11. týždeň – 100. deň modlitby

5. – 11. júna 2020

Keď vás zrazu prekvapí búrka!

Autor: Paul Dysinger

Práve som ukladal svojho syna Ethana na poobedňajší spánok. Bol krásny slnečný deň. K večeru sa však zatiahlo.

Vtom to udrelo. A udrelo to rýchlo a tvrdo.

Ethan práve zaspal keď som počul, ako moja žena Natasha volá z obývačky. Vyšiel som z izby a pozrel som sa z okna. Prvá vec, ktorú som si všimol, bol vietor. Bol neuveriteľne prudký! Obloha bola tmavšia a tmavšia.

Potom sme počuli praskanie stromov. Rana. Prásk! Bum! Doslova sa odlamovali vetvy stromu a narážali do boku nášho domu z neďalekého lesa. Pozrel som sa na druhú stranu nášho zrubu, aby som videl ako je na tom náš skleník- fólia zvrchu úplne chýbala. Popadol som telefón, aby som skontroloval počasie, ale internet nefungoval.

„Zlatko, myslíš,že by sme mali ísť?“ počul som Natashu.

„Áno – poďme,“ odpovedal som.

Schmatli sme spiaceho Ethana z postele a ja som hodil notebook do batohu, potom sme vyrazili k autu – vystrašení, že by nás lietajúce vetvy alebo padajúci strom mohli kedykoľvek zachytiť. Modlili sme sa ako sme leteli po prašnej ceste až k domu mojich rodičov, kde by suterén bol oveľa bezpečnejším miestom na prečkanie búrky. Cez našu príjazdovú cestu už spadol strom, ktorý sme museli obísť. Našťastie to bolo možné.

Už pršalo. A tak sme cez oslepujúci dážď a zúrivý vietor konečne dorazili do suterénu mojich rodičov – do bezpečia. A tu je tá šialená vec. Nikto z nás nevidel, že to prichádza. Nikto. Môj strýko bol vonku na traktore, musel ho nechať tak a bežať dovnútra. Tiež mal skleník, ktorý prišiel o fóliu, ako ten náš, a ďalší, ktorý dopadol oveľa horšie (vyzeral akoby po ňom prešiel slon). Búrka nás zasiahla nečakane a my sme neboli pripravení.

Našťastie sme všetci v bezpečí a všetci sú v poriadku. Stále nás to však zastihlo nepripravených. Tak trochu ako celá táto pandémia COVID-19 zasiahla náš svet nepripravený. Vec sa má tak, že my vieme, že podľa biblického proroctva prichádza takých búrok viac. Otázka znie: „Ako sa pripravujeme na prekonanie týchto búrok?“

Úprimne povedané, ako záhradník si uvedomujete, že nemáte kontrolu nad prírodou. Vietor, dážď, slnko, sneh – to jednoducho nemôžete ovládať. Ak máte dobrú predpoveď počasia, môžete podľa neho plánovať a pripraviť sa na neho. Ale niekedy sa stanú veci, ktoré nemôžeme predvídať. Čo potom ?

Poviem vám, čo robíme potom. Modlíme sa. Uvedomujeme si, že Boh má všetko pod kontrolou, aj keď sa dejú šialené veci. A potom vstávame a ideme ďalej. Keď sa život okolo nás rúca, musíme povstať a znova ho začať stavať. Búrky života nás môžu zraziť – musíme sa však načiahnuť za Božou silou a ísť vpred.

Pre nás znamenal náš skleník malú stratu. Iste, stálo nás to trochu peňazí a nejaký čas na opravu. Ale v priebehu niekoľkých dní sme mali fóliu natiahnutú späť – a tentoraz dúfame, že sme pripravení, ak by sa takáto situácia znova opakovala.

Ale čo búrky života? A čo fyzické, emocionálne, duchovné a ekonomické búrky, ktoré vytvoril COVID-19? Ako na ne reaguješ? Ako budeš stavať znova? Aké lekcie si berieš, ktoré ťa pripravia na budúce búrky? Keď sa dejú veci, ktoré sú mimo tvoju kontrolu, kam sa obrátiš po silu a útechu?

Ježiš je naša kotva a nádej. Môžeme sa k nemu obrátiť, nášmu Kniežaťu Pokoja, ktorý dokáže upokojiť búrky svojim slovom. Môžeme sa k nemu obrátiť, aby nás preniesol búrkami života a dokonca aj časmi konca. Budeš mu dnes veriť?

„Otvorte brány, nech vojde spravodlivý ľud, čo zachováva vernosť a má nezlomnú myseľ. Daruj mu pokoj, pokoj, veď v teba dúfa. Dúfajte v Hospodina po všetky veky, pretože Hospodin, len Hospodin je skala vekov.“ Iz 26,2-4

Paul Dysinger a jeho manželka Natasha žijú v Tennessee, kde podnikajú v záhradníctve a učia ľudí, ako obhospodarovať farmu. (Borntogrow.net)

OTÁZKY NA SRDCE: Ako ste reagovali na celosvetovú pandémiu? Ako to ovplyvnilo alebo neovplyvnilo vašu vieru v Ježiša? Ste ochotní Mu dôverovať aj v ďalšej nečakanej búrke, ktorá sa vám priženie do života? Veríte, že Ježiš môže byť naozaj vaša Večná Skala?

AKTÍVNA VÝZVA SRDCA: Požiadajte Boha, aby vám ukázal oblasti vášho života, do ktorých ste mu asi nedali plný prístup. Čokoľvek , nad čím sa nechcete vzdať kontroly. Požiadajte Ho, aby vám odpustil a pomohol vám Mu dôverovať. Možno vám táto pandemická kríza odhalila niektoré veci vo vašom živote, v ktorých vám chýbala viera. Modlite sa k nášmu milujúcemu Ježišovi, aby vám pomohol odovzdať Mu všetko a naučil vás mu dôverovať napriek búrkam života.

Na hlbšie štúdium – odporúčané čítanie pre tento týždeň:

• Pomoc v každodennom živote od Ellen G. White (Help in Daily Living)

• Oživ nás, Pane – Mark Finley

Pomoc v každodennom živote od Ellen G. White (Help in Daily Living)

[Tato kniha je výňatkem posledních kapitol z knihy Život naplněný pokojem, proto je následující text převzat z českého překladu knihy Život napněný pokojem, kapitoly 40-43.]

40. kapitola — Pomoc v každodenním životě

Rozvážný a důsledný život ryzího, věrného křesťana promlouvá mnohem mocněji než slova. To, kým člověk je, má větší vliv než to, co říká.

Služebníci, kteří byli posláni k Ježíšovi, se vrátili se zprávou, že ještě nikdo nikdy nemluvil tak, jak mluví on. Příčinou toho však bylo, že nikdy nikdo nežil tak, jak žil on. Kdyby byl jeho život jiný, než jaký byl, nemohl by mluvit tak, jak mluvil. Jeho slova měla přesvědčivost, protože vycházela z čistého a nevinného srdce, plného lásky, soucitu, shovívavosti a pravdy.

Náš vliv na druhé je určován naší povahou a zkušenostmi. Abychom přesvědčili druhé o síle Kristovy milosti, musíme vědět o její síle ve svém srdci a životě. Evangelium, které předkládáme k záchraně lidí, musí být evangelium, které zachraňuje nás samotné. Jedině skrze živou víru v Krista jako osobního Spasitele je možné, aby byl v tomto skeptickém světě pociťován náš vliv. Chceme-li vytahovat hříšníky z dravého proudu hříchu, musíme stát pevnýma nohama na Skále, na Ježíši Kristu.

Znakem křesťanství není nějaké vnější znamení. Není to nošení kříže nebo koruny. Je to něco, čím se zjevuje jednota člověka s Bohem. Silou Boží milosti, která se projeví ve změně povahy, má být svět přesvědčen o tom, že Bůh poslal svého Syna jako Vykupitele světa. Nic nemá na člověka větší vliv než nesobecký život. Nejsilnějším argumentem ve prospěch evangelia je milý a laskavý křesťan.

Zkoušky jako výchovný prostředek

Žít takovým životem a mít takový vliv na druhé, to stojí na každém kroku úsilí, obětavost a kázeň. Protože toto lidé nechápou, ztrácejí mnozí snadno odvahu ve svém křesťanském životě. Mnozí z těch, kdo upřímně věnují své životy Boží službě, jsou překvapeni a zklamáni, když zjistí, že jsou postaveni před překážky a že na ně přicházejí zkoušky a zmatky, se kterými se dříve nesetkali. Modlí se za to, aby měli povahu podobnou povaze Kristově a aby byli schopni konat Boží dílo. Dostávají se však do okolností, které v nich zdánlivě probouzejí všechnu jejich přirozenou špatnost. Jsou odhaleny nedostatky, o jejichž existenci neměli ponětí. Kladou si otázku, jakou si kdysi položili Izraelci: „Jestliže nás vede Bůh, proč na nás všechno to doléhá?“

Doléhá to na ně právě proto, že je vede Bůh. Zkoušky a překážky jsou metody, které Pán zvolil, aby je naučil kázni, a které stanovil jako podmínky úspěchu. Ten, který čte v lidských srdcích, zná jejich povahu lépe, než ji znají sami. Ví, že někteří mají sílu a schopnosti, které by mohly být použity k šíření Božího díla, kdyby byly správně usměrněny. Ve své prozřetelnosti je Bůh přivádí do různých postavení a okolností, aby mohli ve své povaze objevit nedostatky, o kterých zatím nevěděli. Dává jim příležitost, aby tyto nedostatky napravili a stali se tak vhodnými pro Boží službu. Často dopustí, aby je sežehly plameny utrpení, aby pak mohli být očištěni.

Skutečnost, že jsme podrobováni zkouškám, ukazuje, že Pán Ježíš v nás vidí něco vzácného, co chce rozvinout. Kdyby v nás neviděl nic, čím by mohl oslavit své jméno, neztrácel by čas, aby nás tříbil. Nehází do své pece bezcenné kameny. Zušlechťuje jen hodnotnou rudu. Kovář dává železo a ocel do ohně, aby poznal, o jaký druh kovu jde. Pán dopouští, aby se jeho vyvolení dostali do pece utrpení, aby se projevilo, jakou mají povahu a zda jsou způsobilí pro Boží dílo.

Hrnčíř bere hlínu a formuje ji podle své vůle. Hněte ji a zpracovává. Trhá ji na kusy a mačká dohromady. Navlhčuje ji a pak ji vysušuje. Nechá ji ležet nějakou dobu, aniž se jí dotkne. Je-li už dokonale vláčná, pracuje s ní dále a vytváří z ní nádobu. Dává jí tvar a na hrnčířském kole ji zdobí a leští. Suší ji na slunci a vypaluje v peci. Tak se stává nádobou vhodnou k použití. Velký Mistr tak chce formovat a uzpůsobovat nás. Čím je hlína v rukou hrnčíře, tím máme být my v jeho rukou. Nemáme se pokoušet dělat hrnčířovo dílo. Naším úkolem je nechat Mistra, aby nás formoval.

„Milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.“ 1. Petrův 4,12.13.

Za plného denního světla a slyší-li zvuk jiných hlasů, nezazpívá pták v kleci písničku, kterou se ho jeho pán snaží naučit. Naučí se z ní jeden úryvek, jeden trylek, nikdy však celou melodii. Jeho majitel však přikryje klec a dá ji tam, kde pták bude slyšet jen tu píseň, kterou má zazpívat. Ve tmě se pak pokouší znovu a znovu zazpívat onu písničku, až se ji naučí, až zazní dokonale. Pak se klec odkryje a pták už bude moci zazpívat písničku i za světla. Tak jedná Bůh se svými dětmi. Chce nás naučit písni života. Když se jí ve stínu utrpení naučíme, můžeme ji pak zpívat kdykoli.

Mnozí jsou nespokojeni s tím, co v životě dělají. Možná žijí v nevhodném prostředí. Možná se musí zabývat všední prací, přičemž si o sobě myslí, že mají schopnosti na postavení s vyšší odpovědností. Často se jim zdá, že jejich úsilí není správně hodnoceno nebo nepřináší plody a že jejich budoucnost je nejistá.

Uvědomme si, že práci, kterou musíme konat, i když jsme si ji sami nezvolili, musíme přijímat s přesvědčením, že ji pro nás vybral Bůh. Musíme plnit povinnost, která je před námi, ať je nám to milé nebo ne. „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.“ Kazatel 9,10.

Bude-li Pán chtít, abychom zanesli poselství do Ninive, nebude nás tam posílat tak rád, jako kdyby nás posílal do Joppe nebo Kafarnaum. Má důvody, že nás posílá tam, kam byly nasměrovány naše kroky. Právě na tom místě může být někdo, kdo potřebuje pomoc, kterou mu můžeme poskytnout. Ten, který poslal Filipa k habešskému dvořanovi, Petra k římskému setníkovi a izraelské děvčátko k syrskému kapitánu Naamánovi, posílá dnes muže, ženy i mladé lidi jako své představitele k těm, kteří potřebují Boží pomoc a vedení.

Boží plány jsou nejlepší

Naše plány nejsou vždy shodné s Božími plány. Bůh může vidět, že pro nás a pro Boží věc je nejlepší zavrhnout naše nejlepší úmysly, jako to učinil v případě Davida. Jednou věcí si však můžeme být jisti. Bůh použije pro postup svého díla ty, kdo upřímně věnují sebe a vše, co mají, šíření jeho slávy. Vidí-li, že je lepší nevyhovět jejich přáním, vyváží své zamítnutí tím, že jim prokáže svou lásku a svěří jim další úkol.

Ten, který nám rozumí lépe, než si rozumíme my sami, nám ve své láskyplné péči a zájmu o nás někdy odepře vyhovět, když sobecky hledáme uspokojení svých tužeb. Nedovolí nám, abychom opomíjeli plnění sice všedních, ale důležitých povinností, které nás čekají. Tyto povinnosti představují často právě potřebný výcvik, kterým se připravujeme pro odpovědnější úkol. Naše plány se často neuskuteční proto, aby se mohly podařit Boží plány.

Nejsme povoláni k tomu, abychom pro Boha podstoupili skutečnou oběť. Bůh nás žádá, abychom mu dali mnohé — a když to uděláme, vzdáváme se jen toho, co nám překáží v cestě do nebe. I když se od nás požaduje, abychom se vzdali věcí, které jsou dobré, můžeme si být jisti, že Bůh pro nás chystá nějaké vyšší dobro.

Tajemství, která nás zde znepokojovala a přinášela nám zklamání, nám budou ve věčném životě objasněna. Poznáme, že naše zdánlivě nevyslyšené modlitby a naše zklamané naděje patří k našim největším požehnáním.

Na každou sebenepatrnější povinnost se máme dívat jako na svatou povinnost, protože je částí služby Bohu. Máme se každý den modlit: „Pane, pomoz mi, abych pracoval co nejlépe. Uč mě pracovat lépe. Dej mi sílu a radostnou mysl. Pomoz mi, aby moje služba byla podobná láskyplné službě Spasitele.“

Poučení z Mojžíšova života

Zamysleme se nad tím, co zažil Mojžíš. Jako vnukovi krále a budoucímu dědici trůnu se mu v Egyptě dostalo velice důkladného vzdělání. Nebylo opomenuto nic, co by mohlo přispět k tomu, aby se z něho stal moudrý muž podle představ Egypťanů o moudrosti. Získal tedy nejvyšší civilní i vojenské vzdělání. Cítil, že je dobře připraven na to, aby vysvobodil Izrael z otroctví. Bůh však usoudil jinak. Jeho prozřetelnost stanovila, že Mojžíš bude vychováván čtyřicet let na poušti jako pastýř ovcí.

Vzdělání, které Mojžíš získal v Egyptě, mu v mnoha ohledech pomohlo. Nejcennější příprava pro jeho životní dílo však byla ta, které se mu dostalo, když byl pastýřem. Mojžíš byl od přírody prudké povahy. V Egyptě byl úspěšným vojevůdcem a miláčkem krále i celého národa. Zvykl si na chválu a lichocení. Přitahoval k sobě lidi. Doufal, že osvobodí Izrael vlastními silami. Jako představitel Boha se musel naučit něčemu zcela odlišnému. Když vodil své stádo přes zrádné hory na zelené údolní pastviny, učil se víře, pokoře, trpělivosti, skromnosti a obětavosti. Učil se pečovat o slabé, ošetřovat nemocné, hledat ztracené, usměrňovat vzpurné, starat se o stádo a živit staré a slabé.

V této činnosti byl Mojžíš přitahován blíž k Vrchnímu pastýři. Dostával se do těsného spojení se Svatým Izraele. Už nezamýšlel uskutečnit nějaké velké dílo. Snažil se věrně vykonávat práci, která mu byla svěřena. Poznával kolem sebe Boží přítomnost. Veškerá příroda k němu promlouvala o Neviditelném. Poznal Boha jako osobního Boha. Když přemýšlel o Boží povaze, měl stále větší a plnější pocit Boží přítomnosti. Našel útočiště ve věčné náruči.

Když Mojžíš prožil tuto zkušenost, uslyšel výzvu z nebe, aby vyměnil svou pastýřskou hůl za žezlo autority. Měl opustit své stádo ovcí a přijmout vůdcovství nad Izraelem. Když ho však Bůh vyzval k tomuto úkolu, měl Mojžíš nedostatek sebedůvěry, byl nevýmluvný a plachý. Měl pocit, že nemá schopnosti stát se Božím mluvčím. Přijal však Boží rozkaz a plně se spolehl na Pána. Velikost jeho poslání probudila nejlepší síly jeho mysli. Bůh mu požehnal za jeho ochotu poslouchat. Mojžíš se stal výřečným, sebevědomým a schopným ujmout se největšího díla, které kdy bylo svěřeno člověku. Je o něm napsáno: „Nikdy v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin poznat tváří v tvář.“ 5. Mojžíšova 34,10.

Kdo má pocit, že jeho dílo není správně oceňováno, a kdo touží po místě s větší odpovědností, by měl uvážit, že „nikdo od východu, nikdo od západu, nikdo od hornaté pouště, jenom Bůh je soudce: jednoho poníží, druhého povýší.“ Žalm 75,7.8. Každý člověk má své místo ve věčném plánu nebes. Zda toto místo přijmeme, to závisí na naší věrnosti při spolupráci s Bohem.

Je třeba, abychom se varovali sebelítosti. Nepřipouštěj si pocit, že nejsi oceňován tak, jak bys měl být, že tvé úsilí není doceněno, že tvá práce je příliš těžká. Pomyšlení na to, co pro nás vytrpěl Kristus, by mělo umlčet každou myšlenku na reptání. S námi se přece jedná lépe, než se jednalo s naším Pánem. „A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké věci? Neusiluj.“ Jeremjáš 45,5. Pán nemá místo ve svém díle pro ty, kdo si více přejí získat korunu než nést kříž. Chce takové, kterým jde víc o to, aby konali svou povinnost, než aby za to získali odměnu, takové, kteří dávají přednost zásadám před povýšením.

Pokorní lidé, kteří konají své dílo jako pro Boha, nedělají svou práci pro obdiv jako ti, kdo se honí a jsou naplněni pocitem vlastní důležitosti. Jejich práce má však větší hodnotu. Ti, kdo pracují okázale a přitahují tím pozornost na sebe, se často stavějí mezi lidi a Boha a jejich dílo končí nezdarem. „Počátek moudrosti je: Snaž se získat moudrost, za všechno své jmění získej rozumnost. Obklop se jí, vyvýší tě; oslaví tě, když ji obejmeš.“ Přísloví 4,7.8.

Protože v sobě nemají odhodlání sebrat se a napravit se, zvyknou si mnozí na špatný způsob práce. Nemusí k tomu však dojít. Mohou pěstovat své schopnosti, aby mohli konat tu nejlepší službu. Pak budou vždy potřební. Dostane se jim ocenění za všechno, čeho jsou hodni.

Má-li někdo schopnosti pro vyšší postavení, Pán zatíží odpovědností nejen jeho, ale i ty, kdo ho prověřili, kdo znají jeho schopnosti a kdo ho mohou rozumně prosazovat vpřed. To jsou takoví lidé, kteří vykonávají den za dnem věrně dílo, které jim bylo svěřeno. Ti v době, kterou stanoví sám Bůh, uslyší jeho výzvu: „Pojď výše!“

Když pastýři hlídali svá stáda na betlémských pahorcích, navštívili je andělé z nebe. I dnes, když pokorný pracovník koná svou práci pro Boží věc, stojí po jeho boku Boží andělé, naslouchají jeho slovům a všímají si, jak koná své dílo, aby zjistili, je-li do jeho rukou možno svěřit větší odpovědnost.

Opravdová velikost

Bůh nehodnotí lidi podle jejich majetku, vzdělání nebo postavení. Hodnotí je podle čistoty jejich pohnutek a krásy jejich povahy. Sleduje, kolik mají z jeho Ducha a kolik z jeho obrazu zjevuje jejich život. Být velký v Božím království znamená mít pokoru, prostou víru a čistou lásku jako dítě.

Kristus řekl: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují.

Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem.“ Matouš 20,25.26.

Nejzávažnějším darem a nejvyšší poctou ze všech darů, které může nebe dát člověku, je účast na Kristových utrpeních. Henoch, který byl přenesen do nebe, ani Elíša, který vystoupil na nebesa v ohnivém voze, nebyli větší a nedostalo se jim větší pocty než Janu Křtiteli, který zahynul ve vězení. „Vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět.“ Filipským 1,29.

Plány do budoucna

Mnozí lidé nedokážou dělat konkrétní plány do budoucna. Jejich život je nevyrovnaný. Nedovedou poznat, jak věci dopadnou, a to je často naplňuje úzkostí a neklidem. Mějme na mysli, že život Božích dětí na tomto světě je životem poutníka. Nedostává se nám moudrosti, abychom věděli, jak plánovat svůj život. Není naším úkolem utvářet si budoucnost. „Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.“ Židům 11,8-10.

Kristus si za svého života na zemi nedělal plány, co bude dělat. Přijal plány, které s ním měl Bůh, a Otec mu den za dnem odhaloval své plány. Tak i my máme záviset na Bohu, aby náš život mohl být prostým prováděním Boží vůle. Bůh bude řídit naše kroky, svěříme-li mu své cesty.

Velmi mnoho lidí si plánuje skvělou budoucnost, a utrpí naprostý nezdar. Nechte za sebe plánovat Boha. Věřte jako malé dítě vedení Toho, který „střeží nohy svých věrných“. 1. Samuelova 2,9. Bůh nikdy nevede své děti jinak, než jak by se samy rozhodly, aby je vedl, kdyby mohly vidět konec od počátku a poznat slávu záměru, který plní jako Boží spolupracovníci.

Odměna

Když Kristus vyzval své učedníky, aby ho následovali, nenabídl jim žádné skvělé vyhlídky v tomto životě. Neslíbil jim zisk ani světské pocty. Ani oni si nevymínili, co by měli dostat. Matoušovi, když seděl v celnici, Spasitel řekl: „Pojď za mnou.“ A on „nechal všeho, vstal a šel za ním“. Lukáš 5,27.28. Matouš nežádal plat, který by se rovnal příjmu z jeho bývalého zaměstnání, než přijal službu. Bez ptaní a bez váhání následoval Ježíše. Stačilo mu, že bude se Spasitelem, že bude moci naslouchat jeho slovům a pracovat s ním v Božím díle.

Tak tomu bylo i s učedníky, kteří byli povoláni dříve. Když Ježíš vyzval Petra a jeho společníky, aby ho následovali, okamžitě nechali své čluny a sítě. Někteří z těchto učedníků měli přátele, kteří na nich byli závislí a potřebovali jejich podporu. Když je však Spasitel pozval, neváhali a neptali se: „Jak budu žít a jak uživím svou rodinu?“ Uposlechli výzvy. Když se jich Ježíš potom zeptal: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?“, mohli odpovědět: „Neměli.“ Lukáš 22,35.

Jak zval Matouše, Jana a Petra, tak zve dnes Spasitel i nás ke svému dílu. Dotkne-li se našich srdcí jeho láska, nevstoupí nám otázka odměny vůbec na mysl. Budeme se radovat z toho, že jsme Kristovými spolupracovníky, a nebudeme se bát svěřit se jeho péči. Učiníme-li Boha svou silou, budeme mít jasnou představu o povinnosti a nesobeckých touhách. Náš život se podřídí ušlechtilému cíli, který nás povznese nad všední pohnutky.

Bůh se postará

Mnozí z těch, kteří říkají, že jsou Kristovými následovníky, mají v srdci úzkost a strach, protože se bojí svěřit se Bohu. Neodevzdávají se Bohu zcela, neboť se obávají důsledků, které by takové odevzdání mohlo mít. Dokud se však takto neodevzdají, nemohou najít pokoj.

Mnoho lidí se potýká s břemenem starostí, protože se snaží někam to ve světě dotáhnout. Rozhodli se sloužit světu a přijali jeho zmatky a zvyklosti. To má špatný vliv na jejich povahu, která se tím kazí. Život je pro ně obtížný. Ustavičná starost ubírá životní síly. Náš Pán chce, aby odložili toto otrocké jho. Vyzývá je, aby se poddali jemu. Říká: „Mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Matouš 11,30. Starost je slepá a nedovede poznat budoucnost. Ježíš však vidí konec od počátku. V každé nesnázi má připravený způsob, který přináší úlevu. „Žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně.“ Žalm 84,12.

Náš nebeský Otec má tisíce cest, jak se o nás postarat, o nichž nic nevíme. Ti, kdo přijmou službu Bohu za nejvyšší zásadu, uvidí, že zmatky zmizí a že se před nimi objeví přímá cesta.

Víra povzbuzuje

Věrné plnění dnešních povinností je nejlepší přípravou pro zítřejší zkoušky. Nehromaďte zítřejší povinnosti a starosti a nepřidávejte je k dnešnímu břemenu. „Každý den má dost vlastního trápení.“ Matouš 6,34.

Pěstujme důvěru a odvahu. Zoufalství v Boží službě je hříšné a nerozumné. Bůh zná každou naši potřebu. Se všemohoucností Krále králů se v našem Bohu, který je věrný smlouvě, pojí laskavost a starostlivost něžného pastýře. Jeho moc je absolutní a je zárukou, že Bůh splní svá zaslíbení všem, kdo v něho věří. Má prostředky k odstranění každé překážky, aby ti, kdo mu slouží a uznávají prostředky, jichž používá, mohli těžkosti překonat. Jeho láska převyšuje všechny ostatní projevy lásky, jako nebe převyšuje zemi. Bdí nad svými dětmi s láskou, která je nezměrná a věčná.

V nejtemnějších dnech, kdy se zdá, že všechno ztratilo smysl a nahání hrůzu, mějte víru v Boha. Bůh koná svou vůli a dělá všechno dobře ve prospěch svého lidu. Síla těch, kdo ho milují a slouží mu, se bude každý den obnovovat.

Bůh může a chce poskytnout svým služebníkům všechnu pomoc, kterou potřebují. Dá jim moudrost, kterou si uspokojování jejich potřeb vyžaduje.

Apoštol Pavel, který byl těžce zkoušen, pravil: „On mi řekl: ‚Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.‘ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ 2. Korintským 12,9.10.

41. kapitola — Ve styku s druhými

Každé soužití lidí vyžaduje sebeovlá­dání, shovívavost a soucit. Jeden člověk se od druhého tak velice liší vlohami, zvyky a výchovou, že naše způsoby nazírání na věci jsou rozmanité. Naše chápání pravdy a názory na životní styl nejsou ve všech ohledech totožné. Neexistují dva lidé, jejichž zkušenosti by byly do všech podrobností shodné. Co je pro jednoho utrpením, nemusí být pro druhého žádná strast. Povinnosti, které někdo považuje za lehké, jsou pro jiného obtížné nebo si s nimi neví rady.

Lidská přirozenost je křehká. Člověk mnohé věci nezná a snadno podléhá mylným představám. Proto by měl každý posuzovat druhého opatrně. Netušíme, jaký vliv mají naše skutky na druhé. To, co děláme nebo říkáme, se nám může zdát nezávažné. Kdyby se nám však mohly otevřít oči, viděli bychom, že to hrálo nejdůležitější roli na cestě k dobru nebo ke zlu.

Úcta k lidem, kteří nesou odpovědnost

Mnozí lidé mají na sobě tak málo břemen, jejich srdce téměř nezná opravdovou úzkost a sami si nepřipouštějí starosti o druhé, že nemohou pochopit práci toho, kdo nese opravdovou zátěž. Nedokážou ocenit jeho břemeno o nic víc než dítě péči a starost svého otce. Dítě se možná diví obavám a bezradnosti svého otce. Zdají se mu zbytečné. Až přijdou léta a s nimi zkušenosti, až samo bude muset nést vlastní břemeno, vzpomene si, jak žil jeho otec. Pak pochopí to, co mu kdysi bylo nepochopitelné. Trpká zkušenost ho poučila.

Práce mnohých, kteří jsou takto obtíženi, není za jejich života dostatečně pochopena a jejich úsilí není doceněno. Teprve po smrti takového člověka, když druzí převezmou břemeno, které po něm zůstalo, a musí snášet nesnáze, kterým čelil on, teprve pak pochopí, jaké zkoušce byla podrobována jeho víra a jeho odvaha. Tehdy často zapomínají na chyby, které mu tak snadno vytýkali. Zkušenost je učí pochopení a lásce. Bůh dopouští, aby se lidé dostávali na odpovědná místa. Chybují-li, má moc je opravit nebo je odvolat. Měli bychom se bedlivě střežit toho, abychom sami nesoudili, neboť to přísluší Bohu.

Poučné je chování Davida k Saulovi. Saul byl z Božího příkazu pomazán za izraelského krále. Protože byl neposlušný, Hospodin řekl, že mu bude království odňato. Jak jemně, zdvořile a shovívavě se přitom k němu choval David! Když Saul usiloval Davidovi o život, odešel na poušť a nečekaně vstoupil do jeskyně, kam se ukryl David se svými válečníky. „Tu Davidovi jeho muži řekli: ‚Toto je den, o němž ti Hospodin řekl: Vydám ti do rukou tvého nepřítele. Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí.‘ David svým mužům řekl: ‚Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný!‘ “ 1. Samuelova 24,5-7. Spasitel nás vybízí: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ Matouš 7,1-2. Mějte na paměti, že zakrátko bude před Bohem přehlížen záznam vašeho života. Mějte také na mysli, že Spasitel řekl: „Nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli; …neboť soudíš, ale činíš totéž.“ Římanům 2,1.

Trpělivé snášení bezpráví

Nemůžeme si dovolit zlobit se pro každou skutečnou nebo domnělou křivdu, která na nás byla spáchána. Naše pýcha je nepřítel, kterého se musíme nejvíc obávat. Žádná neřest nemá zhoubnější vliv na povahu než lidská vášeň, kterou neovládá Duch svatý. Žádné jiné vítězství, které můžeme získat, není tak cenné jako vítězství nad sebou samým.

Nesmíme připustit, aby byly naše city snadno zranitelné. Nemáme žít proto, abychom střežili své city nebo svou pověst, ale abychom zachraňovali lidi. Zajímáme-li se o spasení lidí, přestáváme myslet na drobné neshody, které vznikají ve společenském styku s druhými. Ať si ostatní o nás myslí cokoli, ať nám cokoli dělají, nemá to narušovat naši jednotu s Kristem a společenství Ducha. „Jaká sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem.“ 1. Petrův 2,20.

Neoplácejte. Pokud tak můžete učinit, odstraňte všechny příčiny možného nepochopení. Předcházejte zlu. Dělejte vše, co je ve vašich silách, abyste usmířili druhé, aniž přitom obětujete zásady. „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ Matouš 5,23.24.

Řekne-li vám někdo unáhlená slova, neodpovídejte v témž duchu. Nezapomeňte, že „vlídná odpověď odvrací rozhořčení“. Přísloví 15,1. V mlčení je pozoruhodná síla. Slova pronesená v odpověď tomu, kdo se zlobí, vedou někdy jen k zostření situace. Hněv, který narazí na klid, jemnost a shovívavost, rychle opadne.

V palbě jedovatých, nespravedlivých slov soustřeďte mysl na Boží slovo. Mějte na mysli a v srdci Boží zaslíbení. Jedná-li se s vámi špatně, jste-li nespravedlivě obviňováni, neodpovídejte hněvivě, ale opakujte si vzácná zaslíbení:

„Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ Římanům 12,21.

„Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo.“ Žalm 37,5.6.

„Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.“ Lukáš 12,2.

„Dopustils, že člověk nám po hlavách jezdil, šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho.“ Žalm 66,12.

Očekáváme lásku a povzbuzení spíše od svých bližních, místo abychom vzhlíželi k Ježíši. Ve svém milosrdenství a věrnosti Bůh často dopustí, aby nás ti, v něž jsme vložili svou důvěru, zklamali, abychom tak mohli poznat, jak pošetilé je věřit v člověka a spoléhat na něho. Věřme plně, pokorně a nesobecky v Boha. Bůh zná trápení, která nás zasahují až do hlubin naší bytosti, i když je často neumíme ani vyjádřit. Zdá-li se všechno temné a nevysvětlitelné, vzpomeňme na Kristova slova: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Jan 13,7.

Zamyslete se nad příběhem Josefa a Daniela. Hospodin nezabránil úkladům lidí, kteří se jim snažili uškodit. Způsobil však, že všechny tyto úskoky se obrátily k dobru jeho služebníků, kteří si ve zkouškách a bojích zachovali svou víru a věrnost.

Pokud budeme na světě, budeme se setkávat s nepřátelskými vlivy. Budeme vystavováni situacím, které podrobí naši povahu zkoušce. Křesťanské ctnosti se budou rozvíjet tehdy, obstojíme-li v těchto zkouškách. Přebývá-li v nás Kristus, budeme trpěliví, laskaví, shovívaví a radostní, a to i uprostřed hněvu a podráždění. Den za dnem a rok za rokem budeme vítězit nad sebou a boj se změní v ušlechtilé hrdinství. To je úkol, který nám byl svěřen. Nemůžeme ho však splnit bez Ježíšovy pomoci, bez pevného rozhodnutí, neochvějného úmyslu, stálé bdělosti a nepřetržité modlitby. Každý musí bojovat svůj osobní boj. Ani Bůh nemůže zušlechtit naše povahy a učinit naše životy užitečnými, nestaneme-li se jeho spolupracovníky. Ti, kdo v boji ochabují, ztrácejí sílu a radost z vítězství.

Nemusíme si pamatovat všechny zkoušky, těžkosti, neúspěchy a bolesti. Všechny jsou zapsány v Božích knihách a nebe se o ně postará. Zaměstnáváme-li se stále nepříjemnými věcmi, mizí nám z paměti mnoho věcí, o kterých je příjemné přemýšlet. Zapomínáme na Boží milost a laskavost, která nás stále obklopuje, a na lásku, nad kterou žasnou andělé a která se projevila v tom, že Bůh dal svého Syna, aby za nás zemřel. Máte-li jako Kristovi pracovníci pocit, že máte větší starosti a že podstupujete těžší zkoušky, než jaké jsou údělem druhých, pamatujte, že je pro vás připraven pokoj, jaký nepoznají ti, kdo se vyhýbají břemenům. V Kristově službě je útěcha a radost. Ať svět vidí, že život s Kristem neznamená nezdar.

Nemáte-li radostnou a veselou náladu, nemluvte o svých pocitech. Nevrhejte stín na život druhých. Chladné náboženství bez slunce nikdy nepřitáhne lidi ke Kristu. Naopak, zapudí je od něho do sítí, které satan rozprostírá pro zbloudilé. Nemyslete na své nesnáze. Myslete na sílu, kterou můžete získat v Kristově jménu. Uchopte se ve své obrazotvornosti neviditelných věcí. Upněte své myšlenky k důkazům velké lásky, kterou k vám má Bůh. Víra může obstát ve zkoušce, odolat pokušení a překonat zklamání. Ježíš žije jako náš obhájce. Všechno, co nám zajišťuje jeho přímluva, je naše.

Nemyslíte si, že Kristus si cení lidí, kteří žijí cele pro něho? Nemyslíte si, že navštěvuje ty, kdo se jako milovaný Jan ve vyhnanství octli pro něho v těžkostech a tvrdých zkouškách? Bůh nestrpí, aby jediný z jeho věrných pracovníků zůstal sám, bojoval proti velké přesile a prohrál. Uchovává jako vzácný klenot každého, jehož život je skryt s Kristem v něm. O každém takovém člověku říká: „Učiním tě pečetním prstenem, neboť jsem tě vyvolil.“ Ageus 2,23.

Pak mluvte o zaslíbeních. Mluvte o tom, že Ježíš je ochoten dát požehnání. Nezapomíná na nás ani na okamžik. Spočíváme-li navzdory nepříznivým okolnostem s důvěrou v jeho lásce a žijeme-li v úzkém společenství s ním, pocit jeho přítomnosti v nás vyvolá hlubokou, tichou radost. Kristus o sobě řekl: „Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu.“ Jan 8,28.29.

Otcova přítomnost obklopila Krista, takže ho nepotkalo nic, kromě toho, co nekonečná láska dopustila pro dobro světa. V tom byl jeho zdroj útěchy a v tom je útěcha i pro nás. Kdo má v sobě Kristova Ducha, přebývá v Kristu. Ať na něj přichází cokoli, přichází to od Spasitele, který ho obklopuje svou přítomností. Nic se ho nemůže dotknout bez Hospodinova dovolení. Všechna naše utrpení a starosti, všechna pokušení a zkoušky, všechny naše smutky a žaly, všechna naše pronásledování a strádání, zkrátka to všechno dohromady působí pro naše dobro. Pomocí všech těchto zkušeností a okolností Bůh pracuje v náš prospěch.

Cítíme-li, jak je k nám Bůh shovívavý, nebudeme soudit a obviňovat druhé. Když žil Kristus na zemi a jeho přátelé ho už znali, jak by asi byli překvapeni, kdyby od něj uslyšeli jediné slovo obvinění, kritiky nebo netrpělivosti. Nikdy nezapomínejme, že ti, kdo ho milují, ho mají představovat svou povahou.

„Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ Římanům 12,10. „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.“ 1. Petrův 3,9.

Zdvořilost

Pán Ježíš vyžaduje, abychom uznali práva každého člověka. Musíme si vážit společenských práv lidí a jejich práv jako křesťanů. Se všemi máme jednat jemně a ohleduplně jako s Božími syny a dcerami.

Křesťanství udělá z každého člověka džentlmena. Kristus byl zdvořilý dokonce i ke svým pronásledovatelům. Jeho praví následovníci budou projevovat téhož ducha. Povšimni si Pavla, když ho předvedli před vládce. Jeho projev před Agrippou je ukázkou správné zdvořilosti a přesvědčivé výřečnosti. Evangelium nenavádí k formální zdvořilosti, obvyklé ve světě, nýbrž k zdvořilosti, která vychází ze skutečně laskavého srdce.

Ani nejpečlivější zachovávání vnější slušnosti nestačí, aby se ze života vyloučila veškerá popudlivost, nelítostné odsuzování a ukvapenost v řeči. Pravá jemnost se neprojeví, dokud se budeme snažit prosazovat své já. V srdci musí přebývat láska. Důsledný křesťan jedná z pohnutek, které vycházejí z jeho hluboké vnitřní lásky k Mistru. Z kořenů jeho lásky ke Kristu vyrůstá nesobecký zájem o spolubližní. Láska dává tomu, kdo ji má v sobě, půvab, zdvořilost a krásu v chování. Prozařuje tvář a zpříjemňuje hlas. Zjemňuje a povznáší celou bytost.

Život se neskládá z velkých obětí a podivuhodných činů, ale hlavně z maličkostí. A nejčastěji prostřednictvím těchto maličkostí, které zdánlivě nestojí za povšimnutí, přichází do našeho života velké dobro nebo velké zlo. Naše selhání ve zkouškách, které na nás přicházejí právě v těchto maličkostech, utvářejí naše zvyky a kazí naši povahu. Když pak přijdou větší zkoušky, zastihnou nás nepřipravené. Jedině tehdy, jednáme-li ve zkouškách každodenního života zásadově, můžeme získat sílu k tomu, abychom stáli pevně a věrně v nejnebezpečnějších a nejobtížnějších situacích.

Sebekázeň

Nikdy nejsme sami. Máme společníka, ať si ho vyvolíme, nebo ne. Nezapomínejte, že ať jste kdekoli, ať děláte cokoli, všude je přítomen Bůh. Nic z toho, co bylo vyřčeno, vykonáno nebo se objevilo v myšlence, nemůže uniknout jeho pozornosti. Na každé své slovo a na každý svůj čin máte svědka — svatého Boha, který nenávidí hřích. Než promluvíte nebo něco učiníte, vždy na to pomyslete. Jako křesťané jste členy královské rodiny, dětmi nebeského Krále. Neproneste jediné slovo a neučiňte nic, čím byste zneuctili „slavné jméno, které bylo nad vámi vysloveno“. Jakubův 2,7.

Zkoumejte Kristův charakter a ustavičně se ptejte: „Co by dělal Ježíš, kdyby byl na mém místě?“ To by mělo být měřítkem naší povinnosti. Není-li to nutné, nechoďte do společnosti těch, kdo by svým chováním mohli oslabit váš záměr jednat správně, nebo kdo by mohli způsobit, že se poskvrní vaše svědomí. Ani mezi cizími lidmi, na ulici, v dopravních prostředcích a doma nedělejte nic, co by mělo sebenepatrnější nádech zla. Udělejte každý den něco k zlepšení, zkrásnění a zušlechtění někoho, koho Kristus vykoupil svou vlastní krví.

Jednejte vždy zásadově, nikdy ne impulzivně. Kroťte přirozenou prudkost své povahy mírností a laskavostí. Nehovte si v povrchním žertování. Ať z vašich úst nevycházejí plytké vtipy. Nepřipusťte, aby se vám roztěkaly myšlenky. Je třeba je ukáznit a podřídit poslušnosti Kristu. Měly by se zabývat svatými věcmi. Pak budou díky Kristově milosti čisté a opravdové.

Potřebujeme mít stálý pocit zušlechťující síly čistých myšlenek. Jediná jistota pro každého člověka je správné myšlení. Jak člověk myslí ve svém nitru, takový je. Schopnost sebeovládání sílí cvičením. Co se napoprvé zdá těžké, je po stálém opakování lehčí a lehčí, až se správné myšlení a jednání stane zvykem. Chceme-li, můžeme se odvrátit od všeho, co je laciné a podřadné, a dosáhnout vyšší úrovně. Pak si nás mohou lidé vážit a budeme opravdově prožívat Boží lásku.

Pochvala a ocenění

Navykněte si mluvit o druhých pěkně. Všímejte si dobrých vlastností těch, s nimiž se stýkáte, a co nejvíce přimhuřte oči nad jejich chybami a nedostatky. Jste-li v pokušení postěžovat si na něco, co někdo řekl nebo udělal, pochvalte něco z jeho činů nebo z jeho povahy. Pěstujte v sobě vděčnost. Chvalte Boha za jeho podivuhodnou lásku, která se projevila v tom, že dal Krista, aby za nás zemřel. Nevyplácí se myslet na vlastní nesnáze. Bůh nás vyzývá, abychom mysleli na jeho milosrdenství a na jeho nevýslovnou lásku, abychom ho mohli chválit.

Opravdoví pracovníci nemají čas na to, aby se zabývali nedostatky ostatních. Nemůžeme si dovolit bavit se chybami a nedostatky druhých. Pomluva je dvojsečná. Dopadá více na toho, kdo ji šíří, než na toho, kdo ji vyslechne. Kdo rozsévá semeno sváru a sporu, sklidí ve svém nitru jedovaté ovoce. Vyhledávání zlých stránek na druhých se v těch, kdo je vyhledávají, vyvine ve zlo. Zaměstnáváme-li se nedostatky druhých, měníme se sami v obraz těchto nedostatků. Díváme-li se však na Ježíše, mluvíme-li o jeho lásce a o dokonalosti jeho povahy, měníme se v jeho obraz. Rozjímáním o vznešeném ideálu, který před nás postavil Ježíš, se povzneseme do čistého, svatého ovzduší, do Boží přítomnosti. Přebýváme-li v něm, vyzařuje z nás světlo, které ozáří každého, kdo s námi přijde do styku.

Místo abychom kritizovali a odsuzovali druhé, říkejme si: „Musím pracovat pro své vlastní spasení. Spolupracuji-li s tím, který mě chce spasit, musím se bedlivě střežit. Musím ze svého života zapudit všechno zlo. Musím zvítězit nad všemi nedostatky. Musím se stát novým stvořením v Kristu. Místo abych oslaboval ty, kteří zápasí se zlem, mohu je posílit povzbudivými slovy.“ Jsme jeden k druhému velice lhostejní. Velmi často zapomínáme, že naši spolupracovníci potřebují sílu a dobrou náladu. Ujistěte je, že o ně máte zájem a že s nimi cítíte. Pomáhejte jim svými modlitbami a řekněte jim, že se za ně modlíte.

Trpělivost s chybujícími

Ne všichni, kteří tvrdí, že pracují pro Krista, jsou praví učedníci. Mezi těmi, kdo nesou Kristovo jméno a kdo se dokonce počítají k jeho pracovníkům, jsou někteří, kteří svou povahou nepředstavují Krista. Neřídí se Kristovými zásadami. Tito lidé jsou často příčinou rozpaků a zklamání svých spolupracovníků, kteří mají ještě málo křesťanských zkušeností. Nikdo však nemusí být sveden. Kristus nám dává dokonalý příklad. Vyzývá nás, abychom ho následovali.

Koukol bude mezi pšenicí až do konce času. Když sluhové ve své horlivosti přispět ke cti svého pána požádali hospodáře o dovolení, aby směli vytrhat plevel, jejich pán jim odpověděl: „Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně.“ Matouš 13,29.30.

Ve svém milosrdenství a shovívavosti Bůh trpělivě snáší lidi zvrácené, ba i falešné. Mezi vyvolenými apoštoly Kristovými byl i zrádce Jidáš. Může tedy být důvodem k překvapení nebo rozčarování skutečnost, že i dnes jsou mezi Kristovými pracovníky lidé s falešným srdcem? Jestliže ten, který umí číst v srdcích, mohl snášet toho, o němž věděl, že bude jeho zrádcem, s jakou trpělivostí bychom měli my snášet lidi, kteří chybují!

A ne všichni takoví jsou jako Jidáš. Dokonce ani ti ne, kdo mají zdánlivě nejvíc nedostatků. Prudký, prchlivý a sebevědomý Petr se často ukázal v mnohem nepříznivějším světle než Jidáš. Spasitel ho několikrát káral. Jaký život plný služby a obětí však prožil! Jaké svědectví o síle Boží milosti poskytl! Pokud jen můžeme, máme být druhým lidem tím, čím byl Ježíš svým učedníkům, když s nimi chodil a mluvil na zemi.

Pokládejte se za misionáře, a to především mezi svými spolupracovníky. Získat jednoho člověka pro Krista často vyžaduje velmi mnoho času a práce. Když se člověk odvrátí od hříchu k spravedlnosti, andělé se zaradují. Myslíte si, že andělé, kteří bdí nad těmito lidmi, mají radost, když vidí, jak lhostejně s nimi jednají ti, kdo si říkají křesťané? Kdyby s námi Ježíš jednal tak, jak my často jednáme spolu navzájem, kdo z nás by pak mohl být spasen?

Pamatujte na to, že nedokážete číst v lidských srdcích. Neznáte pohnutky, které vedly k činům, které se vám zdají nesprávné. Je mnoho lidí, kterým se nedostalo správného vychování. Jejich povaha je pokažená, jsou tvrdí a drsní a zdají se být po všech stránkách pokřivení. Kristova milost je však může proměnit. Nezavrhujte je. Nevhánějte je do bezradnosti nebo zoufalství tím, že jim řeknete: „Zklamal jsi mě. Nebudu se snažit ti pomáhat.“ Několik slov, v dané chvíli ukvapeně pronesených, i když si myslíme, že byla zasloužená, může přetrhnout pouto vlivu, které mohlo připoutat jejich srdce k našemu.

Důsledný život, trpělivost, shovívavost a duch, který se nedá vyvést z míry, jsou vždy nejrozhodnějším důkazem a nejslavnostnější výzvou. Jestliže jste měli příležitosti a přednosti, které druzí neměli, uvažujte o tom a buďte vždy moudrými, pečlivými a laskavými učiteli.

Chcete-li získat jasný a silný otisk pečeti ve vosku, nevtlačujete do něj pečeť rychle a násilím. Pečlivě nasadíte pečeť do tvárného vosku a klidně a pevně ji stlačujete, až zatvrdne. Podobně jednejte i s lidmi. Působení křesťanského vlivu je tajemství jeho síly a závisí na tom, jak vytrvale projevujete Kristovu povahu. Pomáhejte chybujícím. Pomozte jim tím, že jim řeknete o svých zážitcích. Ukažte, jak vám trpělivost, laskavost a ochota ze strany vašich spolupracovníků dodala odvahu a naději, když jste se sami dopustili vážných chyb.

Až na posledním soudu se dozvíte, jaký vliv má laskavé a ohleduplné jednání na nedůsledné, nerozumné a nehodné lidi. Setkáme-li se s nevděkem nebo zradou biblických pravd, jsme pobouřeni a dáme najevo své pohrdání nebo rozhořčení. Na to provinilí čekají — jsou na to připraveni. Laskavá shovívavost je pak pro ně překvapením a často v nich probudí lepší pohnutky a vyvolá touhu po ušlechtilejším životě.

„Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ Galatským 6,1.2.

Všichni, kdo se prohlašují za Boží děti, by měli mít na mysli, že jako misionáři budou přicházet do styku se všemi druhy lidí. Jsou lidé jemní i drsní, skromní i pyšní, zbožní i pochybovační, vzdělaní i nevědomí, bohatí i chudí. Se všemi nelze jednat stejně. Všichni však potřebují laskavost a soucit. Vzájemným stykem bychom měli získat uhlazenost a jemnost. Jsme závislí jeden na druhém. Jsme k sobě těsně svázáni pouty lidského bratrství.

Prostřednictvím společenských vztahů se křesťanství dostává do styku se světem. Každý muž nebo žena, kteří se nechají vést Bohem, mají ozařovat temnou cestu těch, kdo lepší způsob jednání neznají. Společenský vliv, posvěcený Kristovým Duchem, musíme využít k přivádění lidí ke Spasiteli. Kristus nemá být ukryt v srdci jako vytoužený, posvátný a sladký poklad, aby se z něho těšil jen majitel. Máme mít Krista v sobě jako pramen vody, tryskající k věčnému životu a občerstvující každého, kdo s námi přijde do styku.

42. kapitola — Rozvoj charakteru a služba

Křesťanský život je něco víc, než si mnozí myslí. Nespočívá jen v jemnosti, trpělivosti, mírnosti a laskavosti. Tyto ušlechtilé vlastnosti jsou nezbytné. Kromě toho je však třeba ještě odvahy, síly, odhodlanosti a vytrvalosti. Cesta, kterou vyznačuje Kristus, je úzká a vyžaduje sebezapření. Vstoupit na tuto cestu a jít po ní přes obtíže a těžkosti, to vyžaduje lidi, kteří nejsou slabochy.

Síla charakteru

Je potřebí energických lidí, kteří nečekají, až se jim upraví cesta a odstraní všechny překážky. Potřebujeme lidi, kteří svým nadšením a horlivostí dokážou povzbudit umdlévající úsilí zmalomyslněných pracovníků. Svět potřebuje lidi, jejichž srdce hoří křesťanskou láskou a kteří mají silné ruce, aby mohli konat Mistrovo dílo.

Někteří z těch, kdo se snaží zachraňovat druhé, jsou slabí, mdlí, sklíčení a často bezradní. Chybí jim podnikavost. Postrádají ty kladné povahové rysy, které dávají člověku sílu něco dělat. Potřebují ducha a energii, které rozněcují nadšení. Ti, kdo chtějí dosáhnout úspěchu, musí mít odvahu a optimizmus. Měli by si vypěstovat nejen pasivní, ale i aktivní vlastnosti. Měli by reagovat jemně tam, kde tím mohou odvrátit hněv, ale musí mít i odvahu hrdiny, aby se postavili proti zlu. Musí mít v sobě lásku, která snese všechno, ale potřebují i silnou povahu, která z jejich vlivu učiní kladnou sílu.

Některým lidem chybí pevnost charakteru. Jejich plány nemají určitou podobu a jejich záměry nejsou důsledné. Ve světě se jen málo prakticky uplatní. Tuto slabost, nerozhodnost a nevýkonnost je nutno překonat. Pravá křesťanská povaha se vyznačuje nezdolností, kterou nemůže přemoci žádné protivenství. Musíme mít pevnou páteř a poctivost, kterou nelze umluvit, uplatit ani zastrašit.

Kultura myšlení

Bůh si přeje, abychom využili každou příležitost k přípravě na práci pro něho. Očekává, že do jeho díla vložíme všechny své síly a že si budeme živě uvědomovat jeho posvátnost a svou obrovskou odpovědnost.

Mnozí z těch, kdo jsou schopni odvést vynikající práci, vykonají jen málo, protože se málo snaží. Tisíce lidí žijí tak, jako by neměli žádný velký cíl, pro který stojí za to žít, jako by neměli žádný ideál, jehož chtějí dosáhnout. Jedna z příčin toho tkví v tom, že sami sebe nízko oceňují. Kristus za nás zaplatil nekonečnou cenu a chce, abychom sebe hodnotili podle ceny, kterou zaplatil.

Nespokojujte se s dosažením nízké úrovně. Nejsme tím, čím bychom mohli být nebo jakými si nás Bůh přeje mít. Bůh nám nedal mentální sílu proto, abychom ji nechávali v nečinnosti nebo abychom ji zneužívali pro pozemské a nízké cíle. Dal nám ji proto, abychom ji rozvíjeli na nejvyšší míru, abychom svůj rozum tříbili, podřizovali Bohu, zušlechťovali a používali k šíření zájmů Božího království.

Nikdo by neměl připustit, aby byl pouhým strojem, který je řízen rozumem druhého člověka. Bůh nám dal schopnost myslet a jednat. Budeme-li jednat obezřetně a budeme-li Boha prosit o moudrost, staneme se schopnými nést zodpovědnost. Vystupujte jako osobnost, kterou vám dal Bůh. Nebuďte stínem druhého člověka. Očekávejte, že Pán bude pracovat ve vás, s vámi a skrze vás.

Nikdy si nemyslete, že jste se už naučili dost a že se dál nemusíte snažit. Měřítkem člověka je ušlechtilá mysl. Vaše vzdělávání by mělo pokračovat po celý váš život. Každý den se máte učit a získané znalosti prakticky používat.

Mějte na mysli, že ať děláte cokoliv, zjevujete při tom své pohnutky a projevujete svůj charakter. Ať vykonáváte jakoukoli práci, dělejte ji přesně a pilně. Překonejte sklon dávat přednost snadnému úkolu.

Tentýž duch a tytéž zásady, které člověk vnáší do své každodenní práce, se přenesou do celého jeho života. Ti, kdo požadují, aby byl pevně stanoven rozsah jejich práce a výše jejich platu, a ti, kdo se chtějí ukázat jako schopní, aniž podstoupí nesnadný výcvik, nejsou lidmi, které Bůh povolává k práci pro svou věc. Ti, kdo přemýšlejí, jak by mohli vynaložit co nejméně své tělesné, duševní a mravní síly, nejsou pracovníky, které Bůh může obdarovat velkým požehnáním. Jejich příklad je nakažlivý. Jejich hlavní pohnutkou je zájem o sebe. Ti, kdo potřebují dohled a kdo pracují jen tehdy, je-li jim každý úkol výslovně uložen, nejsou lidmi, kteří budou prohlášeni za dobré a věrné. Je zapotřebí takových pracovníků, u nichž se projevuje energie, poctivost a píle, kteří jsou ochotní vykonat všechno, co je třeba.

Mnozí mají malou výkonnost, protože se vyhýbají odpovědnosti ze strachu, že by neuspěli. Tím se připravují o cenné praktické zkušenosti, které by mohli získat a které jim nemůže dát čtení, studium ani všechny ostatní způsoby vzdělávání.

Člověk by měl utvářet okolnosti, avšak neměl by dovolit, aby ony formovaly jeho. Měli bychom používat okolnosti jako nástroje, s nimiž pracujeme. Máme je ovládat, ale neměli bychom připustit, aby ony ovládaly nás.

Silní lidé jsou ti, kteří čelí protivenství, přestože jim druzí maří dílo a kříží plány. Mobilizují své síly, a překážky, s nimiž se setkávají, se jim mění v požehnání. Získávají sebedůvěru. Problémy a těžkosti vyžadují, aby člověk důvěřoval Bohu. Vyžadují pevnost, z níž se vyvíjí síla.

Pohnutky služby

Kristus nesloužil polovičatě. Neměřil své dílo počtem hodin. Věnoval práci pro blaho lidstva svůj čas, srdce, schopnosti a sílu. Ve dne pracoval do úpadu a za dlouhých nocí prosil o milost a vytrvalost, aby mohl vykonat ještě větší dílo. V pláči a slzách vysílal své modlitby k nebesům. Prosil, aby byla posílena jeho lidská přirozenost, aby byl pevný a mohl čelit lstivému nepříteli ve všem jeho klamném díle, aby získal sílu a mohl splnit své poslání a povznést lidstvo. Svým spolupracovníkům říká: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ Jan 13,15.

Pavel napsal: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova.“ 2. Korintským 5,14. Ona byla živým principem Pavlova jednání, jeho hybnou silou. Jestliže někdy na cestě povinnosti na okamžik ochabla jeho horlivost, stačil jediný pohled na kříž, aby znovu soustředil svou mysl a pokračoval v cestě sebezapření. V práci pro své bratry se opíral o projev věčné lásky, která našla svůj výraz v Kristově oběti s její podmanivou tvůrčí silou.

Jak vážně a dojemně znějí jeho slova: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ 2. Korintským 8,9. Znáte výšku, kterou opustil, a hloubku pokoření, do níž sestoupil. Nastoupil cestu oběti a neuchýlil se z ní, dokud neobětoval svůj život. Nebylo pro něj odpočinku mezi nebeským trůnem a křížem. Jeho láska k člověku ho vedla k tomu, že ochotně snášel všechny urážky a všechno hanobení.

Pavel nás napomíná: „Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“ Vyzývá nás, abychom měli takové smýšlení, jaké bylo v Ježíši Kristu, který „způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ Filipským 2,4-8.

Pavel velice toužil po tom, aby každý člověk viděl a uvědomil si Kristovo ponížení. Byl přesvědčen, že přivede-li lidi k tomu, aby se zamysleli nad úžasnou obětí, kterou přinesl Majestát nebes, že z jejich srdcí zmizí sobectví. Apoštol líčí Kristovu oběť bod za bodem, abychom mohli alespoň trochu pochopit Spasitelovo obdivuhodné sestoupení k hříšníkům.

Nejprve uvádí, jaké postavení zaujímal Kristus v nebi u svého Otce. Potom ho ukazuje, jak odložil svou slávu, dobrovolně se podřídil skromným podmínkám života člověka, přijal úlohu služebníka, stal se poslušným až k smrti, a to smrti nejpotupnější, nejstrašnější a nejmučivější — smrti na kříži. Můžeme přemýšlet o tomto podivuhodném projevu Boží lásky bez vděčnosti a lásky, aniž si hluboce uvědomujeme, že nepatříme sobě? Takovému Mistru nelze sloužit s nechutí a ze sobeckých pohnutek.

Petr píše: „Víte přece, že jste nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem.“ 1. Petrův 1,18. Kdyby zlato a stříbro stačilo k tomu, aby se za ně dalo koupit spasení člověka, jak snadno by to mohl dokázat ten, který říká: „Mé je stříbro, mé je zlato.“ Ageus 2,8. Hříšník však může být vykoupen jen drahocennou krví Božího Syna. Ti, kdo nedokážou ocenit tuto obdivuhodnou oběť a odmítnou Kristovu službu, zahynou ve svém sobectví.

Soustředěnost na cíl

Kristus podřídil všechno ve svém životě velkému dílu vykoupení, které přišel na zem vykonat. Stejnou oddanost, sebezapření, obětavost a poslušnost Božího slova mají projevovat i jeho učedníci.

Každý, kdo přijme Krista za svého osobního Spasitele, zatouží po tom, aby mohl sloužit Bohu. Když promýšlí, co pro něj udělalo nebe, jeho srdce se naplní bezmeznou láskou a uctivou vděčností. Touží vyjádřit svou vděčnost tím, že své schopnosti věnuje Boží službě. Chce projevit svou lásku Kristu a těm, které Ježíš vykoupil. Je ochoten namáhavě pracovat, snášet těžkosti a přinášet oběti.

Ten, kdo opravdově pracuje pro Boha, vydá ze sebe to nejlepší, protože jen tak může oslavit svého Mistra. Bude dělat to, co je podle Božích požadavků správné. Bude se snažit zdokonalovat všechny své schopnosti. Bude plnit všechny povinnosti, jako by pracoval pro Boha. Jeho jediným přáním bude, aby se Kristu dostalo cti a dokonalé služby.

Byl namalován obraz, na němž je býček, který stojí mezi pluhem a oltářem. Pod ním je nápis: „Připraven k obojímu.“ To znamená, že býček byl připraven vyorat brázdu nebo se dát obětovat na obětním oltáři. To je postoj pravého Božího dítěte, které nemyslí na sebe a je ochotné jít tam, kam volá povinnost, a obětovat se pro Vykupitelovu věc.

43. kapitola — Lepší zkušenost

Potřebujeme vždy znovu a znovu poznávat Krista. Potřebujeme každý den prožívat zkušenosti, které jsou v souladu s jeho učením. Můžeme získat dokonalejší a hlubší poznání. Božím záměrem s námi je, abychom rostli v poznání a ctnosti. Boží zákon je ozvěnou jeho hlasu, který všechny zve: „Vystupte výš, buďte svatí a ještě víc se posvěťte.“ Náš křesťanský charakter se může každý den zdokonalovat.

Ti, kdo slouží Mistru, potřebují mnohem vyšší, hlubší a širší zkušenost, než jak si to mnozí představují. Mnozí, kdo už jsou členy velké Boží rodiny, mají slabou představu o tom, co to znamená dívat se na Boží slávu a být proměňován od slávy k slávě. Mnozí mají nejasné ponětí o Kristově dokonalosti, přesto jejich srdce jásají radostí. Touží po plnějším a hlubším vědomí Spasitelovy lásky. Jejich nitro touží po Bohu. Duch svatý působí v těch, kdo chtějí, aby v nich působil. Přetváří ty, kdo se nechají přetvořit, a formuje ty, kdo mu dovolí, aby je formoval. Pěstujte duchovní myšlení a opravdové společenství. Pak brzy uvidíte první paprsky Boží slávy. Jak budete poznávat Pána, budete shledávat, že „cesta spravedlivých je jak jasné světlo, které svítí stále víc, až je tu den.“ Přísloví 4,18.

Radost v Hospodinu

Kristus řekl: „To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ Jan 15,11.

Kristus měl stále na zřeteli výsledek svého poslání. Jeho život zde na zemi, plný námahy a sebeobětování, byl prozařován vědomím, že všechnu tu práci nedělá nadarmo. Tím, že položil svůj život za lidi, obnovil v nich Boží obraz. Pozdvihl nás z prachu, přetvořil naši povahu podle vzoru svého charakteru a zkrášlil ji svou slávou.

Kristus viděl práci svého života a byl spokojen. Pohlédl do věčnosti a viděl štěstí těch, kdo díky jeho ponížení obdrží odpuštění a věčný život. Byl raněn pro jejich přestoupení a zmučen pro jejich nepravost. Pro jejich pokoj snášel trestání. Jeho ranami byli uzdraveni. Slyšel jásot vykoupených. Slyšel ty, kteří byli vysvobozeni z hříchu, zpívat Mojžíšovu a Beránkovu píseň. Ačkoli má křest utrpení ještě před sebou, ačkoli hříchy světa budou na něj, který je nevinný, teprve vloženy, ačkoli stín nevýslovných muk na něm teprve spočine, přesto se kvůli radosti, kterou viděl před sebou, rozhodl podstoupit kříž a vystavit se hanbě a ponížení.

Tuto radost by měli sdílet také všichni jeho následovníci. Ať je to, co přijde na konci, sebevětší a sebeslavnější, naše odměna není omezena až na dobu konečného vysvobození. Už teď vírou prožíváme Spasitelovu radost. Podobně jako Mojžíš máme zůstat pevní, jako bychom viděli Neviditelného.

Nyní církev bojuje. Musíme čelit světu, který je ve tmě, téměř celý propadlý modlářství. Přichází však den, kdy bitva bude vybojována a vítězství dobyto. Boží vůle bude plněna na zemi, tak jako se uskutečňuje v nebi. Spasení lidé nebudou znát jiný zákon než zákon nebe. Všichni budou tvořit jednu šťastnou rodinu a budou oděni rouchem chval a vděčnosti — rouchem Kristovy spravedlnosti. Celá příroda ve své nezměrné kráse vzdá Bohu chválu a úctu. Svět bude ozářen nebeským světlem. Měsíc bude svítit jako slunce a sluneční světlo bude sedmkrát silnější, než je tomu nyní. Život bude plynout v radosti. Nad zemí budou zpívat jitřní hvězdy a Boží synové budou jásat. Bůh a Kristus společně řeknou: „Už nebude hřích, už více nebude smrt.“

Tento pohled na budoucí slávu, tyto scény vylíčené Bohem, by měly být Božím dětem drahé.

Postavte se na práh věčnosti a naslouchejte laskavému uvítání, kterého se dostane těm, kdo během svého života spolupracovali s Kristem a kdo pokládali za přednost a čest, že pro něj mohou trpět. Spolu s anděly budou klást své koruny k nohám Vykupitele a budou volat: „Hoden je Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení… Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“ Zjevení 5,12.13.

Pak se vykoupení setkají s těmi, kdo je přivedli ke vzkříšenému Spasiteli. Spolu s nimi budou chválit Toho, který zemřel, aby mohli dostat život, který pochází od Boha. Boj je dokončen. Všechna soužení a zápasy skončily. Nebesy znějí písně vítězství, když vykoupení stojí kolem Božího trůnu. Všichni radostně zpívají refrén: „Hoden je Beránek, ten obětovaný,“ který nás vykoupil Bohu.

„Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: ‚Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.‘ “ Zjevení 7,9.10.

„To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí.“ Zjevení 7,14-17. „A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude — neboť co bylo, pominulo.“ Zjevení 21,4.

Potřebujeme mít stále před svým zrakem neviditelné skutečnosti. Jen tak budeme schopni správně ocenit věčné a časné věci. Jen to nám dá sílu ovlivňovat druhé k lepšímu životu.

Na hoře s Bohem

Bůh nás vybízí: „Vystupte ke mně na horu.“ Dříve než se Mojžíš mohl stát Božím nástrojem k vysvobození Izraele, potřeboval strávit čtyřicet let v horské samotě ve společenství s Bohem. Než odešel s Božím poselstvím k faraónovi, mluvil s andělem v hořícím keři. Než mu jako představiteli lidu byl dán Boží zákon, Bůh ho povolal na horu, aby spatřil jeho slávu. Než vykonal spravedlnost nad modloslužebníky, byl postaven do skalní rozsedliny a Pán řekl: „Vyslovím před tebou jméno Hospodin.“ 2. Mojžíšova 33,19. „Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: ‚Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný; …který viníka nenechává bez trestu.‘ “ 2. Mojžíšova 34,6.7. Než Mojžíš zemřel a byl zbaven břemene zodpovědnosti za Izrael, Bůh ho povolal na vrchol Pisgy a ukázal mu krásu zaslíbené země.

Dříve než byli učedníci vysláni, pozval je Ježíš, aby s ním vystoupili na horu. Až poté, co učedníci prožili se Spasitelem poslední večeři, setkání na hoře v Galileji a loučení na Olivové hoře, kde slyšeli zaslíbení andělů, až poté, co se spolu modlili a rozjímali v horní místnosti, nastaly slavné letnice.

Když se Ježíš připravoval k nějaké velké zkoušce nebo nějaké důležité práci, uchyloval se do samoty hor a trávil tam noc na modlitbách se svým Otcem. Než povolal apoštoly, strávil celou noc na modlitbách. Teprve pak následovalo jeho kázání na hoře blahoslavenství, proměnění, nespravedlivý proces v soudní síni, smrtelný zápas na kříži a slavné vzkříšení.

Přednost modlitby

I my si musíme vyhradit čas k přemýšlení nad Písmem a modlitbě, abychom se duchovně osvěžili. Nepřikládáme modlitbě takovou váhu, jak bychom měli, a podceňujeme její účinnost. Modlitba a víra dokážou to, co nedokáže žádná moc na světě. Jen málokdy se ocitáme dvakrát v téže situaci. Stále se dostáváme do nových okolností a procházíme novými zkouškami, v nichž nám minulé zkušenosti nemohou být dostatečným vodítkem. Musíme proto vždy dbát na světlo, které přichází od Boha.

Kristus znovu a znovu posílá poselství těm, kdo naslouchají jeho hlasu. Spící učedníci neslyšeli Ježíšův hlas, když v noci smrtelně zápasil v Getsemanské zahradě. Měli nejasný pocit, že jsou přítomni andělé. Ztratili však ze zřetele moc a slávu dané situace. Kvůli své dřímotě a netečnosti přišli o výjevy, které by je posílily, aby obstáli v příštích hrozných událostech. I dnes právě ti, kteří potřebují Boží pokyny nejvíce, je často nedostanou, protože nejsou ve spojení s nebem.

Abychom mohli zvítězit nad pokušeními, kterým jsme denně vystavováni, potřebujeme se nutně modlit. Nebezpečí číhá na každém kroku. Pokušení jsou vystaveni zvláště ti, kdo se snaží zachránit druhé z hříchu a záhuby. Jsou ve stálém styku se zlem, a proto se musí pevně přimknout k Bohu, aby mu sami nepodlehli. Lidé pomalu, ale jistě sestupují z bezpečného území až na dno. Rozhodnutí, které člověk udělá v jediném okamžiku, může určit jeho věčný úděl. Jediný hřích, nad kterým nezvítězíme, nás zbaví ochrany. Jediný zlozvyk, proti němuž se rozhodně nepostavíme, se postupně stane ocelovým řetězem, který nás úplně spoutá.

Mnozí lidé jsou ve chvílích pokušení ponecháni sami sobě, protože nemají stále před očima Pána. Připustíme-li, aby náš vztah s Bohem byl narušen, připravíme se tím o ochranu. Ani všechny dobré úmysly a správná předsevzetí vám nepomohou zvítězit nad zlem. Musíte se modlit. Vaše prosby nesmějí být povrchní, příležitostné a náhodné. Musí být opravdové, vytrvalé a stálé. Není vždycky zapotřebí při modlitbě klečet. Zvykněte si mluvit se Spasitelem, ať jste doma, na procházce nebo v zaměstnání. Proste neustále Boha v tiché modlitbě o pomoc, světlo, sílu a poznání. Ať je každý náš dech modlitbou.

Jako Boží spolupracovníci se musíme stýkat s lidmi tam, kde jsou. Věnujme se i těm, kteří žijí v duchovní tmě, utápějí se v neřestech nebo jsou zkažení. Upíráme-li svou mysl k Tomu, který je naším sluncem a štítem, pak zlo, které nás obklopuje, nás neušpiní. Budeme-li při své práci na záchraně lidí, kteří se ženou do záhuby, důvěřovat Bohu, nebudeme zahanbeni. Kristus v srdci a Kristus v životě — to je naše bezpečí. Ovzduší jeho přítomnosti nás naplní odporem ke všemu, co je špatné. Náš duch se tak ztotožní s jeho duchem, že s ním budeme zajedno v myšlení a úmyslu.

Vírou a modlitbou se kdysi slabý a hříšný Jákob stal silným v Bohu. Právě tak i vy se můžete stát muži a ženami, kteří mají vysoký a ušlechtilý cíl, žijí šlechetně a nedají se žádným způsobem odvést od pravdy, práva a spravedlnosti. Všichni lidé jsou pod tlakem bezodkladných starostí, břemen a povinností. Avšak čím náročnější je vaše postavení a čím větší vaše odpovědnost, tím naléhavěji potřebujete Ježíše.

Je vážnou chybou, jestliže se nezúčastňujete bohoslužebných shromáždění. Neměli bychom podceňovat navštěvování bohoslužeb. Ti, kdo pečují o nemocné, často nemohou využít této přednosti. Není-li však jejich péče právě nezbytně nutná, návštěvu modlitebny by neměli zanedbávat.

Sloužíme-li nemocným, závisí úspěch naší práce — více než v jakékoli jiné činnosti — na duchu odevzdání a obětavosti, s jakým toto dílo konáme. Ti, kdo nesou odpovědnost, musí chodit do prostředí, kde na ně bude hluboce působit Boží Duch. Musíte mnohem více než druzí toužit po pomoci Ducha svatého a po poznání Boha, neboť vaše postavení je odpovědnější než postavení druhých.

V naší práci je velmi potřebné, aby se projevovaly praktické výsledky našeho spojení s Bohem. Měli bychom na svém životě ukazovat, že jsme našli klid a odpočinek ve Spasiteli. Kristův pokoj v srdci bude vyzařovat z tváře. Dá hlasu přesvědčivou sílu. Společenství s Bohem zušlechtí povahu a život. Lidé na nás poznají, tak jako na prvních učednících, že jsme bývali s Ježíšem. To dodá tomu, kdo pracuje pro Boha, sílu, jakou mu nemůže dát nic jiného. O tuto sílu se nesmí dát připravit.

V životě potřebujeme prožívat obojí. Musíme přemýšlet i jednat, tiše se modlit i opravdově pracovat. Síla plynoucí ze společenství s Bohem a opravdové úsilí cvičit mysl v přemýšlení a uvažování nás připraví pro každodenní povinnosti a způsobí, že zůstaneme i za nejtěžších okolností klidní.

Božský rádce

Mnozí lidé si myslí, že když se dostanou do těžkostí, je nejlepší obrátit se k nějakému příteli, sdělit mu své problémy a požádat ho o pomoc. V těžkých situacích malomyslnějí a jejich životní cesta se jim zdá temná. Po celou tu dobu však vedle nich stojí Divuplný rádce a zve je, aby mu důvěřovali. Ježíš, který je schopen unést každé naše břemeno, říká: „Pojďte ke mně a já vám dám odpočinutí.“ Máme se tedy místo na Krista obracet na nespolehlivé lidi, kteří jsou závislí na Bohu právě tak jako my?

Možná pociťujete nedostatky ve své povaze a uvědomujete si, jak nepatrné jsou vaše schopnosti ve srovnání s velikostí daného díla. I kdybyste však měli největší inteligenci, jaká kdy byla člověku dána, pro vaši práci by byla nedostatečná. Náš Pán a Spasitel říká: „Beze mne nemůžete činit nic.“ Jan 15,5. Výsledek veškerého našeho konání spočívá v Božích rukou. Ať se stane cokoli, spolehněte na něho pevnou, vytrvalou vírou.

Všechno, co děláte v zaměstnání, při zábavě, ve volném čase a v manželství, dělejte s vážnou, opravdovou modlitbou. Ukážete tím, jak ctíte Boha, a Bůh poctí vás. Jestliže jste ztratili odvahu, modlete se. Jste-li malomyslní, nemluvte o tom s lidmi. Neztěžujte cestu druhým. Řekněte však všechno Ježíši. Vztáhněte ruce po pomoci. Ve své slabosti se uchopte Boží síly. Žádejte o pokoru, moudrost, odvahu a větší víru, aby vám zazářilo Boží světlo a abyste se radovali v jeho lásce.

Odevzdání se a víra

Jsme-li pokorní a litujeme-li svých hříchů, stojíme tam, kde se nám Bůh může a chce zjevit. Velmi ho těší, když mu připomínáme minulé projevy jeho milosti a požehnání jako důvod, proč by nám měl udělit větší požehnání. Chce udělat víc než jen splnit očekávání těch, kdo v něj plně věří. Pán Ježíš přesně ví, co jeho děti potřebují. Ví, kolik Boží moci použijeme pro dobro svých bližních. Dá nám všechno, co použijeme k prospěchu druhých a ke svému vlastnímu zušlechtění.

Musíme méně věřit sobě, že jsme schopni sami něco vykonat. Důvěřujme více v to, co Pán může udělat pro nás a skrze nás. Nepracujeme totiž na vlastním díle. Konáme Boží dílo. Podřiďte svou vůli a svou cestu Bohu. Nic si nevyhrazujte pro sebe. Nedělejte žádný kompromis se svým já. Poznejte, co to znamená být svobodný v Kristu.

Pouhý poslech sobotních kázání, opětovné čtení Bible nebo její výklad verš za veršem neprospěje nám ani těm, kteří nás poslouchají, nepromítneme-li pravdy Bible do svého života. Rozum, vůle a city se musí podřídit vlivu Božího slova. Pak se nařízení Písma stanou působením Ducha svatého životními zásadami.

Prosíte-li Pána, aby vám pomohl, vyjádřete úctu ke svému Spasiteli tím, že uvěříte, že jeho požehnání dostanete. Je nám k dispozici veškerá moc a všechna moudrost. Musíme o ně jen požádat.

Choďte neustále v Božím světle. Přemýšlejte ve dne v noci o Boží povaze. Tak poznáte jeho krásu a budete se radovat z jeho dobroty. Vaše srdce bude hořet jeho láskou. Bude vám, jako byste byli neseni mocnými pažemi. V Boží síle a jeho světle pochopíte a vykonáte více, než jste si kdy představovali.

„Zůstaňte ve mně“

Kristus nás vyzývá: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně… Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic… Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce…

Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.“ Jan 15,4-16.

„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ Zjevení 3,20.

„Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“ Zjevení 2,17.

„Tomu, kdo zvítězí, dám hvězdu jitřní.“ Zjevení 2,28. „Napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města… i jméno své nové.“ Zjevení 3,12.

„Jen to mohu říci“

Ten, kdo věří v Boha, bude moci spolu s Pavlem říci: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Filipským 4,13. Ať jsme se v minulosti dopustili jakýchkoli chyb, ať jsme prožili jakékoli neúspěchy, můžeme se s Boží pomocí nad ně povznést. Můžeme vyznat s apoštolem:

„Jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ Filipským 3,13.14.