici křesťanské víry vnímají Bibli čistě jako lidskou knihu a chtějí zpochybnit pravdivost Písma, protože vědí, že Písmo musí být důvěryhodné, aby mohlo být autoritativní. Jiní omezují autoritu Písma na teologické otázky. Vnímají, že Bible je autoritativní k vyučování cesty ke spasení, ale když přijde řeč na historické a etické otázky, Bibli nemohou věřit. Ale zůstává nám neodbytná otázka. Má být Bible konečnou autoritou ve všech otázkách života a životní praxe? Může si Bible vyhradit právo k tomu, aby vykládala sama sebe? Mohou vědecké a společensko-kulturní síly ovlivnit význam Bible?

Pečlivé zkoumání Písma ukazuje, že bibličtí pisatelé ji považovali za autoritativní. Pohlíželi na ni, jako na Boží Slovo v psané podobě. Pro apoštola Pavla bylo Písmo Božími výroky (Ř 3,2). Proto jej nazývá svatá Písma (Ř 1,2). Ježíš vnímal Písmo jako Slovo Boží, které „nemůže být zrušeno“ (J 10,35). Zahnal pokušení od ďábla rozhodnými slovy „je napsáno“ (Mt 4,4.7.10). Z celého Písma vysvětloval věci, které se ho týkali (Lk 24,27). Pro Krista byl Starý zákon pravdou, hebrejským Písmům přisuzoval nejvyšší a nezpochybnitelnou autoritu.[4]

Protože se k nám Písmo dostalo v podobě Božích výroků, má vnitřní božskou autoritu. Oproti lidské autoritě, která je často založená na síle a nátlaku je božská autorita zakořeněná v lásce a doložená sebezapřením. Písmo k nám promlouvá se stejnou autoritou jako Kristus. Otevírá Boží lásku a pravdu. Lidskými slovy je vyjádřená silná paralela mezi Kristem, Slovem, které se stalo tělem a Písmem, Božím Slovem. Slova proroků a apoštolů nejsou pouze lidská slova, ale jsou Boží Slovo v lidské podobě.

Podle biblických pisatelů promlouvá Kristův Duch prostřednictvím slov proroků a apoštolů (1Pt 1,10-12). Ježíš Kristus byl pravou lidskou bytostí, ale chtěl také aby jej přijímali jako takového, kým skutečně byl: jako Syna Božího. Podobně i když Písmo bylo napsané slovy, která mají omezení lidského jazyka, stále promlouvá s nadpřirozenou božskou autoritou. To, co zvěstuje „obstojí navěky“ (Iz 40,8), „je pravda“ (J 17,17), „je živé, mocné“ (Žd 4,12, ČEP), „a nemůže být zrušeno“ (J 10,35). Proto jsme varování, abychom nepřidávali k jeho Slovu (Př 30,6; Zj 22,18.19). Písmo nám je dané jako Slovo Boží, má božskou autoritu jediného pravého Boha, a tak bychom jej měli přijímat.

Rozsah a dostatečnost autority Písma

Během reformace protestantští reformátoři prosazovali Sola Scriptura, čímž narušili pevnou kontrolu římskokatolické církve nad výkladem a autoritou Bible. Církevní tradice, filozofie, ani papežská autorita už neměla konečně slovo. Apokryfům se už nepřisuzoval stejný božský původ a autorita, jako kanonickým Písmům.

Dnes se objevili hrozby pro biblickou autoritu. Na základě osvícenského důrazu na všemohoucí lidský rozum odstranila liberální teologie všechny vnější autority. Lidský rozum posuzuje božské zjevení a uznává pouze to, co lze poznat racionálním sledováním přírody. Lidský rozum se stal novou normou a autoritou pro biblickou pravdu. Pro mnoho teologů se „zjevení“ proměnilo do pouhého rozumového ujištění morálních pravd, které už jsou dostupné osvícenému rozumu.[5]

Takže v liberálních protestantských kruzích bylo učení katolického úřadu nahrazeno samostatným lidským rozumem a vedlo k vytvoření „papežských teologů“ a specialistů, kteří se zabývají takzvanou „vědeckou teologií“ – výkladem Bible, kde se stále používá aplikace historického rozumu (historical reason) a metodologického naturalismu.[6] Na základě lidského rozumu, který je jako konečné měřítko a nejvyšší autorita se „liberální teologové zapojují do literárního a historického bádání, které zpochybňuje tradiční autorství, napadá spolehlivost faktů, odmítá, nebo upravuje božskou inspiraci a prosazuje relativismus, který ničí doktrinální a etické absolutno.“[7]

Moderní biblická kritika ovlivnila upřímné křesťany, aby omezili autoritu Písma a zredukovali jeho roli na nutnou podstatu pro křesťany, na víru a morálku. Kdekoliv Bible mluví o záležitostech historie nebo vědy, jsou její prohlášení podřízená měřítkům naturalistického historického kriticismu a vědecké, naturalistické filozofii. Takový přístup vylučuje jakékoli nadpřirozené dění v oblasti přírody a v rámci dějin. Toto vypuštění nadpřirozena vede k výkladům, které ignorují, překrucují nebo popírají tvrzení biblických pisatelů o božském původu, autoritě a pravdivosti jejich spisů.

Dalším důležitým prvkem v moderní diskuzi o biblické autoritě je otázka rozsahu a účelu Písma. Podle Pavla je primárním cílem Bible, aby nám dala „moudrost k záchraně skrze víru, která je v Kristu Ježíši“ (2Tm 3,15). Apoštol Jan nám říká, že tyto věci jsou zapsané „abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (J 20,31). Sám Ježíš kritizuje židovské vůdce své doby za jejich tragické selhání v pochopení tohoto důležitého účelu Písma: „Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně. Ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život“ (J 5,39).

Nicméně diskuze o rozsahu autority Bible není o duchovním účelu Písma. Otázkou je, zda autorita Písma zahrnuje celý obsah Bible–což je celé Písmo (tota Scriptura). Někteří moderní kritici Bible zredukovali autoritu Písma na otázky spasení a ve všem ostatním ji efektivně prohlásili za neplatnou. Ellen Whiteová se k této záležitosti vyjádřila, když psala: „Mnozí se vydávají za hlasatele evangelia, nepřijímají však celou Bibli jako slovo inspirované Bohem. Jeden teolog zavrhuje jednu část, druhý zpochybňuje jinou. Svůj úsudek vyzdvihují nad Boží slovo. Vlastní výklad Písma zakládají na lidské autoritě a popírají tak božský původ Písma.“[8] Ellen Whiteová vyzdvihovala princip, že veškeré Písmo máme přijímat jako Boží Slovo, protože promlouvá s božskou autoritou (Sk 24,14; 2Tm 3,16). Ačkoli se Bible primárně zaměřuje na duchovní rámec, její autoritu nemůžeme omezit svévolným vyloučením z jiných oblastí lidského poznání, jako jsou dějiny a příroda. Samotná Bible nikde explicitně nelimituje rozsah její autority pouze na duchovní věci.[9]

Někteří tvrdí, že Bible není vědeckou nebo historickou učebnicí a v těchto oblastech poznání bychom ji neměli považovat za autoritativní. I když je to z technického hlediska pravdou, jedná se o přímý útok na autoritu Bible. Pokud odmítneme pravdivost stvoření a historických vyprávění, nebo je převyprávíme podle pravidel naturalisticko-vědeckých teorií nebo historického výzkumu, potom anulujeme její autoritu. V tomto ohledu Ježíš, proroci, ani apoštolové nezpochybnili historické pravdy Písma, nebo záznam knihy Genesis. Naopak potvrzovali pravdivost Písma a božskou autoritu. Bůh a jeho Slovo jsou ukotvený v jeho historických činech a prorockých výrocích. Diskreditace celistvosti Písma historickými detaily je první krok ke snížení autority Bible.

Adventistická teologie zdůrazňuje božskou autoritu celého Písma, protože vnímá Písmo jako psané Boží Slovo. Bible neobsahuje pouze Boží Slovo; ona je Božím Slovem v psané podobě. Její autorita není odvozená od nebo umístěná v jejím důležitém středu, Ježíši Kristu. Spíše má Bible božskou autoritu kvůli své nadpřirozené inspiraci. Z tohoto důvodu mluví Ježíš o Písmu jako o normativním měřítku jeho teologie: „Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!“ (J 7,38; zdůraznění doplněno).

Písmo nezískalo svou autoritu od církve, ani není legitimizované současnou vědeckou komunitou, nebo skrze lidskou zkušenost. Jeho spolehlivost je odvozena od božské inspirace. Jako taková je Bible charakterizovaná smyslem pravdy a duchovní autority. Sděluje božskou pravdu způsobem, na který příroda a stvoření nemohou dostatečně dosáhnout. Hřích zkazil přírodní svět, a proto přírodní svět nesdílí kvalitu inspirace.

Vlastní pravdomluvnost Bible činí Písmo důvěryhodným a spolehlivým k nesení Boží pravdy. Je normativním měřítkem (norma normans), které rozhoduje nade vším ostatním. Slovy Ellen Whiteové: „Bůh ve svém slovu poskytuje lidem vědomosti potřebné ke spasení. Písmo svaté je proto třeba přijímat jako autoritativní, neomylné zjevení Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zjevuje věrouku a je zkušebním kamenem pro posuzování zkušeností.“[10] Pouze Bible může poskytnout autentický základ pro vnímání našeho smyslu a osudu. Zjevuje Boží vůli, jeho přikázání, charakter a plán spasení. Písmo má moc sjednocovat lidi a kultury, přivádí je do přítomnosti jejich Stvořitele a Boha Vykupitele.


[1] Rolf Schieder, “Authority. II. History and Theology,” in Religion Past and Present: Encyclopedia of Theology and Religion, ed. Hans Dieter Betz et al. (Leiden: Brill, 2007), 1:519. See also Waldemar Molinski, “Authority,” in Encyclopedia of Theology: The Concise Sacramentum Mundi, ed. Karl Rahner (New York: Seabury Press, 1975), 61.

[2] Srov. H. D. McDonald, “Authority,” in Evangelical Dictionary of Theology, ed. Walter A. Elwell, 2nd ed. (Grand Rapids, MI: Baker Academic, 2001), 153.

[3] On the issue of authority, see Peter M. van Bemmelen, “The Authority of Scripture,” in Understanding Scripture: An Adventist Approach, ed. George W. Reid (Silver Spring, MD: Biblical Research Institute, 2006), 75–89.

[4] Viz John Wenham, Christ and the Bible, 3rd ed. (Grand Rapids, MI: Baker Books, 1994), 16–44.

[5] Alister E. McGrath, “Enlightenment,” in The Blackwell Encyclopedia of Modern Christian Thought, ed. Alister E. McGrath (Oxford: Blackwell, 1993), 152.

[6] Srov. Gerhard Maier, Biblical Hermeneutics (Wheaton, IL: Crossway Books, 1994), 167, 168; Alvin Plantinga, “Two (or More) Kinds of Scriptural Scholarship,” in “Behind” the Text: History and Biblical Interpretation, ed. Craig Bartholomew et al. (Grand Rapids, MI: Zondervan, 2003), 19–57.

[7] Geoffrey W. Bromiley, “Scripture, Authority of,” in The International Standard Bible Encyclopedia, ed. Geoffrey W. Bromiley, rev. ed. (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1988), 4:363.

[8] Ellen G. White, Christ’s Object Lessons (Washington, DC: Review and Herald®, 1941), 39; emphasis added. [Český překlad knihy: White, Ellen Gould Harmon. Perly moudrosti. Praha: Advent-Orion., ISBN 80-7172-902-7.]

[9] See the excellent discussion in Noel Weeks, The Sufficiency of Scripture (Carlisle, PA: Banner of Truth, 1988), 85–90.

[10] Ellen G. White, The Great Controversy (Mountain View, CA: Pacific Press®, 1950), vii. [Český překlad White, Ellen Gould Harmon. Velké drama věků. Praha: Advent-Orion. ISBN 80-7172-505-6.]

Kapitola 5 – Pouze Písmo

Adventisté sedmého dne přijali důležitost Bible věrným potvrzením reformačního principu sola Scriptura–to znamená, že víra a otázky praktického života se mají rozhodovat pouze na základě Písma. Už v roce 1847 James White jednoznačně prohlásil: „Bible je dokonalým a úplným zjevením. Je naším jediným měřítkem víry a záležitostí praktického života.“[1]

Posuzování víry a záležitostí praktického života pouze Písmem bylo nazvané „heslem“ protestantské reformace.[2] V červnu roku 1520 odsoudila papežská bula 41 učení Martina Luthera a obvinila ho z odmítání veškerého svatého učení církve. Na svou obranu Luther napsal: „Jedině Písmo je pravým pánem a mistrem všech spisů a doktrín na zemi. K čemu by Písmo bylo dobré, kdyby to tak nebylo? Čím více jej odmítáme, tím více jsme spokojení s lidskými knihami a učiteli.“[3] Později když na Wormském sněmu vystoupil před císařem Karlem V prohlásil: „Moje svědomí je podřízené Slovu Božímu.“[4]

Odvážný postoj reformátorů, Bible a zrod protestantismu mají společnou historii a jsou úzce propojené. Reformace odmítla, že by patristická tradice, akademická filozofie a papežská nadvláda mohly být nadřazené biblické autoritě. Dnes tento boj pokračuje, a role Písma, jako jediného měřítka a konečné normy v otázkách teologie je stále ústřední zásadou v protestantské církvi.

Božská autorita a Starý zákon

Nicméně nedávno liberální protestantští teologové a římští katolíci zkritizovali princip sola Scriptura. Někteří zpochybnili platnost sola Scriptura, protože „žádný text v Písmu nedefinuje sola Scriptura.“[5] Bible údajně neobsahuje žádné důkazy na podporu sola Scriptura. Je toto pojetí biblické?

Skutečně, fráze sola Scriptura se v Bibli neobjevuje. Ve skutečnosti existovala doba, kdy žádná Bible neexistovala. Někteří poukazují na to, že přijímání celého Písma jako výchozího bodu pro naší teologii nás automaticky přesouvá z poměrů biblických pisatelů, protože dokončená Písma neexistovala ještě dlouho po odehrání hlavních událostí.[6] Lidé s těmito obavami dochází k závěru, že sola Scriptura nemůže být biblická. Ale tento směr uvažování je z několika důvodů nedostatečný. Pouze to, že se v Bibli nevyskytuje určité slovo, nebo fráze, neznamená, že v ní není myšlenka nebo koncept. To například můžeme vidět na ostatních pojmech, jako je slovo Trojice, které se také nenachází v Písmu, a přesto Písmo na mnoha místech svědčí o konceptu trojjediného Božství.

Křesťané považují za logické studium míst v Písmu ohledně života Krista a apoštolů. Už ve Starém zákoně jsou důkazy o kanonickém autoritativním povědomí, které rozpoznávalo, že psané Slovo bylo dané Bohem, aby vládlo a směrovalo jeho lid.[7] Psané dokumenty jsou spojené se smluvním vztahem mezi Bohem a jeho lidem a tato psaná slova měla ovládat a směrovat jejich životy.[8] Starý zákon vyrostl z těchto kořenů.[9]

Nový zákon uznává kánon, který nyní známe pod pojmem Starý zákon. Ježíš i apoštolové používali starozákonní Písma v normativním, kanonickém smyslu. Využívali slova jako „Písmo“ (grafé), a vyjádření jako „Zákon a Proroci“ (Lk 16,16), „je napsáno“ (Lk 19,46), „řekl Bůh“ (2K 6,16) a „Písmo praví“ (Ř 9,17). Ježíš věřil Starému zákonu a učení Mojžíše považoval za Slovo Boží (Mk 7,10-13). Citoval Davida a inspirované pisatele (Mk 12,36). Inspirované spisy Starého zákona považoval za posvátné a autoritativní (J 10,35; Lk 16,17).

Podobně i apoštolové potvrdili, že ve Starém zákoně promlouval Bůh ústy svých proroků (Sk 3,21), že Bůh inspiroval svatá Písma (Sk 1,16; 2Tm 3,16) a to co říká Písmo, říká Bůh (Ř 9,17; Ga 3,8)! Proto se mají božská Písma přijímat jako pravda (Ž 12,7; 19,8-10; 119,160).

Nový zákon tvrdí, že Pavel sloužil Bohu svých otců: „věřím všemu, co je napsáno v Zákoně a v Prorocích“ (Sk 24,14). Bylo mu jasné, že „všecko, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom skrze trpělivost a povzbuzení z Písem měli naději“ (Ř 15,4; zdůraznění doplněno).[10] Petr tento princip potvrdil, když řekl, že „proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha“ (2Pt 1,21).

Božská autorita Nového zákona

Božská autorita také poznamenala poselství novozákonních pisatelů. Pavel věřil, že nemluvil „slovy, kterým vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jimž vyučuje Duch svatý“ (1K 2,13). Jeho poselství přijala apoštolská církev „ne jako slovo lidské, ale tak, jak tomu opravdu je, jako slovo Boží“ (1Te 2,13). Bezpochyby, je svědectví Nového zákona jasné: spisy apoštolů byly: „považované za důvěryhodné, za spisy, které přesně představovali božské poselství“, mají božskou autoritu a moc vyjasnit kontroverzní otázky.[11]

Navíc existuje přesvědčení, že autorita novozákonních spisů je na stejné úrovni se Starým zákonem.[12] Zaprvé 1Tm 5,18 znázorňuje toto přesvědčení. Pavel říká, že „Písmo praví: ‚Volu, který mlátí, nedáš náhubek‘ a ‚hoden je dělník své mzdy.‘“ První část tohoto verše je citace z Dt 25,4 a druhá část je z Lk 10,7. Podobně Petr mluví o Pavlových spisech, jako o Písmu (2Pt 3,16). Všeobecně apoštolové předpokládali, že jejich poselství bude přijaté nebo odmítnuté na základě existujícího Písma.[13]

Křesťané v Beroji dostali pochvalu, že „denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak“ (Sk 17,11). Dychtivě zkoumali svědectví apoštolů pomocí starozákonního testu: „K zákonu a ke svědectví! Nebudou-li mluvit podle tohoto slova, tak v něm pro ně není úsvit“ (Iz 8,20). Podle tohoto principu nabádal apoštol Pavel křesťany v Korintu, aby smýšleli: „ne nad to, co je napsáno“ (1K 4,6).

Kristus a apoštolové zdůrazňovali autoritu existujícího Písma slovy „je napsáno“ (Mt 4,4-10; Sk 23,5; Ř 3,4.10 atd.). Jednoznačně ukázali, že celý život má být posuzovaný Písmem. Takže z učení Ježíše, apoštolů i samotného Písma vyplývá, že Písmo je konečnou normou. Pokud někdo očekává explicitnější vyjádření sola Scriptura uniká mu důležitost jejich historického kontextu a vývoje Písma. Přehlíží skutečnost, že Ježíš i novozákonní pisatelé používali existující Písma Starého zákona jako autoritativní zdroj a stavěli je na stejnou úroveň se spisy Nového zákona.[14]

Trvalá autorita

Pro protestanty je sola Scriptura klíčově důležitá. Nicméně pojetí sola Scriptura změnili někteří konvertité od protestantismu k římskému katolictví.[15] Tvrdí, že samotné Písmo nemůže být autoritativní konečnou normou pro teologii, protože Bible zapříčinila protichůdné výklady. Je sola Scriptura „hříchem reformace“[16], jak tvrdí Stanley Hauerwas, protože postrádá objektivní prostředky k výkladu Písma a vede k extrémnímu individualismu? Tento všudypřítomný vykladačský pluralismus to tak tvrdí a tak vytváří oslabující problém pro jakéhokoliv křesťana, který tvrdí, že bude následovat jedině Písmo.[17] Ve světle této vykladačské výzvy stoupá počet protestantských a katolických teologů, kteří vyznávají vyšší autoritativní roli církve nebo tradice a kréd jako nedílné a správné pochopení sola Scriptura.[18]

Ale to vytváří klíčové a důležité otázky. Z historického pohledu nikdy všeobecně křesťané nepřijali kréda. Dokonce i zběžné čtení církevních otců odhaluje, že nikdy neexistovala uniformní a monolitická křesťanská tradice. To nás vede k otázce: „která z tradic křesťanství prvních století“ by měla být normativní? Žádné krédo nikdy nebylo univerzálně přijaté všemi křesťany. Nabízí se otázka: kterou církev a kterou tradici bychom měli upřednostnit při výkladu Písma? Nepotřebuje samotná tradice výklad? Jak může být Písmo konečnou autoritou, když jeho správný výklad závisí na církvi a tradici?

Navíc mezi denominacemi, které vyznávají jedině Písmo jako konečnou normu jejich teologie existuje působivá harmonie ve významných biblických učeních. To ukazuje, že sola Scriptura nemůže nést odpovědnost za neshody mezi křesťany. Naopak vykladačský pluralismus není problémem Písma, ale je problémem nesourodého lidského myšlení a chybných předpokladů. (Této otázce se budeme věnovat v následující kapitole).

Důraz na samotné Písmo by byl nesmyslný, pokud by Písmo nemělo žádnou autoritu, nebylo by potřebné pro naše poznání Boží pravdy, mělo by nejasný význam, nebo nedostatečné v souvislosti s Božím záměrem.[19] Z tohoto studia je jasné, že věrnost vůči Božímu Slovu zůstává přetrvávající výzvou pro Boží lid. Určitě musí „Bibli přijmout jako jediné měřítko každého učení a jako základ všech reforem. Názory vzdělanců, vědecké teorie, vyznání víry a rozhodnutí církevních sněmů, která jsou tak početná a rozmanitá, jak početné a odlišné jsou církve, hlas většiny — nic z toho, a ani všechno dohromady nemůžeme pokládat za důkaz pro nebo proti kterémukoli článku víry. Dříve než přijmeme nějaké učení nebo zásadu, musíme jako důkaz požadovat jasný výrok: ‚Toto praví Panovník Hospodin.‘“[20]


[1] James White, Joseph Bates, and Ellen G. White, A Word to the “Little Flock” (1847; repr., Washington, DC: Review and Herald®, 1944), 13.

[2] Gerhard Ebeling, “ ‘Sola Scriptura’ and Tradition,” in The Word of God and Tradition: Historical Studies Interpreting the Divisions of Christianity, trans. S. H. Hooke (Philadelphia: Fortress Press, 1968), 102. Graham Cole calls it the great “catch cry” of the Protestant Reformation. Graham Cole, “Sola Scriptura: Some Historical and Contemporary Perspectives,” Churchman104, no. 1 (1990): 28.

[3] Martin Luther, Luther’s Works, vol. 32, Career of the Reformer 2, ed. George W. Forell (Philadelphia: Fortress Press, 1999), 11, 12.

[4] Martin Luther, quoted in Roland H. Bainton, Here I Stand: A Life of Martin Luther (Nashville, TN: Abingdon Press, 1950), 185.

[5] Robert A. Sungenis, “Point/Counterpoint: Protestant Objections and Catholic Answers,” in Not by Scripture Alone: A Catholic Critique of the Protestant Doctrine of Sola Scriptura (Santa Barbara, CA: Queenship, 1997), 212. Similarly, John Whiteford, Sola Scriptura: An Orthodox Analysis of the Cornerstone of Reformation Theology (Chesterton, IN: Ancient Faith, 1996). Nedávno se objevilo tvrzení, že výskyt pojmu sola Scriptura je spíše výsledkem luterské teologie 19. století a že není charakteristický pro reformační teologii. Henk van den Belt, “The Problematic Character of Sola Scriptura,” in Sola Scriptura: Biblical and Theological Perspectives on Scripture, Authority, and Hermeneutics, ed. Hans Burger, Arnold Huijgen, and Eric Peels (Leiden: Brill, 2018), 38–55.

[6] James Barr, Holy Scripture: Canon, Authority, Criticism (Philadelphia: Westminster Press, 1983), 3. Takže podle Barra: „V Bibli Písmo neřídí víru: ale Písmo je odvozené od víry“ 4. Jinde Barr popírá možnost vytváření pohledu na Písmo ze samotného Písma. Tvrdí: „Neexistuje nic jako ‚Biblický pohled na sebe samotnou‘ ze kterého bychom mohli získat plně autoritativní odpověď na tyto otázky.“ James Barr, Fundamentalism (London: SCM, 1977), 78. Reakci na Barrův ostrý kriticismus a vyvážený záznam důkazů Písma poskytují na toto téma následující zdroje Sinclair B. Ferguson, “How Does the Bible Look at Itself?” in Inerrancy and Hermeneutic: A Tradition, a Challenge, a Debate, ed. Harvie M. Conn (Grand Rapids, MI: Baker Books, 1988), 47–66; repr. Peter A. Lillback and Richard B. Gaffin Jr., eds., Thy Word Is Still Truth: Essential Writings on the Doctrine of Scripture From the Reformation to Today (Phillipsburg, NJ: P & R Publishing, 2013), 1207–1222. Viz také John M. Frame, “Scripture Speaks for Itself,” in God’s Inerrant Word, ed. John Warwick Montgomery (Grand Rapids, MI: Bethany Fellowship, 1974), 178–200; repr. John M. Frame, appendix F in The Doctrine of the Word of God (Phillipsburg, NJ: P & R Publishing, 2010), 440–462; repr. Lillback and Gaffin, Thy Word Is Still Truth, 1224–1241. A nakonec viz Wayne A. Grudem, “Scripture’s Self-Attestation and the Problem of Formulating a Doctrine of Scripture,” in Scripture and Truth, ed. D. A. Carson and John D. Woodbridge (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1983), 19–59.

[7] Zde sledujeme argument, který je obratně vysvětlen v Ferguson, “How Does the Bible,” 50–54.

[8] Ex 17,14; Dt 5,22.32; 6,4–8; 29,9; 30,9.10.15.16; 31,24–29; Joz 1,7.8; 8,34; 1 Kr 2,3; Neh 8,8–18; 9,3; Jr 30,2; srov. Dt 4,2. Viz John C. Peckham, Canonical Theology: The Biblical Canon, Sola Scriptura, and Theological Method (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 2016), 31.

[9] Viz také diskuzi v Peckham, Canonical Theology, 16–47.

[10] Srov. paralelismus mezi Ř 15,4 a 5; trpělivost a povzbuzení z Písem je paralelní s Boží trpělivostí a povzbuzením!

[11] Richard M. Davidson, “Who Is the Author of the Bible?” in Interpreting Scripture: Bible Questions and Answers, ed. Gerhard Pfandl (Silver Spring, MD: Biblical Research Institute, 2010), 3. Ježíš odpovídal Písmem, když odmítal pokušení od ďábla! [český překlad citované kapitoly viz příloha: „Kdo je autorem Bible?“ kapitola z knihy „Vykládání Písma biblické otázky a odpovědi“, pozn. překladatel]

[12] Například Jan uvádí citát ze Starého zákona slovy: „je napsáno“ (J 6,31; 8,17; 12,14 atd.). Je to fráze, která odstraňuje všechny pochybnosti a vyjadřuje autoritu citovaného textu. Viz Ferguson, “How Does the Bible,” 51. A podobné vyjádření „jsou zapsána“ označuje konec Janova vlastního evangelia (J 20,31). Zdá se, že zde sloveso grafó (psát) udržuje částečně autoritativní význam (srov. se slovy Piláta: „Co jsem napsal, napsal jsem“ [J 19,22]). Dopisy apoštolů se nečetli pouze v církvi, ale společně s posvátnými spisy Starého zákona (Ko 4,16).V knize zjevení je čtenářům zaslíbeno požehnání a jsou varováni, aby k tomu nic nepřidávali, ani neubírali (Zj 22,18.19) Zdá se, že toto je ozvěnou starozákonního varování (Dt 4,2). Zdá se, že si kniha Zjevení přivlastňuje stejnou autoritu, kterou si přisuzuje samotný Starý zákon.

[13] Srov. Peckham, Canonical Theology, 148.

[14] N to poukazuje Peckham ve skvělé kapitole “Sola Scriptura: reductio ad absurdum?” in Canonical Theology, 147.

[15] Christian Smith, The Bible Made Impossible: Why Biblicism Is Not a Truly Evangelical Reading of Scripture (Grand Rapids, MI: Brazos Press, 2012); Klaus Berger, “Bis der Notarzt kommt: Zurück zur Bibel? Der Ökumenismus treibt neue, welke Blüten,” Frankfurter Allgemeine Zeitung, September 14, 2004, 33.

[16] Stanley Hauerwas, Unleashing the Scripture: Freeing the Bible From Captivity to America (Nashville, TN: Abingdon, 1993), 155, quoted in Peckham, Canonical Theology, 159.

[17] So Smith, The Bible Made Impossible, xi and passim..

[18] Richard Bauckham prohlásil, že „takovým způsobem se zúžil spor mezi katolíky a protestanty v pohledu na vztah mezi Písmem a tradicí, že někteří teologové mluví o ‚ekumenickém sblížení‘“ (Richard Bauckham, “Tradition in Relation to Scripture and Reason” in Scripture, Tradition, and Reason: A Study in the Criteria of Christian Doctrine, ed. Richard Bauckham and Benjamin Drewery (New York: T & T Clark, 2004), 125, as quoted in Peckham, Canonical Theology, 151-152.20. Peckham, Canonical Theology, 152.

[19] Srov. Cole, “Sola Scriptura,” 24.

[20] Ellen G. White, The Great Controversy (Mountain View, CA: Pacific Press®, 1911), 595. [Český překlad White, Ellen Gould Harmon. Velké drama věků. Praha: Advent-Orion, ISBN 80-7172-505-6.]

Kapitola 6 – Proč potřebujeme vykládat Písmo?

Přemýšleli jste někdy, proč v podstatě neexistují žádní teologové a křesťanské církve, které by pracovali bez Bible? Všichni tvrdí, že zakládají svou teologii na Bibli, a přesto docházejí k zásadně odlišným závěrům. Bez odkazu na Bibli není možné mluvit o Bohu a křesťanské víře. Je překvapivé, že i když komentátoři a organizace sdílí stejný základ na Písmu, často dochází k odlišným závěrům. To vysvětluje velké množství existujících denominací pod deštníkem křesťanství. Částečně je to z důvodu, že ne všichni teologové a církve jsou ochotni přijímat jedině Písmo za autoritativní připouštějí i další zdroje. Rozum, zkušenost a tradice se vplížili a ovlivnili výklad Bible i teologických rozhodnutí. Ale dokonce i věřící, kteří se hlásí k principu sola Scriptura a přijímají Bibli tak, jak ji čtou, dochází k odlišným názorům ve stejných tématech. Proč se to děje? Odpověď na tuto otázku zahrnuje mysl a životní zkušenost čtenáře.

Nikdo nepřichází k Bibli s prázdnou myslí

Každý člověk se bez výjimky drží víry, kterou přijal, když se dostal k úloze výkladu Bible.[1] Nikdo nepřichází k Bibli s prázdnou myslí. Naše různé zkušenosti, výchova, vzdělání, odborná příprava, a názory ovlivňují způsob čtení Písma. Je otřepanou frází, že při našem vykládání nemůžeme dosáhnout úplné neutrality, nebo absolutní objektivity. Jakékoliv teologické přemýšlení je vždy ovlivněné pozadím základních předpokladů o přirozenosti světa a Boha. I další faktory ovlivňují náš výklad Písma například vliv kultury, ve které žijeme. Často se přehlíží prostředí čtenáře, svět, ze kterého čtenář přistupuje k textu Písma. Proto se na to potřebujeme blíže podívat.

Naše předporozumění

Předporozumění má významný vliv, který může zkreslit náš výklad Písma a odvést nás od významu biblického textu.[2] Tím myslíme, že ještě předtím, než začneme podrobně studovat si už přinášíme předem vytvořené představy a znalosti. Toto předporozumění je vědomé, nebo nevědomé a vždy jeho vliv zahrnuje „specifickou zkušenost a předchozí setkání s textem, které nás vedou k domněnce, že tomu už rozumíme.“[3] Předporozumění vždy zahrnuje vše, co jsme slyšeli „ve sboru, při studiu Bible a při našem soukromém čtení Bible. Nicméně předporozumění biblických textů také ovlivňují chvály a další křesťanská hudba, popové písně, vtipy, umění a nebiblická literatura jak křesťanská, tak i sekulární. Podobně se do toho vkládá i kultura.“[4]

Problém s předporozuměními je v tom, že některá mohou být přesná a jiná nepřesná. Takže i když může být správné nějaké předporozumění dané biblické pasáže, je nepodložené, pokud biblický text nebyl pečlivě a důkladně studován. Je nebezpečné se domnívat, že předporozumění je vždy správné. Hledání pravdy vyžaduje velkou pokoru, protože lidská povaha přirozeně sklouzává k sebevědomí. Toto sebevědomí, nebo pýcha má na vykladače neblahý vliv, protože „nás vede k myšlence, že jsme znali správný význam ještě předtím, než jsme vyvinuli patřičné úsilí k jeho získání. Pýcha obvykle nečeká na naslouchání, ta už to předem ví.“[5] Pýcha vyzdvihuje názor čtenáře nad Boží Slovo a v extrémní situaci „je možné postavit na stejnou úroveň něčí skeptickou pýchu vedle skeptické pýchy někoho jiného.“[6] Pýcha a její ohavnost nevede k pokoře, ale k pokoření a zesměšnění biblického textu.[7]

Zlé dvojče vykladačské pýchy je vykladačská lenost. Přehlíží svobodu čtenáře i jeho odpovědnost a spoléhá se na ostatní–na televizní kazatele, na učitele, komentáře, dokonce i na Ducha svatého–aby sdělili čtenáři význam textu. Vede čtenáře k tomu, že se nebude snažit pečlivě věnovat samotnému textu.[8]

Oproti pýše, která nechce naslouchat, nebo lenosti která nekriticky poslouchá a jednoduše přijímá myšlenky druhých, musí být naše poznání ovládané pokorou.[9] Pokorný postoj je ochota podřídit svou víru vyšší autoritě. Je to přijetí přesvědčení, že Bůh a jeho Slovo jsou větší než lidský rozum a naše současné poznání. Musíme ochotně dovolit biblickému textu, aby tvaroval a přetvářel naše předporozumění, takže naše myšlení a činy se budou více přibližovat biblickému pohledu.

Postavení nad Slovem místo pochopení Slova

Dalším nebezpečím předporozumění je, když přistupujeme k textu s předem určenou teologickou agendou. To přináší závěry ke studiu Božího Slova spíše než připuštění objevů, které formují objevy. Tento lidský sklon vyžaduje otevřenost, upřímnost a hledání na modlitbě, abychom se vyhnuli postavení nad Slovem Božím. Také vyžaduje se záměrně podřídit pod Boží Slovo. Musíme chtít umožnit Bibli, aby tvarovala naše myšlenky a poznání. V souvislosti s tím nabízí Ellen Whiteová tuto radu:

„Při studiu Slova odložte své předem vytvořené názory a své zděděné a vypěstované představy před dveřmi zkoumání. Nikdy nenajdete pravdu, pokud budete studovat Písmo, abyste potvrdili své vlastní myšlenky. Nechte je před dveřmi a vstupte s kajícím srdcem, abyste slyšeli, co vám chce Hospodin říct. (…)

Nečtěte Slovo ve světle předchozích názorů; ale studujte jej pečlivě, s myslí osvobozenou od předsudků a s modlitbou. Když při četbě získáte přesvědčení a uvidíte, že vaše oblíbené názory nejsou v souladu se Slovem, nesnažte se napasovat Slovo na své vlastní názory. Dejte své názory do souladu se Slovem. Nedovolte, aby to, čemu jste v minulosti věřili, nebo, jak jste jednali ovládalo vaše poznání.“[10]

Bez takové otevřenosti a upřímnosti není možné napravit předporozumění. Text Písma svatého musí modifikovat a přetvářet naše předpoklady a předporozumění, které má ovlivňovat samotná Bible. Místo toho abychom se uzavřeli do hermeneutického kruhu, kde vkládáme do Písma to, co si přinášíme k Písmu, měli bychom mluvit o hermeneutické spirále, kde roste naše poznání a je přetvářené a rozšiřované čtením Písma. Postupné působení Božího Slova, které pomáhá vykladači dát jeho předporozumění do bližšího souladu s biblickou pravdou umožňuje vykladači spíše intenzivněji přemýšlet s biblickým textem než pouze o textu Bible. Takže samotný Bůh skrze Bibli a Ducha svatého vytváří ve vykladači nezbytné předporozumění a nutnou perspektivu ke správnému pochopení Písma.[11]

Bible důsledně představuje, že lidé nejsou zajatci svých předporozumění, že by nemohli být změněni. Například v Tesalonice Pavel „k nim mluvil na základě Písem. Vysvětloval a předkládal jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých“ (Sk 17,2-3). Následkem toho „někteří z nich se dali přesvědčit a připojili se k Pavlovi a Silasovi, také velké množství Řeků, kteří uctívali Boha, a nemálo předních žen“ (v. 4).

Nedostatečná znalost Slova

Další nebezpečí je spojené s nedostatečnou znalostí Slova. Důvěrná znalost biblického obsahu je skvělá a chvályhodná, pouze pokud si nemyslíme, že známe příběh a že už jej nepotřebujeme pozorně číst a nejsme pokoušeni k opuštění od pečlivého studia. Kvůli tomu některé často citované biblické pasáže ztratily svůj skutečný význam. Například když mluvíme o požehnání dvou nebo tří, kteří se sešli na modlitebním setkání, často citujeme slova Ježíše: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). I když je požehnáním myslet na Ježíše, tento text nemluví o moderních modlitebních setkáních. Pečlivé a pozorné čtení původního kontextu ukazuje, že mluví o obnově vztahu bratrů. Následování kroků, které předtím popsal (v. 15-18) přinese jeho přítomnost a požehnání. Kdokoli se bude řídit tímto modelem smíření, je mu zaslíbeno, že tam bude Ježíš přítomen bez ohledu na počet zapojených lidí.

Kultura ovlivňuje náš výklad Písma

Kultura je jedením z nejsilnějších prvků, které formují naše předporozumění. „Kultura je kombinací rodinného a národního dědictví. Učíte se jí od své mámy během snídaně, od dětí na školním hřišti a z YouTube. Je směsí jazyka, zvyků, příběhů, filmů, vtipů, literatury a národních zvyků.“[12] Tvé rodinné pozadí také formuje tvůj kulturní svět. Z našich rodin si přebíráme mnoho našich dobrých či špatných hodnot, myšlenek a představ. Pokud vyrostete s násilnickým otcem, bude pro vás těžké přijmout biblický obraz Boha jako milujícího otce. V tomto případě zátěž vašeho rodinného pozadí vám komplikuje poznání biblické pravdy o Bohu. Nicméně komplikace neznamená, že by bylo nemožné, aby zneužívaný člověk mohl pochopit pravý význam biblické pravdy, „ale znamená to, že bude muset více pracovat na překonání některých negativních obrazů ze svého dětství.“[13]

Podobně automatizované představy a odpovědi, na které jsme si zvykli představují výzvu pro dostatečné pochopení biblických pasáží. Například Pavel nás v Ř 13,1-7 vybízí k poslušnosti vládnoucích autorit. Co to znamená, pokud žijete v pokojné demokracii? Co když žijete pod autokratickou vládou despotického panovníka? Američtí autoři současných hermeneutických učebnic používají tuto pasáž k položení následujících otázek (zacíleno primárně na americké čtenáře): „Bylo by špatné, kdybyste se s myšlenkou na tuto pasáž zúčastnili bostonského pití čaje v roce 1773? Při protestu proti novým daním na čaj vysypali američtí ‚patrioti‘ v bostonském přístavu tuny čaje někoho jiného. Byl tento čin v souladu s křesťanským myšlením?“[14] Nebo si položme ještě významnější otázku: „Byla americká revoluce odmítnutím poslušnosti Ř 13,1-7? Pamatujte, že revoluce byla více o ekonomické než náboženské svobodě. Pamatujte také na to, že když Pavel píše Římanům, byla vláda v Římě mnohem více utlačovatelská a tyranská, než kdy byla britská vláda Jiřího III. Co si myslíte?“[15]

I když je tento příklad amerických autorů zacílen na americké myšlení, stále ilustruje zajímavou myšlenku. Zřídka zpochybňujeme morálnost naší národní kultury. Obvykle je představovaná jako skvělá a nádherná. Ale žádná kultura není neutrální a bez chyby bez ohledu na to, jak ji máme rádi. Pokud začneme náš výklad biblického textu (v tomto případě Ř 13,1-7) předem vytvořeným rozhodnutím, „které nemůže kritizovat revoluci, potom naši kulturu stavíme nad Bibli.“[16] Je nepohodlnou výzvou dovolit Bibli, aby kritizovala dokonce i naši kulturu a nemá to být naopak. Nicméně jsme primárně občané Božího království a máme následovat Boha a jeho učení.

Dva omyly ve výkladu

Ve skutečnosti byla Bible napsaná v rozdílných kulturách, vznikla v různých dobách a na různých místech, je jasné, že se nemůžeme vyhnout výkladu těchto skutečností. Musíme tvrdě pracovat, abychom se vyhnuli nástrahám předporozumění, předpokladů a kulturním předsudkům. Naše těžká práce bude přínosná, když se vyhneme dvěma základním chybám.

První chybou je, když přistupujeme k Bibli s nesprávnou metodou a vykládáme Bibli jako kdyby Bůh neexistoval. Tam, kde Písmo nepovoluje použití vlastního druhu a hranic výkladu, máme ji vykládat cizím světonázorem. Chybná metoda nevyhnutelně vede k chybným závěrům a nesprávným výkladům jejího obsahu. Druhou chybou, které bychom se měli vyhnout je, když využijeme správnou metodu, ale špatným způsobem: nekonzistentní používání sola Scriptura. Musíme Bibli dovolit, aby přetvářela všechna naše předporozumění. Kdy že podřídíme této metodě studia Bible, upřímnému hledači pravdy přinese světlo a pochopení.

Abychom se naučili žít sami se sebou, vyžaduje to odhodlání i ochotu podřídit se Písmu a dovolit Bibli, aby fungovala jako jednotící pouto. Bůh svým Slovem dokoná své dílo na sjednocení naší teologie, srdce i myšlení.


[1] Jedna důležitá role předpokladů při vykládání, viz Frank M. Hasel, “Presuppositions in the Interpretation of Scripture,” in Understanding Scripture: An Adventist Approach, ed. George W. Reid (Silver Spring, MD: Biblical Research Institute, 2005), 27–46.

[2] Zde sledujeme vynikající diskuzi o předporozumění: in J. Scott Duvall and J. Daniel Hays, Grasping God’s Word: A Hands-On Approach to Reading, Interpreting, and Applying the Bible, 3rd ed. (Grand Rapids, MI: Zondervan, 2012), 137–146, esp. 139–144.

[3] Duvall and Hays, Grasping God’s Word, 139.

[4] Duvall and Hays, 139.

[5] Kevin J. Vanhoozer, Is There a Meaning in This Text? The Bible, the Reader, and the Morality of Literary Knowledge (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1998), 462.

[6] Vanhoozer, Is There a Meaning in This Text?, 463.

[7] Vanhoozer, 463.

[8] Vanhoozer, 463.

[9] O důležitosti pokory viz Hasel, “Presuppositions,” 34, 35.

[10] Ellen G. White, Messages to Young People (Nashville, TN: Southern Publishing, 1930), 260.

[11] Srov. Gerhard F. Hasel, Understanding the Living Word of God (Mountain View, CA: Pacific Press®, 1980), 77, 78.

[12] Duvall and Hays, Grasping God’s Word, 141.

[13] Duvall and Hays, 142.

[14] Duvall and Hays, 143.

[15] Duvall and Hays, 143.

[16] Duvall and Hays, 144; zdůraznění je v původním textu.

Kapitola 7 – Jazyk, text a kontext

Slova mají moc. Mohou vést lidi od neposlušnosti k věrnosti. V klíčovém bodě dějin Izraele vyzval Jozue Boží lid: „Jestliže je však ve vašich očích nežádoucí, abyste sloužili Hospodinu, vyberte si dnes, komu budete sloužit: Zda bohům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou, nebo zda bohům Emorejců, když sídlíte v jejich zemi. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (Joz 24,15). Tato mocná slova formovala směrování národa a udržovala Izrael ve středu Božího plánu. Nicméně, když se slova používají klamavým a destruktivním způsobem, mohou také způsobit chaos. O několik století dříve vábil satan Evu v zahradě Eden klamavým projevem: „Opravdu Bůh řekl: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ (Gn 3,1).

Poté, co Adam s Evou podlehli satanovu pokušení, Bůh stále komunikoval s lidstvem. Proroci a pisatelé zaznamenali dějiny a teologii stvoření, pádu, plánu spasení i zaslíbení obnovy. Používali jazyky, které nezná většina moderních čtenářů, jako je hebrejština, aramejština a řečtina. Z tohoto důvodu je nutné vědět, jaký vliv má překlad na naše dnešní pochopení textu. Biblická slova mají plno významů a rozsah jejich významu je ovlivněn kontextem. Věta, kapitola, biblická kniha, nebo i celé Písmo mohou ovlivnit specifický význam textu. Pozorování drobných rozdílů v původním textu vysvětluje a obohacuje biblické poselství. Jako příklad, jak může být význam odvozen z širšího kontextu Bible nám poslouží následující studie biblického pojetí ostatku.

Studium slova a rozsah významu

Při hledání významu biblických myšlenek je nutné studovat význam slova. Tato stručná studie na téma ostatku nám ukáže, jak je to důležité. Pro pochopení ostatku v Písmu je nutné prozkoumat několik klíčových slov.[1]

Jedno ze slov pro ostatek je šear (שְׁאָר), což znamená „pozůstatek, nebo zůstatek“. Ve Starém zákoně se v různých tvarech objevuje na 226 místech. Takže podstatné jméno šear může popisovat „ostatek“ Izraele (Iz 10,20), nebo „jeho lid“ (Iz 11,11.16; 28,5). Druhý text naznačuje, že si Bůh vybral ostatek. Texty Iz 4,2-6 a Iz 6,13 podrobněji popisují svatý ostatek, který prožil Boží soud.

Další hebrejská slova pro ostatek zahrnují pojmy jako palat (פלט) nebo malat (מלט) „uniknout, utéct“;[2] jatar (יתר) „zbývat, přebývat“, sarid (שָׂרִיד) „vyváznout, přežít“ a acharit (אַחֲרִית) „únik ze smrtelné hrozby.“[3] Kořen palat se ve Starém zákoně vyskytuje 80×. V některých případech nebylo možné uniknout (Sd 3,29; Jr 32,3-4), ale v mnoha případech to bylo možné (Gn 19,17-22; Jr 51,6). Také v knize Jóel uniknou (se zachrání, ČSP) ti, kteří se nazývají Hospodinovým jménem (Jl 3,5).

Další pojem jatar je použit 110×. Často „ostatek lidu“ (Neh 10,29; 11,1; Ag 1,12) poukazuje na ostatek, který zůstal v Jeruzalémě. V některých případech je tento pojem použit pro budoucí ostatek (Sf 2,9; Za 14,2).[4]

Na konec, slova saridacharit se mohou nacházet v kontextech, kde ostatek nepřežil. Bileám v Nu 24,20 předpovídá dobu, kdy Amálek bude „posledek – záhuba navždy“ (MP) a Ámos 9,1 předpovídá dobu v Izraeli, kdy „žádný utečenec neuteče, žádný uprchlík neunikne.“ Ezechiel prohlašuje, že Izraelský „ostatek padne mečem (…) a tvůj ostatek bude stráven ohněm“ (Ez 23,25). Toto slovo je použité ve smyslu kompletní zkázy bez přeživšího ostatku.

Novozákonní, řecký pojem lojpos (λοιπός), „zbývající“ může být použit pro ty, kteří odmítají činit pokání a zatvrdili svá srdce. V Ř 11,5 je pro „ostatek“ použit pojem katalojpos (κατάλοιπος) a Pavel tvrdí: „v nynějším čase zůstal ostatek lidu podle vyvolení z milosti“ (Ř 11,5).

Kontext těchto pojmů naznačuje, že ostatek může být popsán různými způsoby. Ačkoli se pojmy, nějakým způsobem překrývají, tato terminologie ostatku obecně spadá do třech kategorií.

Historický ostatek

Zaprvé, historickým ostatkem jsou lidé, kteří v historickém kontextu unikli před obrovskou katastrofou nebo soudem. Tarsee Li píše, že historický „aspekt ostatku je platný bez ohledu na víru skupiny nebo její věrnost vůči Bohu.“[5] Například v Gn 4,1-15 smrt Ábela „zanechala pouze Kina jako praotce lidské rasy.“[6] Kainovo přežití nezpůsobila jeho věrnost, ale skutečnost, že zabil svého bratra.

V prvních letech v Kanánu chyběla Izraeli věrnost vůči Božím zaslíbením, kvůli tomu v zaslíbené zemi zůstal ostatek Kenaanců. V následujících staletích tento ostatek sužoval Boží lid.

Také asyrská invaze způsobila potíže Izraeli. Iz 1,4-9 popisuje přeživší ostatek. Zůstali kvůli okolnostem války, ne kvůli jejich poslušnosti a věrnosti. Tyto příklady historického ostatku ilustrují ostatek, který zůstal kvůli okolnostem, které nemohli ovlivnit.

Věrný ostatek

Kromě historického ostatku zmiňuje bible i věrný ostatek. Ten zůstává věrný Bohu v dobrých časech i těžkých podmínkách. V celé Bibli má Bůh věrný ostatek, který zachovává jeho vůli a je jeho svědkem. Žijí v historii stejně jako my všichni; nicméně jejich charakteristické vlastnosti neformují okolnosti, ale spíše jejich odpověď na Boží volání. Zde jsou biblické příklady této myšlenky:

  1. Noe. V knize Genesis píše Bible o věrnosti Noeho a jeho rodiny vůči Božímu poselství a poslání. „Zůstal jenom Noe a to, co bylo s ním v arše“ (Gn 7,23).
  2. Josef. Potvrdil spasení Izraele jako ostatku skrze svou věrnou službou v domě Potifara, skrze svou věrnost ve vězení a skrze přesné předávání Božích výkladů snů. Josef si uvědomoval svou roli v Božím plánu: „Bůh mne poslal před vámi, aby zajistil váš ostatek na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození“ (Gn 45,7). Existuje názor, že tento „Josefův ostatek“ poukazuje na kolektivní subjekt, který zahynul, ale „ostatek těch, kteří se vrátili k Jahvemu bude pravděpodobně ‚ušetřen.‘“[7]
  3. Daniel. Věrnost Daniela a jeho přátel byla prostředkem pro obrácené Nebúkadnesara a vedla k navrácení Judejců do Jeruzaléma (Da 2-4 kap.).

V tomto bodě stojí za zmínku, že věrný ostatek mohl zahrnovat někoho, kdo se stal nevěrným. Noe se svou rodinou byli zachráněni v arše, ale Chám později „viděl nahotu svého otce“ (Gn 9,22). Podobně rodina Lota byla ušetřena před zkázou Sodomy a Gomory, ale jeho žena se ohlédla zpět a stala se solným sloupem (Gn 19,26). Tato skutečnost vyžaduje abychom „přešli od kontextu konkrétní pasáže s použitou terminologií ostatku k širšímu kontextu knihy, nebo dokonce celého kánonu, abychom určili, zda je přeživší komunita v Bibli věrným ostatkem, nebo pouze historickým ostatkem.“[8] Toto se všeobecně vyjasní, když pojmy a pasáže vnímáme v rámci širokého kontextu Písma. Zůstává pravdou, že Starý zákon „má vzájemné souvislosti mezi spasením ostatku a jádrem pravého Božího lidu.“[9]

Kristovo poselství evangelia v Novém zákoně udržuje souvislost mezi ostatkem a pravým Božím lidem. I když je poselství Ježíše univerzální (Mk 1,15), zůstává konceptem ostatku. Přišel, „vyhledat a zachránit, co je ztraceno (Lk 19,10), ale také připomenul, že „těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají“ (Mt 7,14). V Mt 22,14 jsou vybraní v kontrastu s těmi, kteří nepřijali učení Ježíše.

V Ř 9-11 kap. zahrnuje apoštol Pavel do ostatku Židy i pohany (Ř 9,24). „Toto rozšíření komunity je možné kvůli existenci věrného Izraelského ostatku.“[10] Takže Bible a ranná církev zachovává koncept věrného ostatku.

Eschatologický ostatek

„Eschatologickým ostatkem“ jsou ti, kteří projdou soužením doby konce a vyjdou jako vítězové ve velkém dnu Hospodina, aby přijali jeho království. Tento ostatek je zmíněn ve starozákonním Jóelovém proroctví: „Slunce se změní v temnotu a měsíc v krev, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný. I stane se, že každý, kdo bude vzývat Hospodinovo jméno, se zachrání, protože na hoře Sijón a v Jeruzalémě bude útočiště, jak pravil Hospodin, mezi vyváznuvšími, které Hospodin povolává“ (Jl 2,31.32).

Ve Zj 12 kap. se rozzuřil drak na ženu, církev a „rozpoutal válku proti ostatním z jejího potomstva, kteří zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví“ (v.17). Zj 14,12 obsahuje podobnou frázi: „Zde je vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru.“

Je zajímavé, že se v obou pasážích objevuje řecké slovo entolé (ἐντολή) „příkaz, přikázání“. Poukazuje tento pojem na Desatero nebo má obecnější význam? Johannes Kovar poukazuje na kontextuální argumenty ve prospěch deseti přikázání. Kontext Zj 12-14 kap. je vyjádřen, nebo zasazen do chrámového prostředí. Zj 11,19 mluví o truhle smlouvy ve druhém oddělení nebeské svatyně. Druhé vidění popisuje, jak „v nebi byla otevřena svatyně stánku svědectví“ (Zj 15,5). (Stánek svědectví obvykle poukazuje na místo, kde se uchovávalo přikázání.) Tyto verše řadí nebo „formují druh inclusia kolem kapitol 12-14 se záměrem obrátit pozornost čtenáře k tomu, co bylo uvnitř vnitřního oddělení chrámu, přesněji k truhle smlouvy.“[11]

Takže tím je zdůrazněno a jasněji představeno deset přikázání ve Zj 12,17 a 14,12. Nejbližší kontext poukazuje na výklad, že tato přikázání představují Desatero. Také při srovnání s Da 7 zmiňuje Kovar přesunutí moci malého rohu, která „mění“ zákony v knize Daniel k důrazu ve Zjevení na lid, který dodržuje Boží zákon.[12] Kontext vyjasňuje a Zj 12-14 kap. dvakrát uvádí popis lidí, „kteří zachovávají Boží přikázání.“

Nyní je důležité se podívat na spojitost a návaznost mezi věrným ostatkem a eschatologickém ostatkem: oba poslouchají Boží přikázání. Tato poslušnost se nezakládá na jejich vlastních zásluhách, ale na moci a síle Ježíše, skrze něj mohou dosáhnout spravedlnosti z víry. První andělské poselství ve Zj 14 ukazuje význam lidu dodržujícího Boží přikázání na konci dějin, kdy dojde k vyvrcholení velkého sporu mezi Kristem a satanem. Toto poselství ukazuje lidem na hodinu Božího soudu a vede je k Desateru–zejména k dodržování čtvrtého přikázání: „Tu jsem uviděl jiného anděla, majícího věčné evangelium, jak letí prostředkem nebe, aby je zvěstoval těm, kteří přebývají na zemi, každému národu, kmenu, jazyku a lidu. Volal mocným hlasem: ‚Bojte se Boha a vzdejte mu slávu, neboť přišla hodina jeho soudu; pokloňte se tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod‘“ (Zj 14,6-7). Jan jasně zdůrazňuje Boží stvořitelskou moc a identifikuje typický znak jeho stvořitelské moci–sedmý den sobotu.

Charakteristické znaky eschatologického ostatku

Při definici lidu eschatologického ostatku musíme pochopit jeho oba popisující rysy v knihách Daniel a Zjevení: kdo jsou a kdy se objeví v dějinách. (Tato kapitola [lekce] se zaměřuje na to, kdo jsou a na jejich charakteristické znaky. V 11. kapitole [lekci] se zaměříme na to, kdy se objeví v dějinách a na jejich prorocké načasování.)

Shrnutí apokalyptických proroctví Daniele a Zjevení poskytuje vodítka k charakteristice ostatku.

  1. Ostatek popsaný jako 144 000 ve Zjevení 14 následuje Beránka kamkoli půjde (v. 1.4). Následují Kristův příklad, odmítají nejnovější intelektuální výstřelky, módní pobláznění a světské ambice.
  2. „V jejich ústech nebyla nalezena lež“ (v. 5); Místo ní mají pravdu a zvěstují ji prostřednictvím trojandělského poselství Zj 14. Mají čisté myšlenky a zaměřují se na Krista.
  3. Ostatek je pronásledován kvůli své víře. Ve Zj 12,17 jsou identifikovaní jako ostatní z jejího potomstva – takže ostatek ženy bojuje proti drakovi. Malý roh vede válku proti svatým a přemáhá je (Da 7,21), snaží se zničit mocné a Boží lid (Da 8,24). Ale ostatek zvítězí, když povstane Michael.
  4. Ostatek dodržuje Boží přikázání. Není věrný pouze některým přikázáním – ale všem, včetně soboty, sedmého dne, která je zdůrazněna v prvním andělském poselství (Zj 14,7) a v poselství Laodiceji (Zj 3,14). Malý roh v knize Daniel chce změnit doby a právo (Da 7,25) a pošlapat svatyni (Da 8,13). I přes všechny tyto okolnosti vyjde lid ostatku s Boží pečetí.
  5. „To jsou ti, kteří se neposkvrnili se ženami, jsou to panici.“ (Zj 14,4). Tito věřící mají soustředěnou mysl, jsou čistí v myšlení i činech.
  6. Ostatek jsou ti, jejichž „skutky jdou s nimi“ (v. 13). Ostatek projde zkouškou silného konfliktu v době konce a jejich „skutky“ jim jsou počítány jako spravedlnost (Žd 11,8-10). Jako Abraham uvěřil a vydal se na cestu, na kterou ho vedl Bůh, tak i ostatek zažije dokonalou poslušnost při následování Kristovi spirituality do pravé zaslíbené země.

Někteří vnímají prožívání takového života před druhým příchodem Ježíše jako zákonické a nemožné. Kvůli tomu se na Církev adventistů vznesla v posledních letech kritika za učení o ostatku, jak zevnitř, tak i zvenku církve.[13] Někteří zastávají názor, že toto učení je exkluzivistické a elitářské.[14] Ostatní vyzdvihují biblická proroctví a apokalyptickou identitu ostatku, jak jsme ji popsali v této kapitole.[15]

Samozřejmě život ostatku je Božím a nadpřirozeným výsledkem, je to dar od Boha. Je to pokorná touha následovat Ježíše, hledat, zachránit ztracené, varovat je před zmatením a vést je ke světlu. Stejně tak, jako to dělal Noe, jde o úpěnlivé naléhání na ztracené, aby přijali spasení a předešli blízkému zničení země. Život ostatku je upřímnou touhou poznat Ježíše a pochopit jeho vůli a o opatrování této zkušenosti nad vše, co svět může nabídnout. Touhou biblického ostatku je zůstat věrný ve všech věcech, dokud Kristus nepřijde. Myšlenka ostatku je úzce spojena se slovy Písma Tato slova přispějí k pochopení věrných poslední doby v biblickém kontextu. Díky pečlivému studiu se objevuje koncept a začíná chápat překrývající se téma ostatku.[16] „Biblický koncept viditelného ostatku doby konce poskytuje Církev adventistů s výrazným pochopením povahy církve, více než jakákoli jiná protestantská církev. Adventisté věří, že církev není nutně neviditelná, ale spíše je její pravá podoba představovaná celosvětově a zahrnuje všechny národy, lidi a jazyky.“[17] V těchto posledních dnech je výsadou každého věřícího v době konce se připojit k církvi ostatku a k jejímu poslání zvěstovat Boží poselství o spasení umírajícímu světu.


[1] Ohledně těchto pojmů viz studie Gerhard F. Hasel, The Remnant: The History and Theology of the Remnant Idea From Genesis to Isaiah (Berrien Springs, MI: Andrews University Press, 1980); Gerhard F. Hasel, “Remnant,” in The International Standard Bible Encyclopedia, vol. 4, rev. ed., ed. Geoffrey W. Bromiley (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1988), 131–134.

[2] Gerhard F. Hasel, “pālat,” in Theological Dictionary of the Old Testament, vol. 11, ed. G. J. Botterweck, H. Ringgren, and Heinz-Joseph Fabry (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 2001), 551–567.

[3] Gerhard F. Hasel, “‘Remnant’ as a Meaning of ’Aharît,” in The Archaeology of Jordan and Other Studies, ed. Lawrence T. Geraty, Siegfried Horn, and Larry G. Herr (Berrien Springs, MI: Andrews University Press, 1986), 511–524.

[4] Gerhard F. Hasel, “Remnant,” in The Interpreter’s Dictionary of the Bible, Supplementary vol., ed. Keith Crim et al. (Nashville, TN: Abingdon, 1976), 735.

[5] Tarsee Li, “The Remnant in the Old Testament,” in Toward a Theology of the Remnant, ed. Ángel M. Rodríguez (Silver Spring, MD: Biblical Research Institute, 2009), 26.

[6] Hasel, “Remnant,” International Standard Bible Encyclopedia, 132.

[7] Hasel, The Remnant: The History, 203.

[8] Li, “Remnant in the Old Testament,” 29.

[9] Hasel, “Remnant,” Interpreter’s Dictionary of the Bible, 736.

[10] Leslie N. Pollard, “The Remnant in Pauline Thought,” in Rodríguez, Toward a Theology of the Remnant, 80.

[11] Johannes Kovar, “The Remnant and God’s Commandments: Revelation 12:17,” in Rodríguez, Toward a Theology of the Remnant, 118; emphasis in the original.

[12] Kovar, “The Remnant and God’s Commandments,” 124.

[13] Přehled této otázky viz Frank M. Hasel, “The Remnant in Contemporary Adventist Theology,” in Rodríguez, Toward a Theology of the Remnant, 159–180.

[14] Někteří zastávají názor, že „shromáždění konečného ostatku může být širší a rozsáhlejší než jakákoliv formální církev“ a, že „jsme prorockým hnutím, ne Boží ‚pravou církví.‘“ Jack W. Provonsha, A Remnant in Crisis (Hagerstown, MD: Review and Herald®, 1993), 163, 167. Tento pohled zaujímá racionalistický přístup k pravdě, a ne přístup zjevení. Jiní tvrdí, že Bůh má ostatek v každém hlavním světovém náboženství – neviditelný ostatek v Budhismu, Hinduismu a Islámu – a tento ostatek zůstane až do příchodu Ježíše. Viz odkazy v Hasel, “Remnant in Contemporary Adventist Theology,” 166–170.

[15] Gerhard F. Hasel, “The Remnant in Scripture and the End Time,” Advent­ists Affirm, Fall 1988, 5–12, 64–66; Clifford Goldstein, The Remnant: Biblical Reality or Wishful Thinking? (Nampa, ID: Pacific Press®, 1994); Gerhard Pfandl, “The Remnant Church,” Journal of the Adventist Theological Society 8, nos. 1–2 (1997): 19–27; Gerhard Pfandl, “Identifying Marks of the End-Time Remnant in the Book of Revelation,” in Rodríguez, Toward a Theology of the Remnant, 139–158.

[16] Srov. Gerhard F. Hasel, Understanding the Living Word of God (Mountain View, CA: Pacific Press®, 1980), 113–116.

[17] Hasel, “Remnant in Contemporary Adventist Theology,” 180.

Kapitola 8 – Stvoření

Sedmý den – sobota

Dnes sekulární společnost a náboženské komunity velmi útočí na sedmý den, sobotu. Například mnoho globálních společností v mnoha evropských zemích změnilo kalendář, takže pondělí prohlásili za první den týdne a neděli za sedmý den. Také nedávno publikovaná papežská encyklika o klimatických změnách nazývá sedmý den sobotu „židovským šabatem“ povzbuzuje lidi na celém světě, aby zachovávali den odpočinku a zmírnili globální oteplování.[1] V některých asijských zemích existuje šestidenní pracovní týden od pondělí do soboty. Zatímco v některých muslimských zemích uctívají pátek jako svatý, bohoslužebný den, od soboty do čtvrtku mají pracovní týden. Navíc nedělní zákony byly vytvořené, aby chránili „svatost“ prvního dne týdne. Všechny tyto směry zpochybňují biblický sedmý den, sobotu.

V následujících dvou kapitolách (lekcích) se zaměříme na dvě instituce ustanovené při stvoření: na sedmý den sobotu a na posvátnost manželství. Naše studium používá tyto instituce jako zkušební případy, na kterých budeme aplikovat principy hermeneutiky (výkladu Bible), které jsme se naučili.

Sobota v knize Genesis

Kniha Genesis poskytuje jednoduchý a výřečný popis posledního dnu stvoření: „sedmého dne Bůh dokončil své dílo, které konal“ (Gn 2,2). Většina kreacionistů zdůrazňuje Boží stvořitelskou činnost během šesti dnů, ale zapomínají na to, že Bůh se svým dílem neskončil šestého dne. Sobotní den zakončil jeho stvořitelské dílo. Proto Kristus prohlásil: „Sobota byla učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27). Ježíš uvedl toto autoritativní prohlášení, protože vytvořil sobotu jako věčné znamení a jako Boží pečeť na smlouvu se svým lidem. Sobota nebyla učiněna pouze pro židy, ale pro celé lidstvo. Sobota je jedinečná. Není jako další prostředek na měření času, který by souvisel s pohybem vytvořených nebeských těles, která určují rok, měsíc, den, nebo období. Sedmidenní, týdenní cyklus nemá žádný základ v přírodě. Vychází z Božího stvořitelského týdne, jeho význam se zakládá pouze na Božím slově a příkladu.

Gn 2,2.3 naznačuje tři věci, které Ježíš vykonal poté, co vytvořil sobotní den. Zaprvé „přestal“ (odpočinul, B21), tím nám vytvořil božský příklad, že touží být s námi. Zadruhé, „požehnal“ sedmý den. Bůh nepožehnal princip odpočinku, ale požehnal konkrétní den. V příběhu o stvoření jsou požehnaná zvířata (Gn 1,22), Adam s Evou jsou požehnaní (v. 28), ale ze stvořitelských dnů je požehnaný pouze sedmý den.

Zatřetí, Bůh ho „posvětil“ (Gn 2,3). Z toho lze vyvodit závěr, že jej vyčlenil jako svatý den pro společenství se svým stvořením. Jako stvořitel má na to právo, ale my ne. Žádný jiný den v Bibli nemá takové označení, pouze sedmý den, sobota.

Sobota v poušti

Mana v poušti sloužila ke zdůraznění většího daru, soboty (Ex 16,25.26). Záznam tohoto zázraku, který se odehrál před vydáním Desatera používá poprvé podstatné jméno šabbat. Hospodin přikazuje:

„Zítra bude odpočinutí — svatá sobota Hospodinova. (…) vždyť Hospodin vám dal sobotu, proto vám šestého dne dává pokrm na dva dny. Zůstaňte každý, kde jste, ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa. Lid tedy sedmého dne odpočíval.“ (v. 23.29.30)

Boží příkaz vyžadoval v pátek nasbírat dvakrát více many, a tak každý týden připomínal Hospodinovo slovo o sobotě. Pokud v pátek nenasbírali dvojnásobek, potom na sobotu neměli nic.[2] Každotýdenní praktický způsob pomáhal Božímu lidu pochopit svatost soboty prostřednictvím Božího zázraku s manou (v. 23). Odpočinek prožívali, když se zdrželi práce (v. 23.29.30).

Zkušenost v poušti také poskytla zkušební základ pro vztah mezi člověkem a Bohem. Budou lidé důvěřovat Pánu soboty, nebo se spolehnou na své vlastní touhy? Když v sobotu vyrazili sbírat manu, Bůh je pokáral: „Jak dlouho budete odmítat zachovávat mé příkazy a zákony?“ (v. 28). Zneuctění sobotního dne znamenalo odmítnout poslouchat Boží zákony a přikázání, která byla ustanovena při stvoření. Zejména čtvrté přikázání ukazuje, že poznání soboty je starší, než zkušenost Izraelců na poušti a vydání deseti přikázání na Sinaji.

Sobota v přikázáních

Uprostřed Desatera je přikázání o sobotě, které vyjadřuje Boží stvořitelský čin a jeho zájem o vztah s námi. Jeho touhu po sobotní zkušenosti vyjadřuje čtvrté a nejdelší přikázání, stanovuje zachovávání soboty – co, jak, kdy a proč (Ex 20,8-11).

Zaprvé, Bůh nám přikazuje, co máme dělat. Výzva k zachovávání soboty má dva významy. Z jedné strany nás vede zpět ke stvořitelskému týdnu, to nám připomíná, co Bůh vykonal svou stvořitelskou činností. Z druhé strany, když si uvědomíme náš sklon zapomínat, jsme upozorněni, abychom pamatovali na sobotu. Sobota je posvěcená, oddělená, požehnaná a svatá, sedmý den stvoření funguje jako zvláštní bohoslužebný den a je obdobím blízkého setkání s Tvůrcem veškerého života.

Zadruhé, přikázání určuje, kdy máme pamatovat: „sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu“ (v. 10). Stvořitel vytvořil tuto časovou jednotku, když ustanovil sedmidenní cyklus, týden, tím vyčlenil každý sedmý den jako připomínku na stvoření.

Zatřetí, přikázání popisuje, jak máme dodržovat sobotu. Nemáme „dělat žádnou práci“ (v. 10). Přikazuje nám, abychom upustili a přestali s každodenními činnostmi, které zabírají náš čas. Sedmý den je vyhrazený po Boha a šest dní zůstává na práci. Příkaz k zanechání práce zasahuje do domácnosti. Celá rodina a stejně tak i sluhové, zvířata a hosté mají prožívat sobotní pokoj. Všichni mají odpočívat jako součást Boží rodiny a prožívat společné požehnání v Ježíši.

Nakonec nám přikázání říká, proč máme dodržovat sobotu. „Šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul“ (v. 11). Během první soboty ukázal svou touhu trávit den s Adamem a Evou, s lidmi stvořenými k jeho obrazu. Na konci „Bůh sedmý den požehnal a posvětil ho“ (Gn 2,3). Od počátku toužil po prožívání vztahu se svým stvořením. Sobota zvěstuje tuto prioritu, když představuje Boha, který vychází z vlády nad vesmírem, aby strávil čas se stvořenými bytostmi. Strávený čas s naším Stvořitelem vede k pravé fyzické a duchovní obnově.

Sobota v Novém zákoně

Kristus na počátku své služby zdůraznil svůj vztah k sobotě. „I přišel do Nazareta, kde byl vychován. Podle svého zvyku vstoupil v sobotní den do synagogy. A povstal, aby četl“ (Lk 4,16). Později Ježíš prohlásil: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17). Samozřejmě Ježíš zpochybnil myšlenky o dodržování soboty, které v jeho době převládali mezi židy, jejich pravidla dělala z dodržování soboty břemeno. Často na to poukazoval prostřednictvím zázraků jako bylo vyhnání démonů (Mk 1,21-28; Lk 4,33-35) a uzdravení v sobotu (Mt 8,14.15; Lk 6,6-10; 13,10-17; 14,1-4; J 5,1-9; 9,1-41). Ježíšovo uzdravení ochrnutého u rybníku Bethesda a jeho následný příkaz „choď“ „představovalo skutečnost a úplnost vyléčení [ochrnutého], když chodil a nesl domu lehátko, na kterém ležel.“[3] Když Ježíš obhajoval zázračné uzdravení, konfrontoval farizeje s otázkou: „Je v sobotu dovoleno učinit dobře, nebo zle, duši zachránit, nebo zahubit?“ (Mk 3,4).

V Mt 24,20 Ježíš předpovídá zkázu Jeruzaléma v roce 70 po Kr., vyzývá své posluchače: „modlete se, aby k vašemu útěku nedošlo (…) v sobotu“. Na základě toho lze dojít k závěru, že Ježíš potvrzuje platnost a posvátnost soboty až do roku 70 po Kr.[4] Sobota měla být časem odpočinku, bohoslužby a klidného přemýšlení o velkých Božích skutcích.

Dokonce i po své smrti odpočíval v sobotu Ježíš v hrobě, k životu byl vzkříšen první den týdne. Ženy, které pomazaly Ježíše k pohřbu „v sobotu podle přikázání zachovaly klid“ (Lk 23,56). Čtvrtý pád v řeckém slovu to sabbaton naznačuje, že odpočívaly ‚celou sobotu.‘“ Lukáš pečlivě ve svém záznamu o ukřižování zmiňuje sobotu, když mluví o třech odlišných dnech: „den přípravy, sobota a první den týdne.“[5]

V evangeliích zanechal Ježíš svým následovníkům názorný příklad. V pravém sobotním duchu uzdravoval a vyháněl démony, čímž zdůraznil sobotu jako den radosti, oslav a osvobození od viny i břemen nemocí. Nikdy nemluvil o porušování soboty. Místo toho řekl svým učedníkům: „Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání“ (J 14,15).

V ranná církev navázala na dodržování soboty. Lukášova fráze, „podle svého zvyku“ (Lk 4,16), popisuje, jak šel Ježíš do synagogy při svém návratu do svého domovského města Nazareta, se také objevuje u Pavla „přišli do Tesaloniky, kde byla židovská synagoga. Podle svého zvyku k nim Pavel vstoupil a po tři soboty k nim mluvil na základě Písem. Vysvětloval a předkládal jim, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých a že ‚Ježíš, kterého já vám zvěstuji, to je ten Mesiáš‘“ (Sk 17,1-3). Pavel v Korintu „každou sobotu rozmlouval v synagoze a přesvědčoval Židy i Řeky“ (Sk 18,4). Při své třetí cestě dorazil do Efezu a „vstoupil do synagogy a směle v ní mluvil po tři měsíce; rozmlouval s lidmi a přesvědčoval je o věcech Božího království“ (Sk 19,8). Později odešel do školy nějakého Tyranna, poté co „všichni obyvatelé provincie Asie uslyšeli Pánovo slovo, Židé i Řekové“ (v. 10).

Nový zákon konzistentně vykresluje Ježíše i apoštoly jako světitele soboty. Dokonce neexistuje žádný náznak, že by křesťané po opuštění synagog měli bohoslužby v jiný den. Vynechání soboty z pokynů Jeruzalémského koncilu dokazuje, že v rané církvi nebyl žádný spor ohledně závaznosti soboty. Očividně tato otázka neměla žádný význam pro nové hnutí, které bojovalo se spojením židů a pohanů. „Ticho na konferenci v souvislosti s tímto tématem výmluvně dosvědčuje nepřetržité zachovávání soboty mezi židy a pohany z křesťanů.“[6]

Dnešní pohled na sobotu

Současné studie na téma soboty přináší tři hlavní přístupy, které tvrdí, že sedmý den, sobota už není závazný: (1) historicko-kritický přístup; (2) staro-smluvně – novo-smluvní argument se zaměřuje na starověký Izrael v protikladu s Kristem ustanovenou církví a (3) potvrzení zachovávání sedmého dne soboty za biblické ve Starém i Novém zákoně, které je nově převedené na eschatologickou sobotu pro celé lidstvo.

Historicko-kritický přístup zpochybňuje autorství Pentateuchu a pasáže o sobotě prvních dvou biblických knih, datuje je do pozdní Izraelské tradice různých škol (J, E, D, P) nebo k pozdějším redaktorům. Podle Willyho Rordorfa židovská sobota z Gn 1-2, Ex 20 a Dt 5 „vznikla po obsazení Kenaanu a (…) důkazy se nachází v dokumentech, které se datují do raného monarchického období,“ ale „tento vynález se nepřisuzuje Izraelitům.“[7] Z tohoto důvodu teologové hledali původ soboty mimo Izrael, domnívají se, že je převzata z některých starověkých civilizací, jako byli Babyloňané, Kénijci, Arabové, nebo Ugarité. „Navzdory rozsáhlému úsilí, při více než stoletém studiu mimo Izraelského původu soboty je stále tato teorie zahalena tajemstvím. Žádná hypotéza nevzbudila shodné přijetí mezi teology.“[8] Může být shledání původu soboty mimo Písmo bezvýsledné, protože sobota vznikla při stvoření a byla ustanovena Bohem, který určil sedmidenní cyklus?

Teologové také tvrdí, že sobota byla součástí Izraelské, nebo Židovské smlouvy, kterou Ježíš „zrušil“ při uzdravování v sobotu a nahradil ji novozákonním dnem Páně.[9] Tvrdí, že to lze vysledovat v samotném Novém zákoně. Ale jak už bylo výše uvedeno, neexistuje žádný důkaz o tom, že by Ježíš, nebo apoštolové změnili sobotu. Jejich dodržování a stejně tak naléhání na dodržování přikázání dosvědčuje, že zachovávali sobotu.

Jiní prohlašují, že sobota je součástí ceremoniálního zákona, ale není morálním zákonem.[10] D. A. Carson společně s dalšími neopírají sobotu o Genesis, ale o Exodus 20. Podle jeho pohledu Ježíšovo Mesiášství poskytuje autoritu pro novou smlouvu, která osvobozuje křesťana od židovské soboty, aby slavil nový den vykoupení.[11] Ale jak jsme viděli, stvoření i dar many naznačují, že sobota byla stvořena před Sinají. Někteří dále popírají, že naděli zavedla římská církev. Ale přehlížejí postoj církevních otců jako Tomáš Akvinský a několika současných dizertačních prací, kteří ukazují, že „římská církev byla primárně odpovědná za ustanovení zachovávání neděle.“[12] Tato skutečnost je významná pro protestantské křesťany, kteří tvrdí, že staví pouze na základech Písma (sola Scriptura) a ne na tradicích a učeních církevních koncilů.

Nedávno N. T. Wright argumentoval, že lineární čas (který byl součástí Božího dobrého stvoření) pokračuje, ale nyní se protíná s novým fenoménem, s novým druhem času. (…) Takže se zdá, že nyní je možné čas zkrátit a později znovu prodloužit. Někdo by to mohl nazvat jako ‚duchovní čas‘. (…) vše se zaměřuje na Ježíše Krista.“[13] Podle Wrighta „se nyní skrze Ježíše Krista spojilo nebe se zemí a nyní začal nový den, (z tohoto úhlu pohledu) žijeme ve věčné sobotě.“[14] Sobota ať už jako sedmý den, nebo první den, nebo jakýkoliv specifický den přestává existovat a stává se součástí křesťanského „příběhu.“ Sobota je převedená na princip odpočinku, je oddělená od konkrétního (historického) dne, který Bůh určil.

Nicméně odpojení sobotního odpočinku od sedmého dne má dosah na eschatologickou přirozenost soboty a na její vztah k prorockým událostem posledních dnů. Tím by sobota ztratila svou rozlišovací schopnost jako božského měřítka a znamení ostatku, který zachovává přikázání (Zj 12,17; 14,12; srov. Ez 20,12).

Dnešní výzvou je podporovat sedmý den týdne jako biblický den odpočinku, který Bůh ustanovil při stvoření udržoval jej v Písmu. Dodržování soboty, při kterém se uctívá Bůh Stvořitel, Autor Desatera, je typickým znakem lidu doby konce, „kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru“ (Zj 14,12). Samozřejmě sobota představuje naši lásku a věrnost, stává se viditelným znamením, že patříme jedinému pravému Bohu.[15]


[1] Pope Francis, Laudato Si’ (Praise Be to You) (Vatican City: Vatican Press, 2015), § 71, 237.

[2] Gerhard F. Hasel, “The Sabbath in the Pentateuch,” in The Sabbath in Scripture and History, ed. Kenneth A. Strand (Washington, DC: Review and Herald®, 1982), 26, 27.

[3] Walter F. Specht, “The Sabbath in the New Testament,” in Strand, The Sabbath in Scripture and History, 100.

[4] Specht, “The Sabbath in the New Testament,” 103.

[5] Specht, 105.

[6] Specht, 111.

[7] Willy Rordorf, Sunday: The History of the Day of Rest and Worship in the Earliest Centuries of the Christian Church (Philadelphia: Westminster Press, 1968), 18, 19.

[8] Gerhard F. Hasel, “Sabbath,” in Anchor Bible Dictionary, vol. 5, ed. David Noel Freedman (New York: Doubleday, 1992), 851.

[9] Rordorf, Sunday, 70, 215, 237; cf. Paul K. Jewett, The Lord’s Day: A Theological Guide to the Christian Day of Worship (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1972), 16–18.

[10] H. M. Riggle, The Sabbath and the Lord’s Day, 6th ed. (Anderson, IN: Gospel Trumpet, 1928), 148.

[11] D. A. Carson, ed., From Sabbath to Lord’s Day: A Biblical, Historical, and Theological Investigation (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1982).

[12] Samuele Bacchiocchi, From Sabbath to Sunday: A Historical Investigation of the Rise of Sunday Observance in Early Christianity (Rome: Pontifical Gregorian University Press, 1977), 310, 311. Cf. Vincent J. Kelly, Forbidden Sunday and Feast-Day Occupations (Washington, DC: Catholic University Press of America, 1943), 2; see John Gilmary Shea, “The Observance of Sunday and Civil Laws for Its Enforcement,” American Catholic Quarterly Review 8 (January–October 1833): 139: “The Sunday, as a day of the week set apart for the obligatory public worship of Almighty God,… is purely a creation of the Catholic Church.”

[13] N. T. Wright, Scripture and the Authority of God: How to Read the Bible Today (New York: HarperCollins, 2011), 162, 163.

[14] Wright, Scripture, 167.

[15] Frank M. Hasel, “What Does It Mean to Be a Seventh-day Adventist? A Short Theological Reflection,” Adventist Review, May 2019, 49.

Kapitola 9 – Genesis a některé sporné pojmy

Stvoření, část 2: manželství a rodina

Sedmý den sobota je základní instituce ustanovená při stvoření. Zákon o sobotě zapsal Bůh vlastním prstem do kamene. Tímto znamením lidstvo v průběhu dějin uznává ve svých životech Boží stvořitelskou moc a jeho svrchovanost (Zj 12,17; 14,7). Je to čtvrté, vrcholné přikázání, které definuje a chrání náš vztah s Bohem, který popisuje první část Desatera. Následující, páté přikázání spojuje náš vertikální vztah s Bohem a naše horizontální vztahy se zbytkem lidstva. „Cti svého otce a svou matku, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“ (Ex 20,12).

Tato dvě přikázání jsou jedinečná ve dvou směrech. Zaprvé, jedná se o jediná dvě přikázání , která jsou formulovaná jako příkazy bez žádného zákazu. Čtvrté přikázání začíná slovem „pamatuj“ a páté „cti“. Zadruhé, definují naše vztahy s Bohem a lidmi, když se odvolávají na něčí zdroj existence. Bůh stvořil lidi a dal jim dar plození (tvoření). Čtvrté přikázání vyzývá ke ctění Boha jako Stvořitele a páté přikázání vyzývá ke ctění rodičů jako tvůrců života.

Proč spojuje ctění našich rodičů s výhradním uctíváním Boha? Odpověď spočívá v první kapitole knihy Genesis. Bůh jako Stvořitel vesmíru a Zdroj veškerého života se s pozemskými rodiči podělil o radost ze stvoření. Společně s Bohem se podílí na zalidňování planety. Kvůli jejich postavení a úloze ve stvoření si zaslouží úctu od svých dětí

Genesis jako základ

Šestý den byl vrcholem stvoření, Bůh stvořil lidstvo. V Gn 1,26 je Bůh poprvé označen zájmenem v množném čísle: „učiňme člověka k našemu obrazu.“ Všechny osoby trojjediného Božství, žijící ve vzájemném milujícím vztahu, stvořili prvního muže a ženu. „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu“ (v. 27). Nejdříve je stvořen Adam. Poté Bůh vezme Adamovi žebro a vytvoří Evu. První muž pronáší výrok: „Teď je to kost z mých kostí a maso z mého masa!“ (Gn 2,23). Adam ji nazývá ženou.

První manželství je navždy ustanovené, takže muž a žena jsou utvořeni jeden pro druhého a jsou modelovým příkladem pro všechna následující manželství. „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo“ (v. 24). Bůh mohl vybrat různé způsoby k zalidnění země, ale zvolil si manželství. Proč?

Prostor této kapitoly neumožňuje rozsáhlou odpověď, ale obecnou. Žena byla původně součástí muže–byla přímo jeho masem a kostí. Manželstvím se vrátila zpět k muži a stala se s ním jedno. Vzájemné doplňování muže a ženy je biologickým faktem a je přirozené pro jejich svazek. Boží instrukce pro první pár dále vyjasňují účel jejich svazku: „Bůh je požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi, podmaňte si ji“ (Gn 1,28).

Tímto způsobem Bůh na počátku při stvoření života definoval základy lidstva a společnosti. Ujištění o budoucnosti lidstva se zakládá na následování jeho plánu. Lidstvo má udržovat otec i matka, muž i žena. Boží dar manželského svazku je jeho závěrečným činem při hmotném stvoření. Ustanovení soboty v čase přináší tento svazek do společenství s božským původcem stvoření, Ježíšem Kristem. Naše stvoření k Božímu obrazu utváří zamýšlenou identitu, kterou máme v Ježíši Kristu a když ho sedmého dne, v sobotu uctíváme, uznáváme, že se s ním ztotožňujeme. Manžel a manželka mají v průběhu generací v dějinách předávat svým dětem laskavý vztah Stvořitele s rodinou. Rodina dostala posvátnou důvěru, je základním jádrem pro ostatní kulturu a společnost. Kam směruje jejich vztah s Bohem a ostatními, tam směruje i historie země. Pravděpodobně z tohoto důvodu páté, sedmé a desáté přikázání poukazují na posvátnost manželství, začíná úctou k rodičům a končí zákazem dychtění po manželce bližního (Ex 20,17).

Vnitřní svědectví Písma

Budeme vykládat Písmo Písmem a podíváme se na biblické pojetí manželství. Celá Bible klade opakovaně důraz na přirozený řád manželství mezi mužem a ženou.

  1. Písmo sleduje původ lidské generace prostřednictvím dějin manželství (Gn 5; 11; 1Pa 1-3 kap.).
  2. Původ zaslíbeného Mesiáše sleduje prostřednictvím manželství (Gn 3,15; Mt 1,1-17; Lk 3,23-38).
  3. Abraham a Sára vytvořili velký národ prostřednictvím Izáka. Božské zaslíbení bylo naplněné jako výsledek jejich svazku (Gn 18,10). Smluvní zaslíbení dané Abrahamovi a Sáře je v kontrastu se soudem proti Sodomě a Gomoře (Gn 19). Porušení přirozeného řádu přineslo těmto zkaženým městům vážné následky.
  4. Když Zaslíbené Semeno ohrozila smrt manžela Rút během hladomoru v Moábu, vedl Bůh Rút k Boázovi do Betléma (do „domu chleba“). V jejich manželství se narodil Obéd (Rt 4,13-17). Stal se otcem Isaje, ten se stal otcem Davida. Tento zamilovaný příběh se vyznačuje darem oživení lásky a manželství, který zaopatřil naplnění budoucího zaslíbení.

Ježíš i apoštolové v Novém zákoně znovu kladou důraz na manželství. Všimněme si, jak Ježíš odpovídá farizeům na jejich otázku ohledně rozvodu. Cituje z Gn 2 kap. a říká: „Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje!“ (Mt 19,6). Ježíš klade důraz na Písmo, konkrétně na knihu Genesis, když říká, že spojení muže a ženy bylo Bohem ustanovené a člověk by jej neměl oddělovat.

Pavel se v textu Ř 1,20-28 konkrétně věnuje základní přirozenosti knihy Genesis. Začíná stvořením, zmiňuje, že celé lidstvo může prostřednictvím přírody poznat skutečnost Boží existence. Nicméně pokračuje a uvádí: „vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než Stvořiteli“ (v. 25). Jejich rozhodnutí pro víru v lež je svedlo na scestí: „Proto je Bůh vydal do potupných vášní“ (v. 26). Následuje popis jednání lidí stejného pohlaví, dvou žen a dvou mužů.

Podle Pavla je biblicky definovaná sexualita mezi mužem a ženou přirozená a vlastní přirozenosti lidských bytostí, které jsou stvořené k Božímu obrazu (Gn 1,27). Když lidé odmítají přijmout Stvořitele a místo něj začnou uctívat stvoření, vede to k tomu, že jsou vydáni svým vášním. V tomto kontextu je sexualita více než jednání a činnost. Spíše bychom ji měl chápat v rámci biblicky definovaného pojetí stvoření lidstva jako celku, což vytváří rámec pro podporu morálního chování.

Současné trendy

Mnoho národů na zemi povolilo manželství stejného pohlaví. Převrátili předchozí zákony na ochranu rodinné struktury a opustili zásadu, kde ústředním bodem manželství je jeden muž a jedna žena. Tento nebývalý rozvoj vytváří nové otázky ohledně instituce manželství a oddělení církve od státu, nemluvě o posvátnosti manželství a rodiny, jak ji definuje Písmo.

Tíživá otázka pro křesťany se zakládá na tom, zda je manželství biblickou institucí a biologickou nutností pro stvoření života, nebo je pouhou osobní volbou, která souvisí s oblastí individuálních lidských práv. Definuje manželství Bůh, nebo kultura a společnost? Odpověď křesťanů na tuto otázku určuje nasměrování jejich církví.

V dnešní době roste počet protestantských církví v hlavním proudu, které přijímají manželství stejného pohlaví. Evangelická církev v Americe i Episkopální církev ve Spojených státech v roce 2009 nezávisle na sobě odhlasovaly a schválily homosexuální duchovní.[1] V roce 2013 luteráni zvolili praktikujícího gaye jako biskupa v Kalifornii.[2] Nyní Presbyteriánská církev (USA) přijímá homosexuály jako kazatele a vedoucí.[3] V Evropě v roce 2017 schválila Skotská episkopální církev svazky stejného pohlaví.[4] Tento rozvoj způsobil významné rozdělení v protestantských denominacích a vedl k prudkému úbytku členů.

Jaké argumenty používají tradiční křesťanské země k obhájení jejich povolení manželství stejného pohlaví? Současné knihy na toto téma naznačují, že klíčové otázky zahrnují otázky výkladu v následujících oblastech: (1) změna definice stvoření a přijetí evolučního světonázoru; (2) změna výkladu klíčových pasáží v Písmu, které byly v dějinách vnímané jako texty zakazující homosexuální chování a (3) používání biblických pasáží o lásce a přijetí, které se upřednostňují před jasnějšími texty na téma manželství a sexuality.

Změna definice stvoření

Zastánci vztahů stejného pohlaví vykládají knihu Genesis různými způsoby. Matthew Vines tvrdí, že Bůh potřeboval zajistit Adamovi ženu, protože byli prvními rodiči a očekávalo se od nich, že naplní zemi, naznačuje, že to dnes není nutné v našem přelidněném světě.[5] Dále uvádí, že Gn 2 kap. nezdůrazňuje rozdílnosti Adama a Evy, ale „jejich podobnost jako lidských bytostí.“[6] I když Adam říká o Evě: „je to kost z mých kostí a maso z mého masa!“ (Gn 2,23) uvádí toto srovnání ve spojitosti s ostatními druhy, které pozoruje. Eva je zřetelně odlišná. Stejnost a společenství nebylo vše na čem záleželo, protože se později stali „jedno tělo“ (v. 24). V tomto ohledu se komplementární (vzájemně se doplňující) povaha Božího plánu stává klíčovým prvkem, který to fyzicky umožňuje. Adam s Evou byly dokonalým anatomickým protějškem pro druhého. Od počátku bylo plození základním smyslem manželství (Gn 1,27.28) a dokonce i když všechny páry nemají děti, jsou role rodičů jako manžela a manželky obsažené v pátém přikázání.

Jiní naznačují, že Genesis je pouze deskriptivní [popisuje to, co se stalo, pozn. překladatel] a nemáme jej používat v preskriptivním smyslu

[k určování co se má dělat, pozn. překladatel]

, ani k zakázání moderního sexuálního chování; pouze popisuje to, co Bůh vykonal. Z tohoto pohledu Bůh nevytvořil manželství mezi mužem a ženou závazné, ani nevyloučil další vztahy.[7] Nicméně tento argument se zhroutí na preskriptivních textech pátého přikázání, levitikálních zákonech a na novozákonním potvrzení přirozeného stvořeného řádu.

Bůh si nechal to nejlepší nakonec, šestého dne vytvořil muže a ženu jako vrchol stvoření: „Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré (Gn 1,31). Jeho plán byl dokonalý a nebylo nutné vydávat preskriptivní prohlášení. Je smutné, že pro pádu do hříchu a odchýlení člověka od Božího plánu pro manželství a rodinu bylo nutné vydávat taková tvrzení.

Změna definice ostatních textů na základě kultury

Po pádu do hříchu se sexuálními deviacemi zabýval stejný autor, který napsal knihu Genesis: „S mužem nebudeš souložit jako se souloží s ženou; je to ohavnost“ (Lv 18,22). Znovu v Lv 20,13 píše: „Kdyby muž souložil s mužem jako se souloží s ženou, oba spáchali ohavnost; jistě budou usmrceni, jejich krev je na nich.“

Tato přikázání se objevují v řadě sexuálních zákazů, které zahrnují cizoložství, incest, obětování dětí a pohlavní styk se zvířetem. Každý z těchto zákazů je v současné společnosti stále platný. Z tohoto seznamu je pouze homosexualita označená jako ohavnost (to‘eva תּוֹעֵבָה); tento pojem se také překládá jako „odpudivá věc“ – jako něco odporného, nechutného, naprosto hnusného [“an abhorrent thing”—something detestable, loathsome, utterly repugnant, or disgusting].[8] Trestem za tento čin je smrt (v. 13) a pokud se tak nestane, má být daná osoba vyloučena z celé komunity.[9]

V Novém zákoně Pavel ve svém seznamu hříchů znovu potvrzuje platnost levitikálních standardů. Zahrnuje na něj sexuální nemorálnost (nebo smilníky, pornoj πορνοι), modláře, cizoložníky, zženštilé muže [rozkošníky ČSP] (malakoj μαλακοι), homosexuály (arsenokojtaj αρσενοκοιται), zloděje, chamtivce, opilce, utrhače a lupiče (1K 6,9-11; srov. 1Tm 1,8-10). Jednoduše, tyto hříchy nemají žádný prostor ve věrném křesťanství. Nicméně současná agenda na podporu manželství stejného pohlaví si dovolila změnit definici jasných textů Starého i Nového zákona.

V souvislosti s Lv 18 a 20 kap. argumentují někteří lidé, že tyto zákazy jsou součástí ceremoniálního zákona, a proto v nové smlouvě nejsou závazné. Tento argument se také používá proti sedmému dni, sobotě. Jiní aplikují tyto zákazy pouze na Izraelity v jejich době a kultuře.[10] Někteří citují zákaz proti odívání kombinací látek jako levitikální zákon, kterým se dnes neřídíme.[11] Levitikální ustanovení … to jednoznačně charakterizuje jako ceremoniálně nečisté, ale ne jako zlé ze své podstaty.“[12] Tento pohled přehlíží závaznou povahu stvořitelského příkazu v knize Genesis a pátého přikázání.

Navíc všechny zákazy v kontextu Lv 18 a 20 kap. proti incestu, pohlavnímu styku se zvířetem a obětování dětí zůstávají závazné v dnešní kultuře. Proč by měla být homosexualita odlišná, když je navíc zdůrazněná silnějším jazykem a následky? A jak by někdo mohl vysvětlit Pavlovo navazující zavržení tohoto činu v Novém zákoně?

Další přístup prohlašuje, že biblický text společně s příběhem o Sodomě v Gn 19,1-12 odráží patriarchální systém, který už nemá spojitost s novozákonním pohledem a mnohem méně s moderním pohledem. Takže Vines uvádí: „Ano starověký Izrael ovládaly patriarchální struktury a normy, které vidíme ve Starém zákoně – včetně jejich zákazů styku mužů stejného pohlaví. … Není důvod vnímat Písmo jako zastaralé nebo sexistické, samotná Bible je to, co nás směruje na cestu, kde už není patriarchát.“[13] Zastánci tohoto vykladačského (hermeneutického) směru vnímají Ga 3,28 jako prohlášení pro potvrzení platnosti vztahů stejného pohlaví: „Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“[14] K tomuto verši Vines píše: „Pavel rozložil víru, že patriarchát má místo v Božím království.“[15]

Nicméně při bližším zkoumání je poctivé se zeptat na následující otázky. Mění Ga 3,28 definici obrazu řádu Božího stvoření, nebo říká Pavel, že v Kristu má každý člověk stejný přístup k daru spasení? Podporuje kontext odstranění pohlavních odlišností, dovoluje vztahy a manželství stejného pohlaví? Poukazuje Pavel na hermeneutiku mimo Písmo? A proč by si Pavel odporoval, kdyby zastával postoj, který nezastává nikde jinde (Ř 1,21-26; 1K 6,9-11; 1Tm 1,8-10)?

V Ga 3,28 nemění Pavel definici sexuality, ani nezavádí novou hermeneutiku. Pavel jedná opačným způsobem, podobně jako Ježíš v Mt 19. Jasně používá Písmo, opakovaně cituje Boží stvořitelské dílo z Genesis. Tento důraz na původ je základem jeho teologie manželství a role mužů a žen (Ř 1,24-27; 1Tm 2,13.14; 1K 11,2-16).

Navíc v 1K 5,1.2 přikazuje Pavel, že muž v incestním vztahu se svou nevlastní matkou má být vyloučen, tím podporuje platnost Lv 18 a 20 kap. Neptá se, zda jsou zasnoubení v monogamním a milujícím vztahu. Taková otázka by byla nepodstatná, protože Pavel považuje zákazy v knize Leviticus, které zahrnují homosexuální činy za normativní.[16]

Nakonec podle Ježíše, Pavla a dalších autorů Nového zákona zajišťuje Kristova milost řešení k pokušením a ke sklonům k hříchu. Ježíš řekl: „Toto jsem vám pověděl, abyste ve mně měli pokoj. Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět“ (J 16,33). Stejně tak, jako v Adamovi všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, tak v Kristu a jeho spravedlnosti mohou všichni zvítězit (Ř 3,23; 5,14-17; 1J 5,4; Zj 21,7), a obléknout „toho nového, který se obnovuje k pravému poznání podle obrazu toho, který ho stvořil“ (Ko 3,10).

Je předností se ztotožnit s Kristem a radostně přijmout lidskou sexualitu, jak byla ustanovena v Edenu. Písmo nikdy neváhá nad plánem knihy Genesis a posláním ostatku doby konce je naplnit trojandělské poselství a vyvést lidi od zmatku zpět k Bibli a do světla. Každý věřící, který si všímá volání bude skrze Boží milost zmocněný zachovávat Boží přikázání a mít svědectví Ježíše Krista (Zj 12,17).


[1] Laurie Goodstein, “Lutherans Offer Warm Welcome to Gay Pastors,” New York Times, July 25, 2010, https://www.nytimes.com/2010/07/26/us/26lutheran.html.

[2] Sarah Pulliam Bailey, “ELCA Lutherans Elect First Openly Gay Bishop,” Religion News Service, June 3, 2013, https://religionnews.com/2013/06/03/elca-lutherans-elect-first-openly-gay-bishop/.

[3] Goodstein, “Lutherans.”

[4] Harriet Sherwood, “Scottish Episcopal Church Votes to Allow Same-Sex Weddings,” Guardian, June 8, 2017, https://www.theguardian.com/world/2017/jun/08/scottish-episcopal-church-votes-to-allow-same-sex-weddings.

[5] Matthew Vines, God and the Gay Christian (New York: Convergent, 2014), 45–47.

[6] Vines, God and the Gay Christian, 46; emphasis in the original.

[7] John R. Jones, “ ‘In Christ There Is Neither …’: Toward the Unity of the Body of Christ,” in Christianity and Homosexuality, ed. David Ferguson, Fritz Guy, and David Larson (Roseville, CA: Adventist Forum, 2008), pt. 4, 3–42.

[8] L. Koehler, W. Baumgartner, and J. J. Stamm, Hebrew and Aramaic Lexicon to the Old Testament (Leiden: Brill, 2001). Robert A. J. Gagnon, The Bible and Homosexual Practice (Nashville, TN: Abingdon, 2001), 113; see also Robert A. J. Gagnon, “The Scriptural Case for a Male-Female Prerequisite for Sexual Relations: A Critique of the Arguments of Two Adventist Scholars,” in Homosexuality, Marriage, and the Church: Biblical, Counseling, and Religious Liberty Issues, ed. Roy E. Gane, Nicholas P. Miller, and H. Peter Swanson (Berrien Springs, MI: Andrews University Press, 2012), 53–161.

[9] Gagnon, The Bible and Homosexual Practice, 114–117.

[10] Jacob Milgrom, Leviticus 17–22, Anchor Bible (New York: Doubleday, 2000), 1788.

[11] Justin Lee, Torn: Rescuing the Gospel From the Gays-Vs.-Christians Debate (New York: Jericho, 2012), 174–176; John Shore, Unfair: Christians and the LGBT Question (self-pub., CreateSpace Independent Publishing, 2013), 8.

[12] John Boswell, Christianity, Social Tolerance, and Homosexuality: Gay People in Western Europe From the Beginning of the Christian Era to the Fourteenth Century (Chicago: University of Chicago Press, 1980), 101, 102.

[13] Vines, God and the Gay Christian, 93.

[14] Viz Vines, 92, 93; Jones, “ ‘In Christ,’ ” pt. 4, 28, 29.

[15] Vines, God and the Gay Christian, 93; srov. James V. Brownson, Bible, Gender, Sexuality: Reframing the Church’s Debate on Same-Sex Relationships (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 2013), 81.

[16] Roy E. Gane, “Some Attempted Alternatives to Timeless Biblical Condemnation of Homosexual Acts,” in Gane, Miller, and Swanson, Homosexuality, Marriage, and the Church, 167.

Kapitola 10 – Bible jako kniha dějin

Veškerý život má kořeny v historii. Historie je záznamem lidské zkušenosti, struktury života a tvoří rámec zmínek o lidské identitě. Existujeme a žijeme v čase a prostoru. Události a rozhodnutí nás tvarují, formují a vytváří lidi, jakými se stáváme. Tato skutečnost je biblickým světonázorem a vysvětluje proč Písmo sleduje Boží činy ve specifických prostředích v průběhu času. Není překvapivé, že geografie a mnoho geografických míst–města, země, vodní díla, řeky, hory, národy–je jádrem biblických příběhů.[1]

Vnímání Božího díla v Písmu je také lineární a postupuje vpřed. Není cyklické jako v mýtickém myšlení, které mělo přední postavení mezi jinými představami starověkého světa.[2] V Bibli je Bůh zjeven jako Někdo, kdo je počátek, střed, konec a věčná budoucnost lidské historie. Bůh „na počátku“ (Gn 1; 2; J 1 kap.) zavádí čas, tím, že stvoří slunce a měsíc „na znamení, k určování časů, dnů a let“ (Gn 1,14). Jako Stvořitel zapečetil svou svrchovanost v neustálém týdenním cyklu, který končí sedmým dnem, sobotou, požehnal ji a posvětil (Gn 2,1-3).

Po pádu do hříchu se narušilo pouto mezi Bohem a člověkem, byl ustanoven plán spasení, který poukazuje na zaslíbeného Mesiáše. Historie a proroctví jsou neoddělitelně spojené s Božím plánem na záchranu lidstva. Přihlížející vesmír se silným zájmem sleduje události velkého sporu na zemi, žasne nad Božím plánem na záchranu lidstva.

Bůh prostřednictvím svého smluvního zaslíbení pracuje přímo se svými zmocněnci–s Adamem, Noem, Abrahamem, Mojžíšem, Davidem a s proroky–aby viděli, že se naplňuje prorocký úděl historie o zaslíbeném Mesiáši. V plnosti času seslal Bůh svého Syna, byl to vrcholný božský čin v lidské historii, který zaplatil za trest lidské vzpoury vůči božskému zákonu Boží vlády (Ga 4,4). Celé stvoření očekávalo Kristovo prohlášení na kříži: „Dokonáno jest“ (J 19,30). Podle proroctví, po třech dnech se osvobodil z hrobu, zjevil se stovkám lidí a vystoupil do nebe. Potom začal svou velekněžskou službu ve svatyni předtím, než vstoupil v roce 1844 do svatyně svatých kvůli před adventnímu soudu živých a mrtvých. Když dokončí tento soud, vrátí se v triumfální slávě, aby získal své vykoupené lidi a tím naplnil zaslíbení ze Zj 22,20 „Ano, přijdu brzy“. Takže rozsah Písma se rozprostírá od počátku až do konce lidské historie. Žádný další posvátný náboženský text neposkytuje tento celkový pohled z hlediska času a místa. Žádná jiná knihy, sekulární, ani náboženská neobsahuje prorocké poselství vševědoucího Boha a jeho zásahy do záležitostí lidí.

Z těchto důvodů je historie nezbytná pro výklad Bible. Protože Bible má historický základ, historie (a také geografie) jsou místem, kde Bůh dává lidstvu možnost vyzkoušet a potvrdit pravdivost jeho Slova. Kvůli důvěryhodnosti Bible a Božího Slova čelí historie a historické detaily nejčastějším útokům a kritika začíná nejdříve u nich.

Historie, Geschichte a dějiny spasení

[I když se v češtině objevují pojmy historie a dějiny jako synonyma, v některých kontextech jsou jejich významy odlišné (https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/130434/Books_2010_2019_046-2014-1_11.pdf). Tento rozdíl vychází z německé, terminologie, kde dějiny označují slovem Geschichte. V následujícím textu by pravděpodobně bylo možné přeložit německé slovo Geschichte jako dějiny, nicméně aby nesplývalo s pojmem historie, budu používat německý výraz stejně, jak je v anglickém originálu. Ke splynutí pojmů by mohlo dojít například v nadpisu k této lekci, který by v souvislosti s touto terminologií měl znít „Bible jako kniha historie“. Pozn. překladatel]

Od osvícenství je historie nejnáročnějším problémem při studiu Bible.[3] To je hlavně kvůli předpokladu historicko-kritické metody a jejímu prakticky úplnému popření možnosti Božích zásahů do historie lidstva. Walter Dietrich napsal: „V moderní době musíme historii vnímat a popisovat způsobem esti deus non deratur (‚jako kdyby Bůh neexistoval‘). Zároveň připouští, že to komplikuje vyhodnocení biblické historie. „Bůh sehrává aktivní roli. … Bůh je do ní osobně zapojen. … Posílá proroky. … Mění události.“ Potom Dietrich dochází k závěru: „Co z toho může přijmout osvícený člověk, když je to všechno historickým záznamem?“[4] Tento pohled je výsledkem historicko-kritického přístupu. Tento přístup ke zjištění toho, co se skutečně stalo analyzuje biblický jazyk a text, jako kdyby se jednalo o běžnou knihu, používá korelační předpoklady, analogii a kritiku s následným zatříděním zdroje, formy, redakce a tradiční kriticismus.

V tomto bodě je přínosné zjistit, co znamená pojem historie. V angličtině se používá pouze toto jedno slovo, ale němečtí učenci jej rozvinuli ve dvou odlišných směrech: HistorieGeschichte. Historie zjišťuje fakta událostí a jak se v minulosti skutečně odehrály. Geschichte je způsob, kterým historici zjišťují, co tyto události znamenají.[5]

Pokud se při historickém zkoumání textu objeví nadpřirozená součást událostí, nemá se přijímat jako Historie nebo jako skutečnost, ale je ji stále možné považovat za Geschichte ve smyslu, jak pozdější bibličtí pisatelé vykládali minulost. Například přechod Izraelců přes Rudé moře je popsán jako událost, do které Bůh zasáhl rozdělením Rudého moře. Kritici „mají tendenci zdůrazňovat spíše přirozený, a ne nadpřirozený aspekt tohoto jevu.“[6]

Tento důraz na přirozené aspekty zpochybňuje samotnou událost. Aby teologové v souvislosti s tímto případem překonali těžkosti pro věřícího, zavedli třetí oblast, kterou nazvali Heilsgeschichte, neboli dějiny spasení. Metanarativ (velký příběh) od stvoření až po závěrečné události označují jako dějiny spasení, které oddělují od faktů a událostí Historie. V tomto smyslu Gerhard von Rad rozlišuje historické jádro historie (Historie) od kérygmatického obrazu Izraelské historie, kterou popisují bibličtí pisatelé prostřednictvím díla Jehovy. Podle Rada „vůbec neexistuje žádná bruta facta [skutečnost bez vysvětlení, pozn. překladatel]; historii máme pouze v podobě výkladu, pouze jako reflexi.“[7] Pro tento myšlenkový směr je nejdůležitější teologie za událostí, ne samotná událost. Bez ohledu na to, zda událost nastala, je pouze doprovodnou zprávou k poselství.

Oddělení Historie od dějin spasení představuje zřetelný rozpor mezi skutečnými, historickými událostmi a teologií; mezi tím, co se skutečně stalo v historii a otázkami víry. Také vytváří několik otázek. Je možné oddělit biblickou víru od historie? Je možné oddělit teologii od historie? Tyto otázky vedou k podstatě věci. Záleží na tom, zda se odehrály události popsané v Bibli? Někteří teologové důrazně odpoví: „Ano, záleží na tom, co se stalo!“

V kritice von Radového dvojitého sledování sekulární historie a kérygmatické historie, která je teologicky významná zastává Franz Hesse názor, že víra musí spočívat na „tom, co se skutečně stalo, a ne na tom, o čem vyznáváme, že se stalo, ale zároveň musíme připustit, že se to nestalo tímto způsobem.“[8] Jistě Hesse neopustil historicko-kritickou metodu, jen zdůraznil, že pouze to, co můžeme potvrdit, se v historii stalo má teologický význam.[9]

Snaha historicko-kritické metody odlišit Historie od dějin spasení přivodila krizi v teologii. K evropské hyperkritice Starého zákona se ve svém díle vyjadřují Albright, Wright a Bright, kteří tvrdí: „v biblické víře závisí vše na tom, zda se hlavní události skutečně staly.“[10] Nicméně toto hnutí se nedokázalo vymanit z historického kriticismu. Přijali Darwinův pohled na původ druhů, který v podstatě popírá základní pohled stvoření.

Následně nikdy nepřekonali rozpor mezi historií a božským jednáním. Historie nemůže být potvrzujícím faktorem zjevení, ale biblické zjevení se samo potvrzuje. Samotné Písmo máme vykládat Písmem a abychom jej pochopili musíme se podřídit jeho vnitřnímu základu. Tyto vnitřní znaky nepopírají důležitost historie, ale vyvyšují Boha, který určitě zasahuje do historických souvislostí v času a prostoru.[11]

Podle protestantského pohledu je Boží jednání zcela zásadní v jeho psaném Slovu. Tyto dvě věci není možné oddělit. Pokud Písmo není důvěryhodné v historických tvrzeních, jak bychom mu mohli věřit v teologických a duchovních otázkách? Dva stručné příklady zdůrazňují klíčový vztah mezi historií a teologií.

Historický David a teologie

V roce 1992 prohlásil Philip R. Davies z Sheffieldské univerzity: „biblická ‚říše‘ Davida a Šalomouna dosud nemá nejmenší ohlas v archeologickém záznamu“[12] Davida a Šalomouna označil za mýtické postavy. O rok později, v roce 1993, archeologové objevili na severu Izraele, v pohraničním městě Tel Dan část velké čedičové stély, kterou napsal aramejský (syrský) král, popisuje vítěznou bitvu proti území Izraeli a Judy.[13] V následujícím roce se našli ještě dva další fragmenty. Hlavní nalezený nápis byl později znovu použit při stavbě zdi za městskou bránou, je datován na konec devátého stol. př. Kr., do doby rozděleného království.[14] Stéla z Tel Danu zaznamenává vítězství proti „izraelskému králi“ a proti „domu Davida“. Následně frázi „dům Davidův“ v roce 1994 identifikoval André Lemaire na 31. řádku Mešovy stély, která se našla v Dhibánu, v Jordánsku.[15] Později identifikoval Anson Rainey jméno David na 12. řádku stejného textu.[16] Pomocí fráze „dům Davidův“ Bible konzistentně označuje jižní Judské království (2S 2,11; 5,5; 1Kr 12,20-26; 2Pa 8,11). Ještě významnější je, že fráze „dům Davidův“ na obou nápisech identifikuje zakladatele judské linie králů více než století po Davidově smrti. Nakonec K. A. Kitchen tvrdí, že pojem „výšiny Davida“ je zeměpisný název v Negevu, který zmiňuje reliéf Šišak (Shishak) na chrámu Amona v Egyptě v Karnaku.[17] Je pozoruhodné, že během čtyř let se nenašla jedna, ale čtyři samostatné zmínky o Davidovi. Identifikovali je učenci na Egyptském, Syrském a Moábském nápisu. Tyto zmínky dosvědčují základní vliv ranného izraelského krále.

Dnes pár teologů argumentuje, že David neexistoval. Ale, co když byl fiktivní postavou? Co když jeho království bylo menší, než Bible popisuje? Zde je pár bodů, které bychom měli zvážit při reakci na tyto otázky. Kdo bez Davida přemohl Pelištějce a přivedl je pod nadvládu po desetiletích nepřátelství a sporů (1S 17; 23; 2S 5 kap.; 1Pa 18,1)?[18] Bez Davida by nebylo poražené město Jebúsejců Jeruzalém a nebylo by ustanoveno jako hlavní město, které přežilo následujících tři tisíce let (2S 5 kap.). Bez Davida by 78 žalmů chybělo v liturgii Izraelské bohoslužby, o to by byly ochuzené synagogy a církve na celém světě. Co by nakonec bylo se zaslíbeným Mesiášem, který měl přijít skrze linii Isaje a Davida (Iz 11,1-10; Zj 22,16)?[19] Není žádná jiná osoba, která by byla ve Starém i Novém zákoně častěji zmíněná než David, jeho jméno se objevuje od prvních zmínek v knize Rút až po závěrečné kapitoly knihy Zjevení.[20] Jeho syn Šalomoun postavil chrám v Jeruzalémně; obnovil hradby měst Megida, Chasóru, Gezeru a Jeruzaléma (1Kr 9,15). Vytvořil rozsáhlou obchodní síť a exponenciálně navýšil bohatství Izraele.  Bez Davida by se Bible musela kompletně přepsat.[21]

Kříž, vzkříšení a teologie

Historie sama o sobě nevypovídá mnoho, musí být zjevená a vysvětlená. Není možné ji vykládat lidským činem, interpretace historie vyžaduje božské zjevení. Kříž sám o sobě neříká nic o významu historické události. V období římské říše zemřeli na kříži tisíce lidí zbytečnou smrtí. Po povstání Spartaka obklopili Římané pod vedením Crassusa cestu Via Appia z Říma do Capuy 6000 ukřižovanými lidmi.[22] Takže, co bylo jedno další ukřižování v Jeruzalému? A co oddělovalo Ježíše Nazaretského od dvou zlodějů, kteří byli ukřižovaní s ním? Pouze skrze biblické zjevení se kříž stává jistotou. Tato jistota se zakládá na historické skutečnosti starozákonních proroctví a jejich naplnění v Ježíš Kristu. Proto novozákonní pisatelé nezdůrazňují pouze skutečnost kříže a vzkříšení, ale také jeho spojitost s předobrazem beránka, kterého obětovali po generace věrní Izraelité a jeho oběť se naplnila během páteční paschy roku 31 po Kr.

Evangelia pečlivě spojují historické události Kristova života s prohlášeními o něm v zákoně a prorocích. Evangelia zmiňují historii, proroctví a osobní svědectví jako potvrzení událostí. Popisují studium mágů, které je vedlo k následování hvězdy z Balámova proroctví (Nu 24,17; Mt 2,1.2). Zaznamenali Ježíšovo prohlášení z kříže, kde zmiňuje Mesiánská proroctví, která svědčí o způsobu jeho smrti (Ž 22,2; 31,6). Tlumočí svědectví Marie Magdalény, která v neděli ráno přišla k hrobu a viděla vzkříšeného Spasitele (Mk 16,9-11; J 20,11-18). Svědčí o zkušenosti učedníků s Ježíšem na cestě do Emaus a jak jim vykládal Písma (Lk 24,13-27). Mluví o jeho zjevení v horní místnosti, jak společně jedli a o jeho rozhovoru s pochybujícím Tomášem (J 20,24-29). Stovky očitých svědků vidělo Ježíše po jeho vzkříšení a Jan říká: „To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal; a víme, že jeho svědectví je pravdivé“ (J 21,24).

Pavel v dopise Korintské církvi znovu zdůrazňuje nedávné historické události:

„Předal jsem vám především to, co jsem také sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetího dne byl vzkříšen podle Písem, zjevil se Kéfovi a potom Dvanácti. Dále se zjevil více než pěti stům bratří najednou; většina z nich doposud žije, někteří však již zemřeli. Potom se zjevil Jakubovi a potom všem apoštolům. Naposledy ze všech, jako nedochůdčeti, zjevil se také mně“ (1K 15,3-8).

Zdůrazňuje svědectví pisatelů evangelií, poskytuje důkazy z Písma o Kristově smrti a o jistotě vzkříšení jeho těla: „Když se tedy hlásá o Kristu, že vstal z mrtvých, jak to, že někteří mezi vámi říkají, že není vzkříšení mrtvých? Není-li vzkříšení mrtvých, pak nevstal ani Kristus. Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra“ (v. 12-14). Pro Pavla byla skutečnost vzkříšení základem křesťanské víry. Historie, teologie a víra jsou neoddělitelně propojené. Propojení historie a proroctví vytváří z tvrzení o Mesiáši pravdu.

Historie, význam a identita

Síla studie historie, je že hledá pravdu. Snaží se zjistit, co se stalo, aby bylo možné určit cíl a smysl těchto událostí. Pokud zredukujeme Boha do bezčasovosti a odstraníme ho z prostoru i z místa jako abstraktní myšlenku, či filozofii, potom nemohl jednat v historii, vytvářet ji a naše existence nemá smysl. Řecko-římská kultura byla po tisíciletí pod vlivem pohanské pověrčivosti a mýtického myšlení, kvůli tomu upadla a odebrala se k útěku před cirkusem a koloseem. Dnes se historie sama opakuje.

Jakou roli to hraje v našem životě? Film založený na fiktivním příběhu se odehrává na planetě zemi, jsou v něm vesmírné lodě a invazivní tvorové z jiné planety (představ si Star Wars nebo Avengers)[23] nebude mít při sledování televize dopad jako sledování nárazu druhého letadla do budovy dvojčat 11. září 2001. Stejným způsobem i sílu Bible tvoří skutečnost jejího svědectví. Nejde o fiktivní příběh. Bůh tvrdí, „že toto bylo jediné místo, kde jednal, byl důležitý pro lidské bytosti, jeho činy byly v souladu s konzistentním dlouho plánovaným cílem

[lásky]

, detaily lidsko-historického chování používal k odhalení cílů, a že byl schopný použít nepřátele, jako kdyby byl jejich přítel k dokončení svých dobrých záměrů.“[24] Toto propojení historie a božského proroctví se nenachází nikde jinde ve světě, ve starověkém ani v moderním. Tato kombinace dělá Bibli jedinečnou.


[1] Srovnání počtu zmíněných míst v celém Koránu má stejný počet, který napočítáme v Bibli v prvních deseti kapitolách knihy Genesis.

[2] Pro srovnání biblického a mýtického myšlení viz John N. Oswalt, The Bible Among the Myths: Unique Revelation or Just Ancient Literature? (Grand Rapids, MI: Zondervan, 2009).

[3] Gerhard F. Hasel, “The Problem of History in Old Testament Theology,” Andrews University Seminary Studies 8, no. 1 (1970): 32–35, 41–46; Gerhard F. Hasel, Old Testament Theology: Basic Issues in the Current Debate, 4th ed. (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1991), 115–138.

[4] Walter Dietrich, The Early Monarchy in Israel: The Tenth Century B.C.E., trans. Joachim Vette (Atlanta: Society of Biblical Literature, 2007), 102, 103.

[5] Viz J. Alberto Soggin, “Alttestamentliche Glaubenszeugnisse und geschichtliche Wirklichkeit,” Theologische Zeitschrift 17 (1961): 385–398; J. Alberto Soggin, “Geschichte, Historie und Heilsgeschichte im Alten Testament,” Theologische Literaturzeitung 89 (1964): 721–736.

[6] J. Maxwell Miller, The Old Testament and the Historian (Philadelphia: Fortress Press, 1976), 17.

[7] Gerhard von Rad, “Antwort auf Conzelmanns Fragen,” Evangelische Theologie 24, no. 7 (1964): 393; cf. Gerhard von Rad, Old Testament Theology, vol. 1 (New York: Harper and Row, 1962), 106–111.

[8] Franz Hesse, “Kerygma oder geschichtliche Wirklichkeit?” Zeitschrift für Theologie und Kirche 57, no. 1 (1960): 26.

[9] V zastávání historicko-kritické metody jako prostředku k určení toho, co bylo historické, Hesse „si zjevně nevšímá, že historicko-kritická verze Izraelské historie je už interpretovaná na základě historicko-filozofických předpokladů.“ Hasel, Old Testament Theology, 119. Jinými slovy, on je také svázán předpoklady historicko-kritické metody, která v konečném důsledku popírá Boží zásahy do lidské historie.

[10] G. Ernest Wright, God Who Acts: Biblical Theology as Recital, Studies in Biblical Theology 8 (London: SCM, 1952), 126, 127; cf. G. Ernest Wright, The Old Testament Against Its Environment, Studies in Biblical Theology 2 (London: SCM, 1950); G. Ernest Wright and Reginald H. Fuller, The Book of the Acts of God: Contemporary Scholarship Interprets the Bible (New York: Doubleday, 1957).

[11] Gerhard F. Hasel, “Biblical Theology Movement,” in Evangelical Dictionary of Theology, ed. Walter A. Elwell (Grand Rapids, MI: Baker, 1984), 149–152; cf. Brevard S. Childs, Biblical Theology in Crisis (Philadelphia: Westminster Press, 1970).

[12] Philip R. Davies, In Search of “Ancient Israel” (London: Continuum, 2006), 54.

[13] Avraham Biran and Joseph Naveh, “An Aramaic Stele From Tel Dan,” Israel Exploration Journal 43, nos. 2, 3 (1993): 81–98; Avraham Biran and Joseph Naveh, “The Tel Dan Inscription: A New Fragment,” Israel Exploration Journal 45, no. 1 (1995): 1–18.

[14] Gary A. Rendsburg, “On the Writing דודתיב [BYTDWD] in the Aramaic Inscription From Tel Dan,” Israel Exploration Journal 45, no. 1 (1995): 22–25.

[15] André Lemaire, “ ‘House of David’ Restored in Moabite Inscription,” Biblical Archaeology Review 20, no. 3 (May/June 1994): 30–37.

[16] Anson F. Rainey, “Mesha‘ and Syntax,” in The Land That I Will Show You: Essays on the History and Archaeology of the Ancient Near East in Honor of J. Maxwell Miller, ed. J. Andrew Dearman and M. Patrick Graham (Sheffield: Sheffield Academic Press, 2001), 287–307.

[17] K. A. Kitchen, “A Possible Mention of David in the Late Tenth Century B.C.E., and Deity *Dod as Dead as the Dodo?” Journal for the Study of the Old Testament 22, no. 76 (December 1997): 39–41.

[18] Dlouhý život a zánik Pelištějců v archeologickém záznamu viz Seymour Gitin, “Philistia in Transition: The Tenth Century BCE and Beyond,” in Mediterranean Peoples in Transition: Thirteenth to Early Tenth Centuries BCE, ed. S. Gitin, A. Mazar, and E. Stern (Jerusalem: Israel Exploration Society, 1998), 162–183; Seymour Gitin, “Philistines in the Books of Kings,” in The Books of Kings: Sources, Composition, Historiography and Reception, ed. André Lemaire and Baruch Halpern (Leiden: Brill, 2010), 308, 309.

[19] Mesiášský popis vztahující se k Davidovi viz Philip E. Satter­thwaite, “David in the Books of Samuel: A Messianic Hope,” in The Lord’s Anointed: Interpretation of Old Testament Messianic Texts, ed. P. E. Satterthwaite, R. S. Hess, and G. J. Wenham (Grand Rapids, MI: Baker, 1995), 41–65; Daniel I. Block, “Bringing Back David: Ezekiel’s Messianic Hope,” in Satterthwaite, Hess, and Wenham, The Lord’s Anointed, 167–188; Daniel I. Block, “My Servant David: Ancient Israel’s Vision of the Messiah,” in Israel’s Messiah in the Bible and the Dead Sea Scrolls, ed. Richard S. Hess and M. Daniel Carroll (Grand Rapids, MI: Baker, 2003), 17–56.

[20] Jméno David je zmíněno 1087×: 976× ve Starém zákoně, a 111×v Novém zákoně.

[21] Pro další studium o důležitosti Davida pro ranou historii Judska viz Yosef Garfinkel, Saar Ganor, and Michael G. Hasel, In the Footsteps of King David: Revelations From an Ancient Biblical City (New York: Thames and Hudson, 2018).

[22] Appian, Civil Wars 1.120.

[23] Myšlenka neosobní „síly“, která se nachází v celém vesmíru není postupný vývoj, ale úpadek k pohanství starověkého mýtického světa Egypta, který hledá padělek k osobnímu plánu vše-milujícího Boha, který se přimlouvá za svůj lid (např. Exodus).

[24] Oswalt, The Bible Among the Myths, 142.

Kapitola 11 – Bible a proroctví

Bible postupuje kupředu s jistým cílem. Její stránky popisují Boha historie, který aktivně jedná s národy a se svým lidem. Je také transcendentní, je schopný vidět budoucí události, přináší proroctví o budoucích událostech, aby svým lidem připomněl jejich cíl. Třicet procent obsahu Bible tvoří proroctví a tím je tato kniha jedinečná.[1] Žádný jiný posvátný text žádného světového náboženství neobsahuje proroctví, protože světonázor těchto náboženství není o jednom Bohu, který je transcendentní a oddělený od stvoření, ale spíše o bozích, kteří jsou součástí přírody, a proto vždy byli součástí stvoření.[2] Proroctví o budoucích věcech dodává Bibli vnitřní mechanizmus na otestování přesnosti biblického svědectví. Proroctví předpokládá:

  1. Bůh je schopen sdělovat budoucí věci, které lidské bytosti nemohou poznat, nebo předpovídat.
  2. Jeho poznání budoucích událostí je dokonalé.
  3. Bůh má pro svůj lid konečný plán. Am 3,7 uvádí: „Vždyť Panovník Hospodin nebude činit nic, pokud neodhalil své důvěrné sdělení svým otrokům prorokům.“

Klasické a apokalyptické proroctví

V Bibli jsou dva druhy proroctví. Klasické proroctví oznamovali proroci jako varování, nebo předpověď, která nastala ve starozákonní, nebo novozákonní době. Vyplnění těchto proroctví bylo často spjato s reakcí lidu. Například prorok Izajáš byl poslán do království severního Izraele s poselstvím, když lidé nebudou činit pokání a neobrátí se k Hospodinu (1) „odnesou majetek Damašku a kořist ze Samaří před asyrského krále“ (Iz 8,4); (2) města zpustnou a budou bez obyvatel (Iz 6,11); (3) „Hospodin vzdálí lidi daleko — veliká opuštěnost bude uprostřed této země.“ (v. 12). Proroci Ámos a Ozeáš přinášeli ostrá pokárání a volali po pokání, varovali: „Izrael bude ze své země zcela jistě odveden do exilu. … takto praví Hospodin … Izrael bude ze své země zcela jistě odveden do exilu“ (Am 7,11.17).[3] Proroctví se naplnilo během života proroka, když v roce 732 př. Kr. Tiglat-pileser III a v roce 722 př. Kr. Salmanassar V napadli severní království a zničili hlavní město Samaří a mnoho dalších měst. Stále můžeme vidět následky této zkázy při vykopávkách starověkých měst jako Chasór, které přestalo existovat a už nebylo později obydlené, jak prorok předpověděl (2Kr 15,29).[4] Nedostatek pokání lidu dovolil příchod soudu.

Jiný výsledek nastane, když přijde Jonáš do Ninive. Ninivští činili pokání a Hospodin ušetřil asyrské město s jeho obyvateli, lidi i dobytek (Jon 4,10.11).[5] Tato proroctví často specifikovala výsledek, přesto se jednalo o podmíněná proroctví závislá na reakci lidu.

Apokalyptické proroctví na druhé straně představuje Boží vesmírný časový rozvrh naplnění jeho zaslíbení o přicházejícím Božím království. Nejsou závislá na činech lidí a nestanou přesně kdy a kde Bůh určil. V životě, službě, smrti a vzkříšení se vyplnilo 65 konkrétních mesiášských proroctví „když však přišla plnost času“ (Ga 4,4), jak je nastíněno v Da 9,24-27.[6] Mesiáš přišel dokonce v době, kdy Izrael nebyl připraven ho přijmout. „Časová proroctví v knihách Daniel a Zjevení, která poukazují na dobu konce a druhý příchod nezávisí na reakci lidí. V apokalyptickém proroctví se stáváme ‚diváky událostí na světové scéně; vidíme božské předzvědění, které odhaluje směr budoucích událostí.‘“[7]

Charakteristickým znakem apokalyptických proroctví je dlouhotrvající proroctví, které má v historii pouze jedno naplnění a nemůže mít více naplnění. Například 70 týdnů proroctví Da 9 má pouze jediné naplnění v Ježíši Kristu. Podobně proroctví o 2300 večerech a jitrech (Da 8,26) a o času, časech a polovině času z Da 7,25 má také jediné naplnění, které vrcholí v Ježíši Kristu, který vešel 22. října 1844 do svatyně svatých. To se odehrává pouze jednou v historii vesmíru.

Dalším aspektem apokalyptických proroctví je typologie (použití předobrazů). Předobrazy tvoří skutečné starozákonní osoby, události, nebo instituce, které se nachází v historické realitě a poukazují dopředu na lepší realitu v budoucnosti. Použití typologie jako metody výkladu pochází od Ježíše a pisatelů Nového zákona. Vnímali, že „význam jednotlivých událostí lze často plně pochopit pouze ve světle jejich následků v pozdější historii“, „typologie a proroctví jsou dvojčata, poukazují na to, co se stane později.“[8] Nejbezpečnější vodítko pro rozpoznání typu a antitypu je, když je identifikují bibličtí pisatelé. Jinak by se subjektivita a lidská představivost mohla dostat za hranice Božího záměru.

Například v Žd 9,11-15 je Ježíš označen jako velekněz, „prostředníkem nové smlouvy“ (v. 15), který vešel „jednou provždy do svatyně, když získal věčné vykoupení“ (v. 12). Typ (předobraz) starozákonní svatyně a jejího každoročního dne smíření byl naplněn antitypem Ježíšem Kristem, dokonalým veleknězem a Božím Beránkem, jehož smrt byla poznaná před založením světa. Celá svatyňová služba poukazovala na tuto událost.

Závěrečný aspekt oběti, smrti a vzkříšení Ježíše vyvrcholil v roce 1844, když vstoupil do svatyně svatých v pravé nebeské svatyni. Použití typologie v Písmu pomohlo raným adventistům přehodnotit jejich předpoklady o povaze svatyně, objevili, že se nejedná o pozemskou, ale o nebeskou svatyni, která sloužila jako vzor pro tu pozemskou (Ex 25,8.9).[9]

Historicismus a princip den za rok

Protestantská reformace i Církev adventistů sedmého dne vznikly z nového studia apokalyptických proroctví z historicistického pohledu.[10] Historicismus je nejstarší známá metoda studia proroctví, vychází ze samotného textu Písma a od biblických pisatelů. Je popsaná jako „kontinuální (nepřetržitá) historická metoda prorockého výkladu, protože biblické proroctví vnímá kontinuálně a konsekutivně (po sobě následující), pokud jde o předpovídání pořadí říší a událostí v knihách Daniel a Zjevení.“[11] Proroctví postupuje bez přerušení nebo mezer v průběhu od doby biblických pisatelů do času konce. Historicismus byla starobylá a uznávaná metoda prorockého výkladu až do dvacátého století.[12] V této kapitole se zaměříme na to, jak historicistický výklad souvisí s identifikací Církve adventistů sedmého dne jako církve ostatku biblických proroctví.

Klíčovým prvkem historicistického postoje je aplikace principu den za rok při výkladu proroctví.[13] Mnoho teologů po dlouhá staletí aplikovalo tento princip na časová proroctví knihy Daniel a Zjevení.[14] Tento princip odvodili z několika klíčových textů a z bezprostředního kontextu samotných proroctví.

Bezprostřední kontext Danielových proroctví naznačuje, že poukazují dopředu na „čas konce“ (Da 8,17.19.26; 11,35; 12,1.9). To znamená, že časové ukazatele je nutné vykládat v souladu s tím. Navíc kromě bezprostředního kontextu Daniele, existují dva klíče, které poskytují základ pro princip den za rok. Nu 14,34 obsahuje Boží soud, kde za každý den, kdy byly zvědové v kenaanské zemi (40 dnů), stráví jeden rok za vinu, když odmítli Boží zaslíbení o dobytí země. Následkem toho nesla první generace Izraelců 40 let svou vinu. V případě tohoto klasického proroctví den v minulosti se mění na budoucí rok. V apokalyptickém proroctví budoucí den symbolizuje budoucí rok. Ez 4,6 obsahuje Boží pokyny pro proroka Ezechiela: měl 40 dnů ležet za zvrácenost Judy, „jeden den za každý rok.“ Princip den za rok podporuje mnoho lingvistických spojení mezi knihami Numeri a Ezechiel:

  1. V obou je podobně popsán čin „nesení“ a „zla“.
  2. Oba texty začínají frází poukazující na počet dnů.
  3. Oba vyjadřují koncept „za každý den jeden rok“ opakovanou frází: „den za rok, den za rok.“[15] (Hebrejský text, MP, [BKR pouze v Ez 4,6] to uvádí tímto způsobem, nicméně většina českých překladů vynechává druhé opakování, pozn. překladatel)

Numeri a Ezechiel nejsou apokalyptické knihy, takže v nich je jasně uveden princip den za rok.

V kontrastu s tím v knihách Daniel a Zjevení:

„všechny výrazy ‚čas a časy a půl času‘ (Da 7,25; 12,7; Zj 12,14), ‚dvaačtyřicet měsíců‘ (Zj 11,2; 12,6) a ‚tisíc dvě stě šedesát dní‘ (Zj 11,3; 12,6) popisují stejné časové období. …
Jedinou běžně užívanou časovou jednotkou, která se nepoužívá v proroctvích knih Daniel a Zjevení je rok. Používají dny, týdny, měsíce, ale nepoužívají časovou jednotku ‚rok‘. Nejzřejmější vysvětlení je, že ‚rok‘ je jednotka, kterou znázorňují symboly v těchto proroctvích.“[16]

Další tři prvky podporují princip den za rok v knihách Daniel a Zjevení: použití symbolů, dlouhých časových období a zvláštních výrazů. Symbolická přirozenost šelem a rohů představujících království naznačuje, že časová období také máme vnímat jako symbolická. Skutečnost, že popsaná království trvala několik staletí naznačuje, že časová období nelze vykládat jako doslovné dny, měsíce, nebo časy/roky, ale jako delší časová období. Na konec, zvláštní vyjádření použité ke znázornění těchto období naznačuje nedoslovný, symbolický výklad. Není náhoda, že všechna tři vyjádření, kde je aplikován princip den za rok dávají v součtu přesně 1260 let a potvrzují prorocký výklad tohoto období. Na druhé straně, pokud tyto obrazy budeme chápat doslovně jako 3,5 roku nebo 6,5 let, nenajdeme žádný historický kontext pro zasazení těchto období. Ani nebudou „schopná zasáhnout do blízkosti tohoto závěrečného času konce. Proto tato časová období máme vnímat jako symbolická, která pokrývají významně delší období skutečného historického času až do doby konce.“[17]

Většina komentátorů knihy Daniel souhlasí, že období 70 týdnů v Da 9,24-27 nemůže být naplněno v doslovných 70 týdnech (jeden rok a 5 měsíců). Musí se jednat o delší časové období historického času. Aplikace principu den za rok dokonale odpovídá prorocké službě, smrti a konečnému odmítnutí Ježíše. Příkaz k obnově a vybudování Jeruzaléma vydal Artaxerxes v roce 457 př. Kr. (v. 25).[18] Časový rámec fráze „až k Mesiáši vůdci sedmero týdnů uplyne a šedesát dva týdny“ (v. 25; B21), to stanovuje počátek Kristovi služby do roku 27 po Kr., přesně 483 let po vydání Artaxerxova dekretu. „Až dvaašedesát týdnů uplyne, Mesiáš bude zabit a opuštěn“ (v. 26), toto proroctví se naplnilo při ukřižování, stalo se to uprostřed 70. týdne, přesně v roce 31 po Kr.[19] 70. týden skončil, když Štěpán vyslovil soud o odmítnutí Mesiáše, který byl ukamenován na příkaz Sanhedrinu (Sk 7,59). Proroctví Da 9,24-27 názorně ukazuje platnost principu den za rok.[20]

Také by se mělo zdůraznit, že kolem druhého století př. Kr. židovští vykladači aktivně používali princip den za rok, který kromě jiných to zmiňuje židovská, helénistická literatura, nalezené kumránské svitky od Mrtvého moře a Josefus.[21] To naznačuje, že tento klíčový prvek historicistického výkladu proroctví existoval už v době před Kristem.

1260 a 2300 prorockých dnů

Zj 12 poskytuje výstižný přehled 1260 let pronásledování ženy (církve) drakem (satanem), které mělo za následek zničení „ostatní[ch] z jejího potomstva“ (v. 17). Načasování hnutí bylo neoddělitelně spjato s proroctvím, které nastalo po 1260 dnech/letech papežské nadvlády (538-1798 po Kr.) a se vznikem protestantské Ameriky. Ostatek má dva rozlišující znaky: „zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví“ (v. 17).

Proroctví o 2300 dnech je klíčové pro naše pochopení poselství o svatyni. Také velmi závisí na principu den za rok. Podle Da 8,14: „Až do večera i jitra dvoutisícího třístého, a napravena bude svatyně.“ Některé překlady (například SNC) používají slovo „dní“, ale v hebrejském textu je doslova „večera i jitra“. Existuje výstižné vysvětlení, že se jedná o 24hodinový den a neodkazuje se zde na ranní a večerní chrámové oběti (o kterých preteristé tvrdí, že se odehrály během vlády Antiocha Epifana IV).[22] V krátkosti slovo tamid neboli ustavičná (soustavná bohoslužba, ČSP) se vždy objevuje v souvislosti s jitry a večery, ne samostatně s večerem a jitrem. Neexistuje žádná podpora pro to, aby 2300 večerů a jiter bylo rozděleno na dvě oběti, což by vytvořilo nové číslo 1150. Ve skutečnosti stvořitelské dny, které představují 24hodinové časové úseky jsou konzistentně popsané slovy: „byl večer a bylo jitro“ (Gn 1,5.8.13.19.23.31, ČEP). Nakonec Antiochus Epifanes IV znesvěcoval chrám pouze 3 roky, což je pouze 1080 dní, ne 1150. 2300 dní v kontextu principu den za rok bychom měli vnímat jako celé časové období.[23]

Identita adventismu sedmého dne jako prorockého hnutí posledních dnů má své základy v historicistické interpretaci v prorockých předpovědích knih Daniel a Zjevení. Hořká zkušenost velkého zklamání vedla milleritské adventisty k novému studiu knih Daniel a Zjevení, aby našli, co jim uniklo, když Ježíš nepřišel. Objevili, že adventní zkušenost byla předpovězená ve Zj 10,9.10 a přineslo jim to velkou útěchu. Mohli vidět, že přesně jejich zkušeností bylo snězení Danielova proroctví, to bylo v ústech sladké jako med, ale hořké v žaludku. William Miller provedl přesný výpočet, ale nesprávně aplikoval událost.

Nicméně Millerovu hermeneutiku pro výklad proroctví silně podporovala Ellen Whiteová a naši průkopníci. Položil několik důležitých principů pro výklad proroctví, které byly založeny na principu sola Scriptura a historicistickém výkladu proroctví. Některé z Millerových principů jsou na následujícím seznamu:

  1. Každé slovo musí mít souvislost s tématem uvedeným v Bibli (Mt 5,18).
  2. Celé Písmo je důležité a lze jej pochopit pečlivou aplikací a studiem (2Tm 3,15-17).
  3. Nic zjeveného v Písmu nemůže ani nebude skryto před těmi, kteří bez váhání prosí ve víře (Dt 29,28; Mt 10,26.27; 1K 2,10; Fp 3,15; Mt 21,22; J 14,13.14; 15,7; Jk 1,5.6; 1J 5,13-15).
  4. K pochopení doktríny dejte dohromady všechna písma na dané téma, které chcete poznat. Potom u každého slova najděte jeho správný význam a pokud můžete vytvořit svou teorii bez rozporu, nemůžete se mýlit (Iz 28,7–29; 35,8; Př 19,27; Lk 24,27.44.45; Ř 16,26; Jk 5,19; 2 Pt 1,19.20).
  5. Písmo musí být svým vlastním vykladačem, protože je svým vlastním měřítkem (Ž 19,8-12; 119,97-105; Mt 23,8-10; 1K 2,12-16; Ez 34,18.19; Lk 11,52; Mal 2,7.8).[24]
  6. Pokud najdete prorocké slovo (poté, co porozumíte symbolům), které se doslova naplnilo, potom můžete vědět, že vaše historie je pravou událostí. Ale pokud se jedno slovo nenaplnilo, potom musíte hledat jinou událost nebo čekat na její budoucí rozvoj. Protože Bůh se stará o to, aby historie a proroctví byla v souladu, takže pravé, věřící Boží děti se nikdy nemusí stydět (Ž 21,6; Iz 14,17-19; 1Pt 2,6; Zj 17,17; Sk 3,18).[25]

Pečlivé studium Bible vedlo k pěti výrazným pilířům Církve adventistů sedmého dne: sobota, druhý příchod, svatyně, stav mrtvých a Duch proroctví. Dnes vnímáme, že kombinace těchto biblických učení společně s trojandělským poselstvím dává Církvi adventistů sedmého dne její poselství a poslání.[26]


[1] J. Barton Payne, Encyclopedia of Biblical Prophecy (Grand Rapids, MI: Baker, 1973), 674, 675, lists 1,239 prophecies in the Old Testament and 578 prophecies in the New Testament, for a total of 1,817. These encompass 8,352 verses or 26.83 percent of the Bible.

[2] John N. Oswalt, The Bible Among the Myths (Grand Rapids, MI: Zondervan, 2009), 47–110.

[3] Brevard S. Childs, Isaiah and the Assyrian Crisis (London: SCM, 1967).

[4] Peter Dubovsky, “Tiglath-Pileser III’s Campaigns in 734–732 B.C.: Historical Background of Isa 7; 2 Kgs 15–16 and 2 Chr 27–28,” Biblica 87, no. 2 (2006): 153–170; for the annals, see Hayim Tadmor, The Inscriptions of Tiglath-Pileser III, King of Assyria, 2nd ed. (Jerusalem: Israel Academy of Sciences and Humanities, 1994); cf. Amnon Ben-Tor, “Excavating Hazor, Part One: Solomon’s City Rises From the Ashes,” Biblical Archaeology Review 25, no. 2 (March/April 1999): 37.

[5] Gerhard F. Hasel, Jonah: Messenger of the Eleventh Hour (Mountain View, CA: Pacific Press®, 1976).

[6] Ohledně 65 mesiánských proroctví viz Walter C. Kaiser Jr., The Messiah in the Old Testament (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1995).

[7] Gerhard Pfandl, “The Pre-Advent Judgment: Fact or Fiction? (Part 1)” Ministry, December 2003, 20, who quotes from William G. Johnsson, “Conditionality in Biblical Prophecy With Particular Reference to Apocalyptic,” in The Seventy Weeks, Leviticus, and the Nature of Prophecy, ed. Frank B. Holbrook, Daniel and Revelation Committee 3 (Washington, DC: Biblical Research Institute, 1986), 278.

[8] Hans K. LaRondelle, The Israel of God in Prophecy: Principles of Prophetic Interpretation (Berrien Springs, MI: Andrews University Press, 1983), 35, 54.

[9] Ellen G. White, Christ in His Sanctuary (Nampa, ID: Pacific Press®, 2009).

[10] Viz Leroy Froom, The Prophetic Faith of Our Fathers, vols. 1–4 (Washington, DC: Review and Herald®, 1950–1954).

[11] Gerhard F. Hasel, “Israel in Bible Prophecy,” Journal of the Adventist Theological Society 3, no. 1 (Spring 1992): 124.

[12] Další metody výkladu viz Hasel, “Israel in Bible Prophecy,” 121–130.

[13] Gerhard Pfandl, “In Defense of the Year-Day Principle,” Journal of the Adventist Theological Society 23, no. 1 (2012): 3–17.

[14] Leroy Froom, The Prophetic Faith of Our Fathers, vol. 4 (Washington, DC: Review and Herald®, 1954), 784–851.

[15] William H. Shea, Selected Studies on Prophetic Interpretation, rev. ed., ed. Frank B. Holbrook, Daniel and Revelation Committee 1 (Silver Spring, MD: Biblical Research Institute, 1992), 88.

[16] Pfandl, “Year-Day Principle,” 8.

[17] Shea, Selected Studies, 73.

[18] Siegfried H. Horn and Lynn H. Wood, The Chronology of Ezra 7 (Washington, DC: Review and Herald®, 1953).

[19] Ohledně data ukřižování viz Grace Amadon, “Ancient Jewish Calendation,” Journal of Biblical Literature 61, no. 4 (December 1942): 227–280; Grace Amadon, “The Crucifixion Calendar,” Journal of Biblical Literature 63, no. 2 (June 1944): 177–190.

[20] Brempong Owusu-Antwi, The Chronology of Daniel 9:24–27, Adventist Theological Society Dissertation Series (Berrien Springs, MI: Adventist Theological Society, 1995).

[21] Shea, Selected Studies, 105–110.

[22] Siegfried J. Schwantes, “ ‘Ereb Bōqer of Daniel 8:14 Re-examined,” in Symposium on Daniel, ed. Frank B. Holbrook, Daniel and Revelation Committee 2 (Washington, DC: Biblical Research Institute, 1986), 462–474.

[23] Gerhard F. Hasel, “The ‘Little Horn,’ the Heavenly Sanctuary, and the Time of the End: A Study of Daniel 8:9–14,” in Holbrook, Symposium on Daniel, 430–433.

[24] William Miller, Miller’s Works, vol. 1, Views of the Prophecies and Prophetic Chronology, ed. Joshua V. Himes (Boston: Joshua V. Himes, 1841), 20, quoted in Ellen G. White, “Notes of Travel,” Review and Herald, November 25, 1884, 738.

[25] P. Gerard Damsteegt, Foundations of the Seventh-day Adventist Message and Mission (Grand Rapids, MI: Eerdmans, 1977), 299.

[26] Damsteegt, Foundations.

Kapitola 12 – Jak přistupovat k obtížným textům?

Každý student Bible se někdy setkal s obtížnými biblickými texty. To není překvapivé, protože každý, kdo se setkal s jinou kulturou, světonázorem nebo jazykem zná komunikační překážky mezi těmito hranicemi. Stejná pravda platí pro obsah Bible. Kdybychom v Písmu rozuměli všemu, byly bychom jako Bůh a nepotřebovali bychom nové vhledy. Také bychom neměli motivaci růst v duchovním poznání.

Ve srovnání s biblickým období, časem a místem, žijeme výrazně odlišným způsobem. Tato skutečnost přináší komplikace pro správný výklad starověké knihy. I když nám Bůh poskytl dostatek důkazů pro potvrzení důvěryhodnosti a pravdivosti Bible, žádné množství důkazů neodstraní možnost pochybovat. Pokud student rád rozvíjí své pochybnosti, najde si k tomu mnoho příležitostí. Pochybující duch přichází trochu přirozeně k lidské povaze. Ve světle tohoto směru stojí za zmínku důležitost rozvoje správného postoje vůči obtížným textům v Písmu. Ellen Whiteová popsala nastavení mysli lidí, kteří věří svým vlastním názorům více než Božímu Slovu. Výstižně napsala:

„Když lidé se svým omezeným úsudkem považují za nezbytné zkoumat Písma, aby definovali, co je inspirované a co není, staví se před Ježíše, aby mu ukázali lepší cestu, než po které nás vedl.
Přijímám Bibli takovou, jaká je, za Inspirované Slovo. Věřím výrokům v celé Bibli. Objevili se lidé, kteří si myslí, že najdou něco pro kritizování na Božím Slovu. Dalším lidem to předávají jako důkaz o nadřazené moudrosti. Mnoho z těchto lidí je chytrých, vzdělaných, mají výmluvnost a talent, celé jejich životní dílo je rozrušit ostatní v oblasti inspirace Písem. Ovlivňují mnoho lidí, aby změnili jejich pohled. Stejné dílo předává jeden druhému, právě tak, jak to satan vymyslel.“[1]

Potom prorokyně popisuje, jak tento proces postupně začíná u obtížných textů Písma a rychle se rozšíří na celou Bibli.

„Začínají u Genesis, když se vzdávají toho, co považují za sporné, jejich myšlenkový směr jde dál, protože satan je povede jak dlouho bude chtít, aby mohli následovat svůj kriticismus a vidět pochybnosti v celém Písmu. Jejich kritické schopnosti se procvičováním zesílí a na nic se nebudou moci s jistotou spolehnout. Můžete zkusit diskutovat s těmito lidmi, ale bude to ztráta času. Využijí své schopnosti, aby se vysmívali dokonce i Bibli. Stanou se z nich posměvači a budou udiveni, když je zařadíte do této kategorie.
Bratři držte se své Bible tak, jak ji čtete a přestaňte kritizovat její platnost, zachovávejte Slovo a žádný z vás nebude zatracen.“[2]

Všimněte si, že při kritizování Písma se zesiluje naše schopnost kritizovat až do doby, kdy už nic není jisté. Na druhé straně vyprodukovaná energie pro studiu obtížných textů někoho přitahuje k jádru Písma. Tímto hlubším ponořením začíná odhalení naší ochoty přijmout Boží Slovo a zachovávat jeho poselství.

Takže obtížné biblické texty pro nás nepředstavují pouze výzvu, ale také poskytují jedinečnou příležitost pro hlubší pochopení biblických pisatelů a Božího poselství. V tomto světle by nám obtížné a náročné texty v Bibli měly přinášet radost, protože nám přináší jedinečnou příležitost pro růst v našem poznání a vedou nás k uskutečňování v našich životech toho, co objevíme. Mnoho takzvaných chyb v Bibli nevzniklo důsledkem Božího zjevení v důsledku našeho mylného výkladu. Chyby nevychází tak hodně z nesrozumitelnosti Bible, ale ze slepoty a pýchy vykladače. Historie ukazuje, že problematické pasáže nejsou pro křesťany nejpalčivějším problémem. Místo toho je problémem neochota věřících přijmout texty, které jsou jasně srozumitelné.

Adventisté se nesnaží dokázat, že by Bible neměla žádné chyby. Někdo by mohl dokázat, že novinový článek nemá žádnou chybu, ale to nebude dokazovat, že článek je Božím Slovem. Křesťané věřící Bibli považují Bibli za Boží Slovo, protože to potvrzuje Písmo a věřili tomu Ježíš i apoštolové. Naše přesvědčení o její pravdivosti spočívá v konečném důsledku na svědectví Ducha svatého, který potvrzuje její pravdivost v našem srdci a mysli.

Když se setkáváme s obtížnými text, Duch svatý přichází ještě blíže. Prostor neumožňuje, abychom zkoumali všechny obtížné texty, ale jejich studium je důležité a Duch je připraven osvítit naši mysl. (Pokud máte zájem o další studium, několik knih a zdrojů se věnuje otázkám a záležitostem v souvislosti s obtížnými texty Písma.[3])

Jak přistupovat k obtížným textům v Bibli

I když věříme, že Písmo je důvěryhodné, nepopíráme, že některé části Písma jsou náročné na pochopení a představují výzvu pro naše myšlení a nastavení mysli. Dokonce i apoštol Petr uznává tuto skutečnost, když mluví o Pavlovi a jeho epištolách: „Jsou v nich některé těžko srozumitelné věci, které neučení a neupevnění lidé překrucují, jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě“ (2Pt 3,16).

Když přijde na obtížné texty a zdánlivé chyby v Písmu, často vnímáme Bibli jako zdroj problému. Ale uděláme dobře, když poznamenáme to, co moudře prohlásil církevní otec Augustin: „Když si nevíme rady se zdánlivým rozporem v Písmu, není přípustné říct, autor této knihy [Bible] se zmýlil; ale může jít o chybný rukopis, nebo může být špatný překlad, nebo jsme tomu neporozuměli.“[4] Nechceme být jako „neučení a neupevnění lidé“, kteří překrucují Písmo ke své vlastní záhubě. Proto se podíváme na pár důležitých aspektů, které nám mohou pomoci, až se setkáme s náročnými texty Písma.[5]

Nedomnívejte se, že neexistuje žádná odpověď

Je důležité pamatovat na to, že i když nemáme řešení pro konkrétní problém, neznamená to, že neexistuje žádná odpověď! Často, když se setkáváme s obtížnými texty v Písmu, myslíme si, že jsme první, kdo se setkal s touto obtížnou otázkou. Ale je pravděpodobné, že ostatní pečliví studenti Bible studovali stejné biblické texty pravděpodobně o generace dříve a mnohem důkladněji než my a všimli si stejných výzev. Je velká šance, že ostatní už mohli najít odpověď, dokonce i když o tom nemusíme vědět.

Navíc, žádný člověk nemůže vážně tvrdit, že vysvětí všechny obtížné texty v Bibli. Bylo by chybou se domnívat, že to, co ještě nikdo nevysvětlil, nemůžeme nikdy vysvětlit. Některé nové archeologické důkazy mohou vrhat světlo na některé otázky. Jiné problémy mohou vyžadovat více důkladného bádání a zkoumání biblického textu a kontextu. K této úloze je potřebný čas a odhodlání. Když nemůžeme najít odpověď za pět minut, pět dnů, nebo pět měsíců, neznamená to, že neexistuje odpověď na konkrétní problematiku. Práce a energie, kterou vložíte do hledání řešení znepokojující otázky, pravděpodobně přinese více dobrého než samotné řešení.

V každém případě přistupujte k těžkým otázkám s upřímností a poctivě, s vědomím, že problém, kterému čelíte nemá uspokojivou odpověď. Nevyhýbejte se, ani nepřehlížejte problém, nehledejte zkratky k odpovědi, ani nepřekrucujte důkazy. Klíčová je trpělivost. Někdy musíme počkat a důvěřovat Bohu navzdory trvajícím otázkám. V tomto směru mohou být obtížné biblické texty příležitostí pro rozvoj charakteru, který se Bohu líbí.

Nezaměňujte váš nespolehlivý výklad s Božím neomylným zjevením

Je vhodné si připomenout, že i když je Bible neomylná, neplatí to o našem výkladu. Můžeme se zmýlit při našem výkladu a máme sklony k omylům. Význam Bible se nemění, ale mění se naše porozumění. Ve světle této skutečnosti bychom měli dávat pozor, aby současný dominantní pohled vědy neměl konečné slovo na dané téma.

Například myšlenka evoluce se stala široce rozšířeným pohledem ve vědecké komunitě. To vedlo k mnoha obtížným situacím při výkladu biblického textu. Je evoluční teorie skutečně slučitelná s biblickým záznamem o stvoření a s Božím plánem spasení? Lze očekávat rozpory mezi populárními vědeckými pohledy a Biblí, obzvláště když tato vědecká vysvětlení zcela vylučují jakékoli působení Boha. Ale to nedokazuje, že by existoval skutečný rozpor mezi Božím světem a Božím psaným Slovem. I když je podle Bible příroda Božím stvořením, a je božského původu, není inspirovaná a stále je zasažená hříchem. Takže podle Ellen Whiteové „kniha přírody je velkou knihou naučení“ ale má se používat „ve spojitosti s Písmy.“[6] To znamená, že Boží zvláštní zjevení v Písmu má přednost před zjevením přírody ve stvoření. Písmo je nadřazené nad přírodou, protože je Božím inspirovaným svědkem. A proto normativním zdrojem pro poznání původu světa má být Písmo, ne evoluční věda.[7] „Přistupují-li však vědci ke zkoumání těchto věcí čistě z lidského hlediska, dospějí zcela jistě k nesprávným závěrům. (…) I největší vědci, neřídí-li se ve svém bádání slovem Božím, propadají zmatku, když se pokoušejí zjistit vztah mezi vědou a zjevením.“[8] Proto bychom měli mít „pevnou víru v božskou autoritu Svatého, Božího Slova. Bibli není možné prověřovat pravidly lidské vědy. Lidské vědění je nespolehlivým průvodcem. Pochybovači, kteří čtou Bibli se záměrem najít v ní rozpory, mohou nedostatečným pochopením vědy nebo zjevením tvrdit, že takové rozpory mezi tvrzením vědy a mezi zjevením našli. Při správném pochopení je však obě v dokonalém souladu.“[9] Někdy i dlouho zastávané tradiční výklady Bible je nutné znovu studovat ve světle, co Písmo říká na dané téma.

Vykládejte nejasné texty ve světle jasných textů

Ke vnímavém duchu je také důležité, abychom při studiu používali spolehlivé hermeneutické (vykladačské) principy. První a nejdůležitější je vykládat nejasné texty ve světle jasných textů. Od jasných textů se přesouvejme k těm méně jasným. Zkusme pomocí jasných textů v Písmu objasnit texty, které jsou těžší na pochopení. Není vhodné postavit učení na samotném nejasném textu a nikdy není přijatelné zatemnit jasné texty tím, že na ně vrhneme temný mrak z obtížných textů. Místo toho by jasné texty měly osvětlovat ty, které jsou méně jasné. Následující příklad znázorňuje tuto myšlenku.

Ohledně mluvení jazyky existuje v Písmu několik textů, které vysvětlují novozákonní dar jazyků. Jednalo se o nadpřirozenou schopnost zvěstovat evangelium jiným známým lidským jazykem (Mk 16,17; Sk 2,1-13; 10,46; 19,1-7).[10] Ale v 1K 12-14 kap nacházíme text o glosolálii, který není jednoduše srozumitelný. Abychom nezatemnili jasné texty z knihy Skutků jedním textem z 1K 12-14, použijeme jasné a jednoznačné texty k osvětlení obtížnějších textů. Stejné slovo „mluvení v jazycích“ používá Marek, kniha Skutky apoštolů a 1. List Korintským. Ve světle ostatních spojení mezi proroctvím a mluvením v jazycích v Efezu a Korintu bychom mluvení v jazycích v Korintu měli chápat jako nadpřirozený dar Ducha svatého mluvit známým cizím jazykem Žel tento dar zneužilo pár členů církve, kteří hledali pouze své zviditelnění.

Vezmi v úvahu kontext pasáže

Pravděpodobně největší chybou kritiků Bible je používaní textů mimo kontext. Profesor na semináři nám ve třídě jednou řekl, že když jsme konfrontováni s obtížným textem, na který nemáme žádnou odpověď, existuje jeden přístup, který je vždy správný: Co říká kontext? Text bez příslušného kontextu se rychle stává záminkou pro vlastní myšlenky.

I když je dobré zohlednit historický kontext, nejdůležitějším kontextem pasáže je její bezprostřední kontext. Pečlivě zkoumejme oddíl, potom kapitolu a potom širší kontext knihy. V konečném důsledku se celý text Bible stane kontextem pasáže, který osvítí náročné téma. Na konec, dvě jednoduchá vodítka pomohou vážným studentům Bible najít smysl obtížných textů: První, začni přemýšlet o jasných textech a potom přejdi k těm méně srozumitelným. Druhý, umožni kontextu, aby formoval tvé studium a osvěcoval Slovo. Duch svatý požehná takové studium světlem a pokojem.


[1] Ellen G. White, Selected Messages, book 1 (Washington, DC: Review and Herald®, 1958), 17.

[2] White, Selected Messages, 1:18.

[3] Srov. Gleason L. Archer Jr., New International Encyclopedia of Bible Difficulties (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1982); William Arndt, Bible Difficulties and Seeming Contradictions (St. Louis, MO: Concordia, 1987); John W. Haley, Alleged Discrepancies of the Bible (Grand Rapids, MI: Baker Books, 1984); Norman Geisler and Thomas Howe, When Critics Ask: A Popular Handbook on Bible Difficulties (Wheaton, IL: Victor Books, 1992); Walter C. Kaiser Jr. et al., Hard Sayings of the Bible (Downers Grove, IL: InterVarsity, 1996); R. A. Torrey, Difficulties and Alleged Errors and Contradictions in the Bible (Chicago: Bible Institute Colportage Association, 1907); F. F. Bruce, Hard Sayings of Jesus (Downers Grove, IL: Inter-Varsity, 1983); a z adventistického pohledu, Gerhard Pfandl, ed., Interpreting Scripture: Bible Questions and Answers, Biblical Research Institute Studies 2 (Silver Spring, MD: Review and Herald®, 2010); Harald Weigt, Verstehst du auch, was du liest? Schwierige Bibelstellen erklärt (Lüneburg, Germany: Advent-Verlag, 2002); and the resources on the Biblical Research Institute website: https://www.adventistbiblicalresearch.org/materials.

[4] Augustine of Hippo, “Reply to Faustus the Manichæan” 11.5, in A Select Library of the Nicene and Post-Nicene Fathers of the Christian Church, ed. Philip Schaff, vol. 4, St. Augustin: The Writings Against the Manichæans, and Against the Donatists (Buffalo, NY: Christian Literature, 1887), 180.

[5] Viz také další aspekty v Hasel, Frank a Hasel, Michael G. Jak lépe porozumět Bibli. Vydání první. Praha: Církev adventistů sedmého dne, 2020. 95 stran. Průvodce studiem Bible, 2/2020. ISBN 978-80-88026-30-3. Lekce 12. Frank M. Hasel and Michael G. Hasel, Adult Sabbath School Bible Study Guide: How to Interpret Scripture, 2nd Quarter 2020, lesson 12

[6] Ellen G. White, Christ’s Object Lessons (Washington, DC: Review and Herald®, 1900), 24. White, Ellen Gould Harmon. Perly moudrosti. Praha: Advent-Orion.

[7] Ellen Whiteová jasně uvedla: „Bez biblické historie však nemůže geologie dokázat nic. Ti, kteří se tak bezvýhradně opírají o své nálezy, nemají správnou představu o velikosti lidí, zvířat a stromů před potopou světa nebo o velkých změnách, které tehdy nastaly. Pozůstatky, nalezené v zemi, podávají svědectví o poměrech, které se v mnoha směrech liší od dnešních poměrů. O době, kdy tyto poměry existovaly, je možné se dozvědět jen z Inspirovaného záznamu. V historii potopy inspirace vysvětlila to, co geologie sama nemůže nikdy vyzkoumat.“ Patriarchs and Prophets (Mountain View, CA: Pacific Press®, 1958), 112. White, Ellen Gould Harmon. Patriarchové a proroci. Praha: Advent-Orion.

[8] White, Patriarchs and Prophets, 113. White, Ellen Gould Harmon. Patriarchové a proroci. Praha: Advent-Orion.

[9] White, 114.

[10] Ohledně tohoto důkazu viz podrobnou studii Gerhard F. Hasel, Speaking in Tongues: Biblical Speaking in Tongues and Contemporary Glossolalia (Berrien Springs, MI: Adventist Theological Society, 1991).

Kapitola 13 – Život podle Božího slova

Hlavním cílem Písma je vést věřící k poslušnému vztahu s Bohem. Při studiu Bible hledáme, jak věrně a radostně následovat Boží Slovo. Taková věrnost přesahuje pouhé intelektuální poznání a teoretický souhlas. Bůh nepoužívá nátlak, aby získal lidské srdce. Skrze písmo k nám promlouvá jasným a srozumitelným hlasem, aby získal naši věrnost prostřednictvím božské lásky. Pozorné naslouchání Božímu Slovu vede k láskyplné poslušnosti a zahání strach ze studia obtížných textů. Místo toho získáváme dychtivou motivaci k plnějšímu pochopení biblického poselství a důvěru, že Bůh osvítí naše srdce.

Víra je nezbytnou podmínkou pro správné pochopení a reakci na biblický text. Pisatel epištoly Židům uvádí: „vírou rozumíme, že Božím výrokem byly uspořádány světy“ a „bez víry však není možné se mu [Bohu] zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají“ (Žd 11,3.6). Taková víra je procvičováním aktivního naslouchání Bohu a jeho psanému Slovu. Procvičování naslouchání vede k poslušnosti jako reakci na Boží Slovo. Samozřejmě tato poslušnost je často těžko dosažitelná, protože naše lidská přirozenost je váhavá při plnění Božích závazků.

Buďte těmi, kdo činí Boží Slovo

Naše přirozenost nemá sklon k poslouchání Božího Slova a dokonce ještě méně tíhne k následování jeho vůle. Bůh zná směr, který je v nás a vždy usiluje o naše srdce. Láká nás k tomu, abychom přijali jeho lásku a skrze moc Ducha svatého konali jeho vůli v našich životech. Apoštol Jakub nás napomíná: „Buďte však těmi, kdo slovo činí, nebuďte pouze posluchači, kteří klamou sami sebe. Neboť je-li někdo posluchačem slova, a ne tím, kdo je činí, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svou přirozenou tvář; podíval se totiž na sebe a odešel, a hned zapomněl, jaký byl. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, kdo se nestane zapomnětlivým posluchačem, nýbrž činitelem skutku, ten bude blahoslavený ve svém jednání“ (Jk 1,22-25).

Søren Kierkegaard napsal zajímavý komentář k tomuto textu.[1] Ten, kdo slyší Boží Slovo a jedná tak, je jako člověk, který se na sebe dívá v zrcadle a pamatuje si, co viděl. Kierkegaard se ptá, jaký druh pohledu na sebe v zrcadle Božího Slova potřebujeme, abychom získali pravé požehnání? Odpovídá, že čtenář má přínos z pohledu na Slovo, pouze když překročí hranici prohlížení zrcadla a podívá se na sebe. Ale místo toho, abychom byli ochotní se vidět v odhalujícím zrcadle Písma, jako hříšné lidské bytosti máme sklony k tomu, abychom začali zkoumat zrcadlo.[2] Když začneme kritizovat zrcadlo, ztratíme pohled na náš stav, na náš hřích a na naši potřebu spasení. V biblickém textu existuje něco, co odráží božskou skutečnost – pravé pochopení toho, kým jsme, takže můžeme vidět naši potřebu Boha. Pokud pouze vykládáme zrcadlo a nedodržujeme jeho přikázání, připravujeme svou interpretací Bibli o její autoritu, neděláme tím radost Bohu a ani nejednáme podle jeho Slova. K čemu je dobrá taková interpretace? Často není ničím jiným než naší obranou proti Božímu Slovu. Aby se někteří čtenáři v Písmu neviděli takoví, jací ve skutečnosti jsou, upřednostňují, že se buď dívají na zrcadlo, nebo své mnohem lichotivější obrazy vkládají do Písma.[3]

Vztah mezi Duchem svatým a Biblí

Duch svatý způsobuje, aby psané Boží Slovo bylo živé a vyzdvihuje Bibli jako nejvyšší a konečné měřítko pro vše, čemu věříme. Procházka v Duchu – pokud ji vede Duch svatý – vždy povede k neplnění Božích přikázání. „Boží přikázání jsou boty, ve kterých kráčí naše láska k Bohu a nalézá v nich vyjádření věrnosti.“[4] (srov. Ř 13,10). Takže konečným cílem výkladu je následování Božího Slova v našich životech.

Proto pozornému naslouchání Bibli musí předcházet naše kázání a vyučování. Pokud posloucháme s ochotným a poslušným srdcem, Bůh promlouvá. Když jsme ochotní poslouchat, Bůh jedná. Nejde o přemýšlení o dobrém životě, ale o skutečně dobrý život, který počítá s Bohem. Při našem výkladu bychom se neměli snažit o opravení Božího Slova; ale vždy bychom měli Božímu slovu dovolit, aby nás napravovalo. Naslouchání a zachovávání psaného Slova vede k pravdě a svobodě, přináší Boží stabilizující milost do našich každodenních životů.

Přemýšlení o Božím Slovu

Ježíš během své služby každý den uzdravoval a kázal. Modlitby o samotě a Písmo podnítili duchovní sílu, kterou potřeboval pro svou snahu získat ztracené lidi (Mk 1,35; 3,13). Zdá se, že naše moderní životy jsou více hektičtější než život v době Ježíše. Ve skutečnosti jsou naše životy „šíleně zaneprázdněné.“[5] Zdá se, že naše zaneprázdněnost z nás dostává to nejlepší. Chytré telefony nás přesunuli do digitálních závislostí, které nás jednoduše mohou odvést od skutečného života. Čím více jsme digitálně rozptýlení, tím více odsouváme naši spiritualitu.[6] Zatímco jsou chytré telefony mimořádně užitečné – dokonce nám pomáhají studovat a učit se Písmo – jsou také mocnými přístroji, které mohou oloupit náš život a utlumit naši spiritualitu. V našich hektických a šílených životech si musíme záměrně plánovat tiché chvíle s Bohem, kdy budeme mít nerušený čas k přemýšlení nad Božím Slovem.[7] Takové ztišení přináší sílu a duchovní vitalitu, kterou nemůže zajistit nic jiného. Neuspěchaný a nenásilný čas s Božím Slovem tě přivádí tváří v tvář Ježíši, ke tvému Příteli a Spasiteli.

Učení se Božího Slova zpaměti

Každodenní čtení Slova je klíčové pro růst v Kristu. Důležitým prvkem pro přijetí Slova je jeho uchovávání v srdci po celý den, aby vám bylo vždy nablízku. Na rozdíl od našich prarodičů vyrůstáme v generaci, kde vyšlo z módy učení se zpaměti dlouhých básní, významných literárních textů, nebo písní. Ve skutečnosti mnoho lidí z naší generace považuje učení se zpaměti za bezmyšlenkovost. Považují to za hloupé. Pouhé opakování textů bez přemýšlení je neláká. Ale učení se Písma zpaměti nemůžeme vnímat negativně. Naopak, když se budeme učit s hlubokým odhodláním, přináší to mnoho požehnání. Když svou mysl opevníme Božím Slovem, naše životy budou směřovat zbožným a dobrým směrem.

Následovníci Božího Sova ve starověku tomu dobře rozuměli. Žalmista napsal: „Tvou řeč uchovávám v srdci, abych proti tobě nehřešil“ (Ž 119,1). Bibličtí pisatelé věděli, že Boží „slovo je lampou (…) na [naší] stezce“ (v. 105). Uvědomovali si, že „otevření tvých slov osvěcuje, dává porozumět prostoduchým“ (v. 130).

Psané Boží Slovo je prvotřídním duchovním pokrmem. Slova Písma nás vedou blíže k jeho vůli. Zároveň poskytují účinnou bariéru proti hříchu a temným myšlenkám, které nás odvádí od Boha. Když se záměrně učíme Písmo zpaměti, Boží Slovo prostupuje naším vědomím až do srdce naší bytosti. Učení se zpaměti zakotvuje Slovo do naší mysli, takže přirozeně a reflexivně začínáme žít „každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4).

Boží Slovo prostřednictvím důkladného učení zpaměti zůstává v naší mysli, ovlivňuje naši společenskou komunikaci a neustále směruje naše duše. Pokud si účinně zapamatujeme Boží Slovo, můžeme jej využít v nových situacích, při utváření nových rozhodnutí a posílí nás při následování Boží vůle. Když čelíme životním změnám, mohou se Slova Písma objevit v našem vědomí a nasměrovat naše činy. O tomto povědomí o Boží vůli mluvil Ježíš, když nás vyzýval, abychom v něm zůstávali nebo přebývali: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li mé výroky ve vás, požádejte, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a stanete se mými učedníky“ (J 15,7-8; zdůraznění doplněno).

Učení se Písma zpaměti a upřímné přemýšlení nás provází skrze život měnící proces přijímání pravdy. Bohem daný hlad po moudrosti písma nás povzbuzuje, abychom biblickou pravdu převáděli do našeho jednání. Pomáhá nám překonat strach, a zlepšit náš duchovní stav, připravuje nás na splnění budoucích potřeb a příležitostí. Učení Písma zpaměti přináší konkrétní přínosy, výhodou je, že můžeme jít do větší hloubky. Učení Božího Slova nám pomáhá, abychom nebi přisoudili větší hodnotu než zemi. Přirozeně nás vede ke zkoumání našeho srdce a přivádí naše srdce blíže k Bohu.

V Božím Slovu je jedinečná síla. Je to síla, která nás může vyvést z našeho pocitu duchovního nezájmu, v čase smutku nás utěšuje a provází nás složitým labyrintem života. Učení Písma zpaměti zbystřuje náš duchovní zrak. Kázání Božího Slova slyšíme jasněji. Zvyšuje naše poznání a podněcuje náš zájem o duchovní věci. Navíc nás vede k promyšlenějšímu a hlubšímu uctívání Boha. Bohu dělá radost, když ho uctíváme podle Písem. Dokonce i někdy se můžeme modlit slovy Písma, můžeme se modlit za ostatní lidi slovy biblických pisatelů.[8]

Mnoho lidí zjistilo, že zhudebnění Písma zlepšuje množnosti zapamatování. Příjemná melodie bezpečně upevní Boží Slovo v naší mysli. Zpěv přináší radost, pozdvihá našeho ducha a rozptyluje temnotu.

Učení, přemýšlení a rozhodné činy jsou nedílnou součástí života podle Božího Slova. Hermeneutické (vykladačské) nástroje a důkladné studium ztrácí stůj smysl, pokud nevedou studenta Bible k praktické víře. Jako církev jsme povoláni k pokornému následování slov Písma, společně máme zdůrazňovat autoritu Bible a umožnit ji, aby formovala a vedla rozhodnutí našich sborů a církve. Buďme lidmi, pro které bude živé Boží Slovo každodenní inspirací a výzvou. Hledejme postupné začlenění významu a důležitosti biblického textu do oblasti našeho vlivu. Nechme se proměnit jeho mocným Slovem, abychom se mohli stát činiteli obrácení pro Boží království. Nebuďme jenom posluchači, ale buďme činiteli Božího Slova (Jk 1,22).


[1] Søren Kierkegaard, For Self-Examination: Recommended for the Times, trans. Edna Hong and Howard Hong (Minneapolis: Augsburg, 1940).

[2] Kierkegaard, For Self-Examination, 23.

[3] Kevin J. Vanhoozer, Is There a Meaning in This Text? The Bible, the Reader, and the Morality of Literary Knowledge (Grand Rapids, MI: Zondervan, 1998), 15, 16.

[4] Frank M. Hasel, “What Does It Mean to Be a Seventh-day Adventist? A Short Theological Reflection,” Adventist Review, April 30, 2019, 49.

[5] Viz Kevin DeYoung, Crazy Busy: A (Mercifully) Short Book About a (Really) Big Problem (Wheaton, IL: Crossway, 2013).

[6] Viz výborná a vyvážená diskuze v Tony Reinke, 12 Ways Your Phone Is Changing You (Wheaton, IL: Crossway, 2017).

[7] Praktický nástroj, který ti pomůže, jak se to naučit provádět Frank M. Hasel, Longing for God: A Prayer and Bible Journal (Nampa, ID: Pacific Press®, 2017).

[8] Viz Hasel, “Reasons to Pray for Others,” in Longing for God, 149–152.

Přílohy

STUDIUM BIBLE: předpoklady, zásady a metody

Zjevení a inspirace, článek z Encyklopedie Ellen Whiteové

Dodatek ke poznámce č. 8 z druhé kapitoly

Zjevení a inspirace. Pojetí božského zjevení a inspirace svatých Písem hrálo důležitou úlohu ve spisech a v přemýšlení Ellen Whiteové. Věřila, že se Bůh výhradně zjevoval vybraným jednotlivcům a skrze ně pokračoval, aby se zjevil lidstvu (srov. 1S 3,21; Iz 22,14; Jl 3,1-2; Mt 11,27; Ef 3,3; 2Pt 1,19-21). Tento proces božského sebe odhalení zahrnuje celou škálu zkušeností se zjevením, jako jsou vidění a sny, verbální komunikace a panoramatické pohledy představující „minulost, přítomnost a budoucnost“ (Testimonies for the Church, 5: 64, 65; cf. The Great Controversy, xi). K těmto aspektům zvláštního zjevení také ještě zmiňuje celkové zjevení Boha v přírodě.

Pro Ellen Whiteovou bylo obecné zjevení zřetelně odlišné od Božího nadpřirozeného zjevení popsaného v Písmu. Příroda dosvědčuje Boží inteligenci (Patriarchs and Prophets, 114), moc (Selected Messages, 1:294), lásku (The Ministry of Healing, 411) a existenci (Education, 99; Healthful Living, 287), ale příroda nepředává přednosti inspirace jako Písmo. Ve skutečnosti zřetelně rozlišuje „knihu přírody“ od „inspirovaných stránek“ (The Acts of the Apostles, 571). Bible je Boží inspirovaná kniha. Příroda ne. Zatímco „kniha přírody je velkou učebnicí“ měli bychom jí používat „ve spojitosti s Písmem“ (Christ’s Object Lessons, 24), „Bible nemůže být druhá v řadě po jiné knize, nemá žádnou konkurenci“ (Our High Calling, 35).

Kvůli pádu „pouhý pro lidský rozum bude učení přírody rozporuplné a neuspokojivé. Lze mu správně porozumět pouze ve světle zjevení“ (Education, 134). Tak má Boží zvláštní zjevení (Písmo) přednost před obecným zjevení (přírodou), protože příroda je v dnešní době zdeformovaná hříchem (Patriarchs and Prophets, 112-114). Sami nedokážeme správně vykládat přírodu, ale potřebujeme vedení božího zjevení (The Ministry of Healing, 461, 462; Testimonies for the Church, 8:255-258). Písmo poskytuje brýle, které pomáhají získat spolehlivé a správné pochopení přírody. „Ti, kteří zpochybňují spolehlivost záznamů Písma, uvolňují svou kotvu a pátrají na útesech nevěry.“ (Testimonies for the Church, 8:258). Když oběma správně porozumíme, budeme v dokonalé harmonii mezi zjeveným Božím Slovem a světem přírody, neboť „veškerá pravda, z přírody, nebo zjevení je ve všech svých projevech v souladu“ (Patriarchs and Prophets, 114; cf. Testimonies for the Church, 8:258; The Ministry of Healing, 462).

Na rozdíl od obecného zjevení v přírodě, zvláštní zjevení obsahuje sdělení vědomostí, které by jinak lidské bytosti neměli (General Conference Daily Bulletin, February 18, 1897). Proto se Bible nazývá „zjeveným Božím slovem“ (Patriarchs and Prophets, 124). Ve stejné době napsala, že Bible je „inspirované Boží slovo. Od pradávna psali toto Slovo svatí lidé, když je vedl Duch. Bůh své Slovo nenechal uložené v lidské mysli, aby se ústně předávalo z generace na generaci a tradičně se vyvíjelo. Udělal to takto, jinak by Slovo lidé postupně doplňovali. My bychom se museli ptát, zda jsme nedostali něco neinspirované. Děkujme Bohu za jeho napsané slovo“ (The Upward Look, 52).

Podle Ellen Whiteové je proces zjevení a inspirace úzce propojen. Oba prvky jsou vzájemně propojeny a jeden od druhého nemůže být oddělen. Věřila, že Bible je „božské zjevení“ (Education, 170), „Boží zjevení“ (Testimonies for the Church, 8:325), a „úplné zjevení“ (The Upward Look, 187; The Bible Echo, July 20, 1896).

Ve stejné době nazývala Písmo „inspirované“ Boží Slovo (Our High Calling, 207). Srovnává Bibli se „slovem inspirace“ (The Review and Herald, March 11, 1902; Manuscript Releases, 1:52), „svazkem inspirace“ (Patriarchs and Prophets, 596) a s „velkou pokladnicí inspirované pravdy“ (The Great Controversy, 193). Podle ní veškeré Písmo pochází z Boží inspirace (2Tm 3,16; The Acts of the Apostles, 502; Education, 171; The Faith I Live By, 12; The Southern Work, 46; Special Testimonies On Education, 148; The Bible Echo, October 1, 1892). Písmo je „inspirované slovo Boží“ (The Signs of the Times, March 21, 1906). Biblický záznam nazývá: „inspirované dějiny“ napsané „inspirovanými spisovateli“ (Testimonies for the Church, 4:9), záznam „perem inspirace“ (Testimonies for the Church, 4:12), Boží „napsané slovo“ (The Youth’s Instructor, July 24, 1902).

Jinými slovy, Ellen Whiteová nevnímala ostrý rozdíl mezi pojetím „zjevení“ a „inspirace“, jak je dnes obvyklé (cf. Burry, pp. 41ff.). Takže píše, že „příprava psaného slova začala v době Mojžíše. Tehdy bylo inspirované zjevení začleněné do inspirované knihy“ (The Great Controversy, v; zvýraznění doplněno). Jinde uvádí, že David dal Šalomounovi přesné instrukce ke stavbě chrámu se schématem každého dílu, „když se mu zjevila božská inspirace“ (Patriarchs and Prophets, 751; zvýraznění doplněno).

Očividně zjevení a inspirace jsou v jejím myšlení tak blízce spojené, že je těžké a zbytečné je oddělovat. Spíše se věnovala tomu, jak jednoznačně zdůraznit skutečnost nadpřirozeného původu Písma (Education, 170). Protože Bůh je hlavní autor Písma svatého, Bible se nazývá „jisté Slovo Boží“ (Faith and Works, 47; The S.D.A. Bible Commentary, 7:918; The Review and Herald, September 21, 1886).

Kvůli božskému procesu zjevení a inspirace můžeme Bibli plně porozumět. Je to „jediná důvěryhodná kniha“ (The Review and Herald, April 20, 1897), ve které Bůh předal „jednoznačné a neomylné pokyny“, a proto bychom se měli řídit „těmito inspirovanými instrukcemi“ (Testimonies for the Church, 5:248; cf. Testimonies for the Church, 8:299). Je „průvodcem pro obyvatele padlého světa“ (Selected Messages, 1:16), „neomylným rádcem“ (The Acts of the Apostles, 506; Testimonies for the Church, 5:389) a „spolehlivým měřítkem“ (Evangelism, 256; Counsels to Parents, Teachers, and Students, 425; cf. Testimonies for the Church, 4:312), kterým se musí testovat i lidské vědecké myšlenky (Testimonies for the Church, 8:325). Je „knihou knih, kterou Bůh předal lidem, aby byla „neomylným průvodcem“ (Fundamentals of Christian Education, 394; cf. Testimonies for the Church, 4:312; Life Sketches of Ellen G. White, 472). „Bible je Boží hlas promlouvající k nám stejně tak, jako kdybychom ho mohli slyšet vlastníma ušima. (Testimonies for the Church, 6:393). Proto „máme přijímat Svatá Písma jako autoritativní a spolehlivé zjevení jeho vůle (The Great Controversy, vii; The Faith I Live By, 13). Vlastně Bible je „měřítkem charakteru, ukazatelem učení a testem životních zkušeností“ (The Great Controversy, vii; Lift Him Up, 118). Je „srozumitelná v každém klíčovém bodě pro spasení duše“ (Testimonies for the Church, 5:706).

Ellen Whiteová nezpochybnila božské zjevení Písma; ani nepochybovala o božské inspiraci a důvěryhodnosti. Ve skutečnosti silně varovala všechny, kteří si mysleli, že jsou schopni svou omezenou myslí posuzovat, co je v Písmu božské, a co je lidské. To je v rozporu s Boží vůlí a má to katastrofální následky (Testimonies for the Church, 5:709). Místo toho všechny povzbuzovala, aby „nechali Boží slovo takovým, jaké je“ (Testimonies for the Church, 5:711), „inspirovaným Slovem“ (Selected Messages, 1:17). Neschvalovala nevěru, která „podkopává víru v Bibli, jako ve zjevení od Boha“ (Patriarchs and Prophets, 166) a že „vyšší kritika rozpitváváním, vytvářením hypotéz [a] rekonstruováním ničí víru v Bibli jako božské zjevení“ (The Acts of the Apostles, 474; Education, 227). Satan způsobuje, aby svět věřil, že Bible není více inspirovaná, než pohádková kniha (Early Writings, 91, 265). Proto žádný „žijící člověk … [nemá] bez pokárání rozpitvávat Boží Slovo, říkat, co je zjevení, co je inspirace a co není“ (The S.D.A. Bible Commentary, 7:919).

Základem pro božskou autoritu Písma je nadpřirozený proces zjevení a inspirace. To je základem pro její vnitřní jednotu a důvodem pro správnou biblickou hermeneutiku, kde celá Bible může sloužit jako vykladač (sola scriptura). Písmo máme porovnávat s písmem (Selected Messages, 1:413; The Review and Herald, April 3, 1888), protože „písmo můžeme správně interpretovat jedině písmem“ (The Signs of the Times, January 11, 1899). Proto v naší době „potřebujeme návrat k velkému protestantskému principu – Bible a jedině Bible je měřítkem víry a povinností“ (The Great Controversy, 204, 205; cf. The Great Controversy, 595).

Podle Ellen Whiteové prorok nebo apoštol sehrál primární roli v procesu inspirace. „Bibli napsali inspirovaní lidé. … Nejsou to slova Bible, která byla inspirovaná, ale lidé, kteří byli inspirovaní. Inspirace neřídí lidská slova, nebo vyjádření, ale vede celého člověka, který je pod vlivem Ducha Svatého prosycený myšlenkami. Ale slova zachycují důrazy jednotlivé mysli. Božská mysl je rozptýlená. Božská mysl a vůle se propojí s lidskou myslí a vůlí; takže lidské výroky jsou Božím slovem“ (Selected Messages, 1:21).

Tato důležitá pasáž naznačuje, zatímco inspirace začíná sloužit na úrovni myšlenek inspirovaného spisovatele, proces inspirace se také rozšiřuje k nějakému stupni psaného výsledku inspirace, pomocí něhož „jsou výroky člověka Slovem Božím“ (Selected Messages, 1:21). Slovy apoštola Pavla: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem“ (2Tm 3,16). Podobně Ellen Whiteová opakovaně prohlašuje, že výsledek inspirovaných spisovatelů je Bohem inspirovaný: „Přijímám Bibli právě takovou, jaká je, jako Inspirované Slovo“ (Selected Messages, 1:17).

Tak biblický proces inspirace zahrnuje „myšlenky stejně tak, jako slova“ (van Bemmelen, p. 40). Podle ní není inspirace omezená pouze na myšlenky proroka, který potom úplně sám zapisuje to, co mu Bůh ukázal; ale ani nevěřila, že napsaná slova mechanicky nadiktoval Bůh.

Ellen Whiteová odmítala koncept inspirace, že Bůh mechanicky diktoval prorokovi každé slovo, takže vše v Písmu by bylo „inspirované stejně tak jako deset přikázání“ (Selected Messages, 1:24), tj. slovo od slova napsané božím vlastním prstem. Nikdy nepoužila frázi „verbální inspirace“ často spojovanou s mechanickým způsobem inspirace. Místo toho mluvila o „pravdě Písma“ (Patriarchs and Prophets, 238) a o „spolehlivosti záznamů Starého a Nového zákona“ (The Great Controversy, 522; Christian Education, 193; srov. Testimonies for the Church, 8:258).

Přestože nikdy nevěnovala pozornost žádné specifické chybě v Písmu, připouštěla, že v některých případech učení lidé změnili slova Písma (Early Writings, 220, 221), v průběhu překládání a přepisování (Selected Messages, 1:16), aby podpořili své zavedené pohledy ovládané tradicí. Navzdory tomu byla přesvědčena, že „opravdoví hledači pravdy nemusí chybovat“ (Spiritual Gifts, 1:117), protože tyto „chyby nezpůsobí žádné potíže duši, nebo nezpůsobí klopýtnutí, takže nezpůsobí těžkosti v nejjednodušší zjevené pravdě“ (Selected Messages, 1:16).

Příležitostně Ellen Whiteová používala frázi: „Boží pisatelé napsali to, co jim nadiktoval Duch Svatý“ (Testimonies for the Church, 4:9; The Review and Herald, January 22, 1880; srov. Spiritual Gifts, 1:176). Nicméně toto vyjádření se nemá vykládat ve smyslu podpory typu inspirace mechanického verbálního diktování (srov. Burry, pp. 48-50). Pečlivý průzkum používání slova „diktoval“ v jejích spisech objasňuje, že nepoužívá toto vyjádření k popisu mechanického diktování psaného textu, ale ke zdůraznění božského původu a pohnutek při různých činech (srov. Manuscript Releases, 17:221; Spalding and Magan Collection, 435; Testimonies for the Church, 5:101; Testimonies for the Church, 3:507; The Youth’s Instructor, May 4, 1893). Právě tak, jako lidské záměry jsou „diktované moudrostí satana“ (The Review and Herald, July 26, 1898), Ellen Whiteová chce zdůraznit, že satan nevedl biblické spisovatele, ty podnítil a vedl Bůh. Psali pod nutkáním a vlivem Ducha Svatého, takže „inspirovaní spisovatelé nesvědčili lži“, ale předávali „srozumitelný, nepřikrášlený záznam toho, co jim právě přišlo na mysl“ (Testimonies for the Church, 4:9).

Ellen Whiteová byla přesvědčená, že Bůh je schopný efektivně používat lidský jazyk spolehlivým způsobem k předávání jeho pravdy lidstvu. Ačkoli „se k nám Bible nedostala v majestátním nadlidském jazyce“ (Selected Messages, 1:20), ujišťuje, že „Bůh promlouvá k lidské rodině jazykem, kterému mohou porozumět“ (Testimonies to Ministers and Gospel Workers, 136). Vyjádřeni v Bibli nejsou zveličená (Selected Messages, 1:22). Spíše Duch Boží vede výběr „vhodných slov pro vyjádření pravdy“ (Selected Messages, 3:51).

Ellen Whiteová si všímala, že „rozdílná poselství vyjadřuje stejné slovo“ (Selected Messages, 1:20), proto spojuje všechno lidské s nedokonalým dotykem. Nicméně prohlašuje, že Bibli charakterizuje „jednoduchá krása jazyka“ a „neomylná pravdivost“ (The Youth’s Instructor, May 7, 1884; Lift Him Up, 127).

Ellen Whiteová si z Písma neudělala Boha na uctívání, pro ní „je pouze Bůh naprosto spolehlivý“ (Letter 10, 1895, v Selected Messages, 1:37). Ale také pevně věřila, že Písmo sdílí Boží neomylnost. „Člověk je chybující, ale Bůh je neomylný.“ (Selected Messages, 1:416; srov. The Review and Herald, February 6, 1900). „Jeho slovo je pravda“ (Letter 10, 1895, in Selected Messages, 1:37) a je „spolehlivé“ (The Signs of the Times, October 1, 1894). Bible „je neomylná, protože Bůh nemůže chybovat“ (My Life Today, 27). Nezanechala žádné pochybnosti, že Bible je „neomylným rádcem a spolehlivým průvodcem“ (Fundamentals of Christian Education, 100). Dokonce i když byla napsaná lidskýma rukama uznává Boha jako hlavního autora (The Great Controversy, v; Selected Messages, 1:25), který „předává poselství a potom přebírá zvláštní péči, která není zkažená“ (Letter 8, 1860, in Manuscript Releases, 6:333; Manuscript Releases, 1:307). Ellen Whiteová potvrzovala Boží dohled v procesu zjevení a inspirace, kde prorok „pod vlivem Ducha svatého prezentuje to, co nejsilněji zapůsobilo na jeho vlastní mysl“ (Selected Messages, 1:26). Byla přesvědčená, že Bůh „svým Svatým Duchem kvalifikoval lidi a uschopnil je k práci na jeho díle. Vedl mysl ve výběru, co budou mluvit a co budou psát“ (Selected Messages, 1:26; see The Great Controversy, vi).

O své prorocké službě napsala: „Na Duchu Hospodina jsem stejně tak závislá při vyprávění, nebo psaní vidění, stejně tak, jako když mám vidění. Je pro mě nemožné vzpomenout si na věci, které mi byly ukázané, pokud mi je Hospodin nepřipomene v době, kdy chce abych je vyprávěla, nebo psala“ (Selected Messages, 1:36, 37; srov. Testimonies for the Church, 8:231).

Boží vedení nevzalo prorokovi svobodu. Použitá slova nejsou verbálně nadiktovaným nebeským esperantem. Boží poslovo libovolně volili slova. Jejich osobnosti a styl předávání pravdy od Ducha svatého byli stále jejich. Duch svatý neomezoval mysl biblických spisovatelů, „tak, jakoby je tlačil k určité formě“ (Selected Messages, 1:22). Když mluvila o své službě, uvedla: „Ačkoli jsem při psaní mých vidění závislá na Duchu Hospodina, jako když je přijímám, přesto slova, které používám při popisu vidění jsou má vlastní, pokud mi je nenadiktoval, ty vždy označuji uvozovkami“ (The Review and Herald, October 8, 1867; Selected Messages, 1:37).

Ellen Whiteová srovnává božsko-lidský charakter Písma s božsko-lidskou přirozeností Ježíše Krista. „Bible osahuje Bohem zjevené pravdy vyjádřené lidským jazykem, představuje spojení božství s lidstvím. Takové propojení bylo v Kristově přirozenosti, byl synem Božím a synem člověka, takže ‚Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi‘ (J 1,14)“ (The Great Controversy, vi; srov. Testimonies for the Church, 5:747).

Ježíš omezením své lidskosti zahalil slávu svého božství. Ježíš si přeje být přijímán takový jaký ve skutečnosti je: nejen pouze jako lidská bytost, ale jako Boží Syn, který se stal člověkem v plném rozsahu. Podobné je to při inspiraci Písma, Boží pravda je vložena do rozsahu omezeného lidského jazyku, aby vyjádřila božské myšlenky lidskou řečí (The Great Controversy, vi, vii; Selected Messages, 1:22, 25). Bibli máme přijímat takovou, jaká ve skutečnosti je, jako: Boží Slovo napsané lidskými prostředníky.

Ježíš se stal člověkem v čase a prostoru. Nicméně tato skutečnost neodstranila jeho božství, ani nevytvořila jeho poselství a spasení historicky relativní. Boží psané Slovo vzniklo podobně v čase a prostoru. Spíše, než aby Boží Slovo bylo historicky podmíněné neoddělitelnými příčinami a následnými souvislostmi, a tím by bylo relativní; „je božsky podmíněné a historicky založené“ (F. M. Hasel, pp. 208, 209), proto zůstává závazné pro všechny a zjevuje lidstvu Boží vůli. Stejně tak, jako Ježíš je naším jediným pravým „bezchybným Vzorem“ (Lift Him Up, 41; Testimonies for the Church, 1:241), tak i Bible se nazývá „neomylné Boží slovo“ (The Signs of the Times, May 16, 1895; srov. Selected Messages, 2:88), kde „neomylné pero inspirace“ nastiňuje s „naprostou důvěryhodností“ události před potopou a dějiny Izraele (Testimonies for the Church, 4:370; The Review and Herald, January 11, 1906), přestože se paralelní záznamy mohou lišit v některých detailech. To samozřejmě neodstraňuje potřebu rozumných metod *interpretace spisů Ellen Whiteové (Selected Messages, 1:57; Selected Messages, 3:217).

Bible vznikla vnikla díky Božímu procesu zjevení a inspirace. Podobným způsobem je stejný Duch svatý autorem spisů Ellen Whiteové (Testimonies for the Church, 5:661; Letter 92, 1900, v Selected Messages, 3:30). Tak její spisy mají stejnou kvalitu inspirace jako biblické knihy. Ellen Whiteová se nenapsala dodatek k biblickému kánonu (Testimonies for the Church, 4:246). Kánon je uzavřený. Její spisy nezaujímají místo Písma (Testimonies for the Church, 5:691). Bible explicitně prohlašuje, že Slovo Boží je normou pro každou doktrínu a učení (Testimonies for the Church, 5:665; Iz 8,20; Sk 17,11).

Její spisy jsou „*menším světlem, které vede muže a ženy k většímu světlu“ Písmu Svatému (The Review and Herald, January 20, 1903; Selected Messages, 3:30). Pokud Svědectví nepromlouvají v souladu s Božím Slovem, máme je odmítnout (Testimonies for the Church, 5:691), protože buď jsou „z Božího Ducha, nebo z ďábla“ (Testimonies for the Church, 4:230). Nedělala rozdíl mezi inspirovanými a méně inspirovanými částmi Bible, nebo jejích spisů.

Ellen Whiteová od počátku svého života až do konce své služby neustále zdůrazňovala důležitost božského procesu zjevení a inspirace při vzniku Písma, stejně tak i u svých spisů. Důsledně přijímala celé Písmo jako Bohem inspirované, úplné zjevení. Vždy vyzdvihovala úplnou spolehlivost a věrohodnost celé Bible, ne pouze částí zabývajícími se spasením, ale také stejně tak i zbytku biblického záznamu včetně historičnosti biblických záznamů. Tak proces božského zjevení a inspirace utváří základy pro ujištění, že „princip[1] tvého slova je pravda“ (Ž 119,160) a Slovo Boží je lampou pro naše nohy, je světlem na naší stezce (Ž 119,105). Stejně tak Bible přesně zjevuje Boží charakter a poskytuje spolehlivé a dostatečné pravidlo pro víru a život, pro zdokonalení charakteru a pro ukázání cesty ke spasení (The Great Controversy, vii).

Další četba: G. S. Bradford, More Than a Prophet (Berrien Springs, Mich.: Biblical Perspectives, 2006); J. H. Burry, “An Investigation to Determine Ellen White’s Concepts of Revelation, Inspiration, ‘The Spirit of Prophecy,’ and Her Claims About the Origin, Production and Authority of Her Writings” (M.A. thesis, AU, 1991); R. W. Coon, “Inspiration/Revelation: What It Is and How It Works” (EGWE, SDoc); P. G. Damsteegt, “The Inspiration of Scripture in the Writings of Ellen G. White,” Journal of the Adventist Theological Society 5, no. 1 (Spring 1991): 155-179; R. Dederen, “The Revelation-Inspiration Phenomenon According to the Bible Writers,” in F. Holbrook and L. Van Dolson, eds., Issues in Revelation and Inspiration (Berrien Springs, Mich.: Adventist [1093] Theological Society, 1992), pp. 9-29; H. E. Douglass, Messenger of the Lord: The Prophetic Ministry of Ellen G. White (PPPA, 1998); P. A. Gordon, “Revelation-Inspiration: Ellen White’s Witness and Experience” (EGWE, SDoc); L. Hardinge, “An Exploration of the Philosophy of Inspiration in the Writings of Mrs. Ellen G. White” (unpublished manuscript, CAR); F. M. Hasel, “Reflections on the Authority and Trustworthiness of Scripture,” in F. Holbrook and L. Van Dolson, eds., Issues in Revelation and Inspiration (Berrien Springs, Mich.: Adventist Theological Society, 1992), pp. 201-220; G. F. Hasel, Understanding the Living Word of God (PPPA, 1980); G. R. Knight, Myths in Adventism (RHPA, 1985); G. R. Knight, Reading Ellen White (RHPA, 1997); S. Koranteng-Pipim, Receiving the Word (Berrien Springs, Mich.: Berean Books, 1996); G. W. Reid, ed., Understanding Scripture: An Adventist Approach (BRI, 2005); U. Smith, “Which Are Revealed, Words or Ideas?” RH, Mar. 13, 1888 (also EGWE, SDoc); A. Thompson, Inspiration: Hard Questions, Honest Answers (RHPA, 1991); A. Thompson, “Adventists and Inspiration,” series of four articles published in AR, Sept. 5, 12, 19, 26, 1985; A. Thompson, Escape From the Flames (PPPA, 2005); A. R. Timm, “A History of Seventh-day Adventist Views on Biblical and Prophetic Inspiration (1844-2000),” Journal of the Adventist Theological Society 10, nos. 1, 2 (1999): 486-542; P. M. van Bemmelen, “Revelation and Inspiration,” in R. Dederen, ed., Handbook of Seventh-day Adventist Theology (RHPA, 2000), pp. 22-57; A. L. White, The Ellen G. White Writings (RHPA, 1973); A. L. White, Inspiration and the Ellen G. White Writings (RHPA, 1979).

Frank M. Hasel


[1] Doslovný překlad z anglické NIV zní: „všechna tvá slova jsou pravda“ (Ž 119,160)

„Kdo je autorem Bible?“ kapitola z knihy „Vykládání Písma biblické otázky a odpovědi“

Dodatek k poznámce č. 11 z páté kapitoly

Kdo je autorem Bible?

Podle tradičního postoje, který zastávala většina teologů do vzestupu historické kritiky během Osvícenství (17. století), Bibli napsalo přibližně 35 konkrétních jednotlivců během období 1500 let. Mezi autory Starého zákona patří: Mojžíš (Pentateuch, kniha Job a Ž 90), Jozue (kniha Jozue), Samuel (knihy Soudců, Rút, pravděpodobně 1. Samuelova), David ( (většina knihy Žalmů), Asaf (Ž 50 a 73-83 kap.), synové Kórachovi (Ž 42-49, 84, 85, 87), Héman (Ž 88), Étan (Ž 89), Šalomoun (Ž 72 a 127, většina knihy Přísloví, knihy Kazatel a Píseň písní), Agúr (Př 30), Lemúel (Př 31), čtyři „Velcí proroci“ (Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Daniel) a dvanáct „Malých proroků“ (jejichž knihy jsou po nich pojmenované, navíc Jeremjáš napsal také Pláč a pravděpodobně redakčně pracoval na knihách Královských) a Ezdráš (knihy Ezdráš, Nehemjáš a knihy Paralipomenon). Mezi autory Nového zákona patří Matouš a Marek (evangelia jsou po nich pojmenovaná), Lukáš (Lukáš a Skutky apoštolské), Jan (Janovo evangelium, Janovy listy a Zjevení), Pavel (14 epištol, které mu jsou připsané), Petr (Petrovi listy), Jakub a Juda (epištoly jsou po nich pojmenované). Ačkoli moderní kritičtí teologové zpochybnili mnoha těchto autorství, existují spolehlivé argumenty na podporu tradičního pohledu.

Bůh je konečným autorem Bible

I když Bibli napsalo mnoho jednotlivců, zůstává otázka: kdo je skutečným tvůrcem Bible? Bible mnoha různými způsoby jasně uvádí, že konečným Autorem Písma je Bůh.

Svědectví Písma ohledně konečného božského autorství je shrnuté v textu 2Tm 3,16.17, „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ ČEP používá pojem „pochází z Božího Ducha“, nicméně řecké slovo theopneustos, doslova znamená „vdechnuté Bohem“, jak přesněji uvádí ČSP. Zde je popsaný obraz, že božský „vítr“ nebo Duch přichází na proroka, takže Písmo je dílem božského tvořivého dechu.

Veškeré Písmo – nejen část – je vdechnutá Bohem. To nepochybně zahrnuje celý Starý zákon, kanonická Písma apoštolské církve (viz Lk 24,32.44.45; Ř 1,2; 3,2; 2Pt 1,21; atd). Ale Pavel do toho stejně tak zahrnoval i posvátné novozákonní texty. To naznačuje, když používá slovo „Písmo“ v 1Tm 5,18. Za slovy „Písmo praví“ uvádí dvě citace, jedna pochází z Dt 25,4, ze Starého zákona a ve druhé citaci jsou zaznamenaná Ježíšova slova z Lk 10,7. Takže pojem „Písmo“ se používá k označení Starého zákona a evangelií jako „inspirovaných, posvátných autoritativních spisů“.

Mnoho textů z evangelií si nárokuje pravdivost a autoritu na stejné úrovni, jako starozákonní Písma (tj. J 1,1-3 je paralelní s Gn 1,1; J 14,26; 16,13; 19,35; 21,24; Lk 1,2-4; Mt 1 je paralelní s Gn 5; Mt 23,34). Petrovo užívání pojmu „Písma“ k označení Pavlových spisů také podporuje tento závěr (2Pt 3,15.16). Při srovnání Pavlových listů se „zbytkem Písma“ nám Petr naznačuje, že Pavlovi dopisy jsou také součástí Písma. Takže „veškeré Písmo“ Starý i Nový zákon je „Bohem vdechnuté“.

Bible byla napsaná třemi jazyky (hebrejsky, aramejsky a řecky) v období delším než 1500 let. Nicméně vykazuje pozoruhodnou jednotu. Její pisatelé vycházejí z každodenního života. Jsou mezi nimi králové, vojevůdci, kněží, proroci, rybář, básníci, hudebníci, státní představitel, pastýři, výběrčí daní, lékař a výrobce stanů – teolog.

Duch svatý inspiroval biblické pisatele

Klíčovou biblickou pasáží, která vysvětluje vztah mezi božským původe Písma lidskou stránkou biblických pisatelů je 2Pt 1,19-21:

„A máme ještě pevnější prorocké slovo. Dobře činíte, že se ho držíte jako světla, které svítí v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka nevzejde ve vašich srdcích. Toto především vězte, že žádné proroctví Písma není záležitostí vlastního výkladu. Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle [theléma], nýbrž unášeni [feró] Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od Boha.“

V tomto verši se rozvíjí několik souvisejících bodů. Verš 19 zdůrazňuje důvěryhodnost Písma; je to „ještě pevnější prorocké slovo“. Ve 20. verši se dozvídáme, proč je tomu tak, proroctví není záležitostí vlastního výkladu proroka, tj. prorok nepřidává do textu své vlastní myšlenky. Verš 21 tento bod dále rozvíjí: proroctví nepochází skrze theléma iniciativu, podnět, vůli člověka; proroci nekomunikují sami od sebe. Spíše bibličtí autoři byli proroci, kteří mluvili, když byli vedeni, neseni, dokonce hnaní feró Duchem svatým. Petr ve svém tvrzení jasně uvádí, že Písmo nepochází přímo z nebe, ale Bůh používal lidské pisatele, aby zapsali jeho Slovo.

Podrobné studium biblických spisů potvrzuje, že Duch svatý neomezuje svobodu biblických pisatelů, nepotlačuje jejich jedinečné osobnosti a neznehodnocuje jejich jedinečnost. Jejich spisy občas obsahují studium lidí (Lk 1,1-3); občas píší o svých vlastních zkušenostech (Mojžíš v Deuteronomiu, Lukáš ve Skutcích, Žalmisté); prezentují rozdílné styly (kontrast mezi Izajášem a Ezechielem, Janem a Pavlem); nabízí odlišné pohledy na stejnou pravdu, nebo událost (tj. čtyři evangelia). A přesto Duch svatý skrze inspiraci unáší biblické pisatele, vede jejich mysl, v tom, co mají říkat a psát tak, aby neprezentovali pouze své vlastní výklady, ale naprosto spolehlivé slovo Boží, ještě pevnější prorocké slovo. Duch svatý prosytil lidské nástroje božskou pravdou a pomáhal jim při psaní, takže věrně zaznamenali výstižnými slovy věci, které jim Bůh zjevil (1K 2,10-13).

Lidské a božské prvky v Písmu, psaném Božím slově (Žd 4,12), jsou neoddělitelně spojené dohromady právě tak, jako jsou spojeny v Ježíši inkarnovaném (vtěleném) „Slova Božího“ (Zj 19,13). On byl plným Bohem a plným člověkem (J 1,1-3,14), takže psané slovo tvoří neoddělitelnou jednotu mezi člověkem a Bohem.

Slova proroka jsou nazvaná Božím slovem

Bible nebyla verbálně nadiktovaná Bohem, čímž by obcházela individualitu lidského autora. Až na vzácné výjimky si lidští spisovatelé vybírali konkrétní slova. Přesto lidské a božské prvky jsou neoddělitelné, lidský posel je Bohem vedený při výběru výstižných slov k vyjádření Božích myšlenek, aby bylo možné nazvat slova proroka Božím Slovem. Jednotlivá slova Písma považujeme za důvěryhodná, která přesně popisují Boží poselství.

Tuto myšlenku znázorňují novozákonní zmínky. Ježíš cituje Dt 8,3 „Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem [řecky. réma, „slovo“ je přeložené z hebrejského slova kol „vše“], které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4). Pavel o svém vlastním inspirovaném poselství říká: „O tom také mluvíme — ne však slovy, kterým vyučuje lidská moudrost, ale těmi, jimž vyučuje Duch svatý; duchovní věci vysvětlujeme duchovními slovy.“ (1K 2,13). Znovu Pavel píše: „A proto i my vzdáváme neustále díky Bohu, že když jste od nás převzali slovo Boží zvěsti, přijali jste je ne jako slovo lidské, ale tak, jak tomu opravdu je, jako slovo Boží, které také mocně působí ve vás věřících“ (1Te 2,13).

To, co je přímo vyjádřené v Novém zákoně je také naznačené v některých případech, kdy Ježíš a apoštolové postavili celý teologický argument na klíčovém slovu, nebo gramatice Starého zákona. Například v J 10,34 se Ježíš odvolává na Ž 82,6 a konkrétním slovem „bohové“ podporuje své božství. Své tvrzení doplňuje poznámkou „nemůže být zrušeno Písmo“ (v. 35), nemůže být nepřesné, nesouvislé, neplatné, zrušené, ani odstraněné. V Mt 22,41-46 zakládá svůj konečný, nezpochybnitelný argument vůči farizeům na spolehlivosti jediného slova „Pán“ z Ž 110,1.

Vlastní svědectví Písma je ohromující a jednoznačné: je Božím Slovem. Ve Starém zákoně se vyskytuje přibližně 1600 hebrejských slov (ve čtyřech mírně odlišných frázích), která přímo vyjadřují, že promluvil Bůh: 1) „výrok [neum] Jehovův“ 361 výskytů, 2) „Toto praví [’amar] Hospodin“ 423 výskytů, 3) „promluvil [dibber] Bůh“ 422 výskytů 4) „Hospodinovo slovo [dabar]“ 394 výskytů. Mnohokrát je neznačena rovnocennost mezi poselstvím proroka a Božím poselstvím: prorok mluví za Boha (Ex 7,1.2; srov Ex 4,15.16), Bůh dává svá slova do úst proroka (Dt 18,1; Jr 1,9), ruka Hospodinova působí na proroka (Iz 8,11; Jr 15,17; Ez 1,3; 3,22; 37,1), nebo slovo Hospodinovo se stává k prorokovi (Oz 1,1; Jl 1,1; Mi 1,1 atd.). Jeremjáš (25 kap.) pokárá své posluchače, že neposlouchají proroky (v. 4), to je stejné, jako kdyby neposlechli Hospodina (v. 7) a dále jsou slova proroků spojena se slovy Hospodina (v. 8).

Ve stručnosti, prorocká zpráva seslaná Izraeli uvádí: „Hospodin promluvil prostřednictvím svých otroků proroků“ (2Kr 21,10) a doplňuje: „Hospodin, Bůh jejich otců, jim posílal slovo prostřednictvím svých poslů, stále znovu posílal, … Oni si však z Božích poslů tropili žerty, pohrdali jeho slovy, posmívali se jeho prorokům“ (2Pa 35,15.16). Poselství proroků je Božím poselstvím. Z tohoto důvodu proroci často přirozeně přecházejí ze třetí osoby, která odkazuje na Boha („on“) k první osobě, když mluví ve jménu Boha („já“) bez jakéhokoliv náznaku tohoto přechodu (viz Iz 3,1-4; 5,1-3; 27,1-3; Jr 16,19-21; Oz 6,1-5; Jl 2,23-25; Za 9,4-7). Starozákonní proroci měli jistotu, že jejich poselství bylo poselstvím od Boha!

Mnohokrát v Novém zákoně je fráze „je psáno“ ekvivalentem fráze „Bůh říká“. Například v Žd 1,5-13 je uvedeno sedm starozákonních citací, o kterých je zde řečeno, že je vyslovil Bůh, ale citované starozákonní pasáže nejsou vždy konkrétně označené, jako přímé Boží prohlášení (viz Ž 104,4; Ž 45,7-8; Ž 102,26-28). Znovu v Ř 9,17 a Ga 3,8 (je citován text z Ex 9,16 a Gn 22,18), tato texty odhalují silné ztotožňování Písma s Božím Slovem: novozákonní pasáže začínají citaci slovy „Písmo praví“, zatímco starozákonní pasáže označují Boha za řečníka. Celé starozákonní Písmo „Božím výrokem“ (Ř 3,2). Podobně celý Nový zákon je „Bohem vdechnuté“ Písmo. I když má Bible mnoho lidských pisatelů, jejím jediným konečným Autorem je samotný Bůh!

Richard M. Davidson